Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Když vás začnou sledovat chlapíci v džípech, ´samet´ zdrsní… Aneb slavná kauza Kvašňák. Reportér vzpomíná

18.07.2019
Když vás začnou sledovat chlapíci v džípech, ´samet´ zdrsní… Aneb slavná kauza Kvašňák. Reportér vzpomíná

Autor: PČR

Popisek: Agenti cizích špionážních služeb při trošce nadsázky nemuseli v terénu pracně verbovat a platit agenty, protože jim úplně stačilo pustit si TV Nova...

Práce televizního reportéra není o nezřízeném bohémském životě, rautech a členství v horních deseti tisících. Je to těžká dřina, kdy na tu popularitu už nemáte čas, ani náladu… Někdy v roce 1992 jsem už působil jako krimi reportér jednoho deníku, který po dvou letech zanikl. Stihl jsem se tam skamarádit s bezva chlápkem stejného věku. Budeme mu říkat Luboš. Jednou v hospodě mi prozradil, že seděl v prověrkové komisi, která měla za úkol jediné. Zbavit se estébáků, kteří kopali lidi na Václaváku. A nechat projít ty, kteří se třeba zabývali terorismem a kteří byli v prvé řadě ochotni nadále pracovat pro nový demokratický režim. Komunisti po dohodě s disentem tehdy na ´věčné časy´ opustili politickou moc výměnou za příslib bezúhonnosti. A převzali moc ekonomickou. Tomu všemu se dodnes říká euforicky ´sametová revoluce´.

Mnozí kolegové šli psát jinam, jiní se na to vykašlali a začali dělat něco úplně jiného. S Lubošem jsem se stýkal jen výjimečně. Vím, že během prověrek estébáků tu a tam přimhouřil oko a nechal dotyčného nadále působit v bezpečnostním aparátu. A tak si vytvořil síť lidí, kteří mu byli zavázáni. Zkušené zpravodajce, analytiky...

A co dělá tatínek za práci, ptali se ve škole

Při jednom setkání mi řekl cosi jako veselou historku z natáčení. Když jeho syn nastoupil do 1. třídy ZŠ, paní učitelka ho zeptala, kde tatínek pracuje. Chlapec řekl, že to neví. „Tak se zeptej maminky, až pro tebe přijde". Klouček chvíli mlčel a pak odpověděl: „Ale maminka to taky neví!"

Luboš si pořídil perfektní dům. Čím se živil nebo živí, to nevím dodnes. Měl bezva manželku, v levém podpaží pod koženou bundou zbraň s nábojem v hlavni. Nechtěl jsem mu pokládat stejnou otázku jako paní učitelka, čekal jsem, až to případně řekne sám. No, moc toho nebylo, ale řekl mi, že má pod postelí připravený kufr plný nezbytných věcí a také několik pasů, takže to vypadalo na velmi horkou půdu. A že prý když mu kdosi zavolá a řekne šifrovanou větu, musí okamžitě opustit území České republiky. Bylo to v době, kdy jsem si na chvíli odskočil na tehdejší Ústřednu kriminální policie (se sídlem ve Střelniční ulici, dnes tam sídlí rozvědka) jako šéf sekretariátu ředitele a musel jsem podepsat protokol o ´zachování státního a služebního tajemství´, ten platí do konce života, a nakonec jsem se vrátil do médií.

Po několika letech se Luboš znovu vynořil

Léta běžela a já se s Lubošem vídával tak jednou za půl roku. Situace se rázně změnila v době, kdy jsem uspěl v konkursu na post reportéra TV Nova a spolu s tím se dostal na velmi lukrativní post. Dále jsem se zabýval kriminalitou a občas využíval poldy, které jsem poznal při mém angažmá ve ´státní správě´. A Luboš se také začal činit. Dodával mi inside informace o utajovaných kauzách, nabízel peníze, většinou z toho byl po odvysílání v podsvětí pěkný kravál...

Ta doba kolem roku 2000 byla z hlediska bezpečnosti státu zvláštní. Když nějaký elitní útvar začal vyšetřovat kauzu v režii mafiánů či politicko ekonomické kriminalitě, časem se tam či onde objevila v novinách a televizi. Mně osobně to nevadilo, dělal jsem svoji práci a snažil se dostat k vyšším důstojníkům Policie ČR a zejména do tehdejšího Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (dnes NCOZ) kvůli informacím, abych mohl natáčet. Současné ´Národní centrum proti organizovanému zločinu´ je nejsilnějším nástrojem našeho státu proti mafiím, které obchodují s ´bílým masem´, drogami, zbraněmi… NCOZ ale stojí i proti pašování uranu U-235, mezinárodnímu organizovanému zločinu, anglicky ´Last Defence´. Takže z úniků informací já těžil. Zároveň s tím jsem žasnul nad tím, co všechno se u nás ´vykecalo´. Agenti cizích špionážních služeb při trošce nadsázky nemuseli v terénu pracně verbovat a platit agenty, protože jim úplně stačilo pustit si TV Nova.

Agenti mezi novináři?

Policie i tajné služby občas potřebují přes vytipovaného reportéra ´vypustit´ nějakou dezinformaci. Prostě smyšlenou informaci, pomocí které by způsobili bouři v nějakém mafiánském spolku. Osobně se znám s člověkem z naší armády, který tvrdil, že v každém médiu je minimálně jeden redaktor s obvykle velmi přátelskými styky s armádou i policií a BIS. Jestli to byly placené službičky? To vám nikdo neřekne. Píše se všude na světě, píše se tak či onak, ale tohle vám nikdo nepoví. Spíš se jedná o službičku za službičku.

Ani já jsem neunikl pozornosti jedné osoby, byl to jistý Štěpán Kotrba. Byl jsem krimi reportér, ale dotyčný mě opakovaně označoval a už 15 let nadále označuje na jednom webu jako policajto-reportéra. Jeho označení mé práce by se podle mého názoru dalo vysvětlit třeba i tak, že jsem ´tajemný agent´. Stejným způsobem nejméně jednou napadl i dva reportéry z ČT. Já jeho konspiračním závěrům nevěnoval pozornost, protože se chtěl podle mě pouze zviditelnit. No, a jednoho dne mi Luboš zavolal s tím, že se se mnou potřebuje nutně sejít. Vzal jsem si služebního taxíka, zastavil natáčení jedné reportáže a uháněl na smluvené místo.

Kauza Kvašňák

Největším nebezpečím a hrůzou pro každou zpravodajskou službu všude na světě je to, když ze služby někdo odejde ´do civilu´. Důvody odchodu mohou být dva. Tím prvním bývá odchod z osobních důvodů. Horší je to, když dojde k internímu konfliktu agentů ve službě. A oni vás vyrazí. Ze dne na den nemáte práci. Ale máte plnou hlavu informací, které se můžou hodit. Zvláště v případě, že se chcete někomu pomstít. A jak jsem tak Luboše poslouchal, bylo mi jasné, že se jeden jeho známý a čerstvě vykopnutý agent pěkně rozpovídal. Luboš mě informoval o údajných ´levárnách´ na našich ambasádách v zahraničí. Pak zmínil Miroslava Kvašňáka. Bývalého šéfa protiteroristického komanda URNA…

Ještě za ´federálu´ navštívil on a jeho tři lidi bratislavskou hospodu. Když se do nich někdo pustil, že jsou ´zosratý čehůni a švédi´, strhla se údajně bitka. Kvašňák a jeho lidé prý dokázali vymlátit celou hospodu, kde v té době bylo asi 50 hostů. Poté zaplatili vyděšenému pinglovi útratu a odešli… Ale zpět ke Kvašňákovi, kterému říkali Kvaki. Po angažmá v komandu URNA ho ustanovil tehdejší šéf vojenské rozvědky Ándor Šándor vojenským přidělencem v Indii. Podle všeho to ale nebyla šťastná volba. 

Prodával Kvaki zbraně? To vám nikdo neřekne

Kvůli Kvakimu a jeho chování v pracovní i osobní rovině a údajně nekompetentnímu řízení sekce odešlo pár zpravodajců jinam. Luboš pak zmínil, že Kvašňák údajně organizoval jisté obchody, které jaksi nebyly úplně v souladu s jeho posláním. Mělo jít o nelegální prodej zbraní. Z této vstupní informace jsem nachystal čtyři reportáže. Tři z nich ihned po odvysílání ocitovala agentura ČTK, takže se kauza druhý den objevila v předních denících. Ale to byl jen začátek, alespoň v mém případě.

V té souvislosti jsem mluvil s Ándorem Šándorem, bývalým šéfem vojenské rozvědky, po telefonu. Bavili jsme se o Kvašňákovi a Šándor řekl: „Jestli Kvašňák prodával načerno zbraně, o tom jsem slyšel už několikrát. Ale já o tom nic nevím. Nemohu to potvrdit, ani vyloučit. Leda že by šlo o jeho soukromé aktivity."

Dobré ráno, aneb mattonka a výlet k příbuzným

To takhle jednou ráno vstanete, dáte se do kupy, uvážete si kravatu a jdete k autu. Už z dáli vidíte, že máte něco pod levým stěračem. Byla to kukla s otvory na ústa a oči. Druhý den zjistíte, že máte ve výfuku koudel. Další den se jdete najíst do bývalé ´novácké´ restaurace Trilobit. Během tří vteřin jsem si všimnul, že u dvou stolů sedí dva muži. Oba četli noviny, oba pili mattonku. Zeptal jsem se servírek, jestli ty muže někdy viděly. Obě odpověděly, že prý ani jednou. A tak mi došlo, že na mě vojenská kontrarozvědka vyslala lidi.

Další ´akce´ spočívala v tom, že v rámci týdenního volna jsem chtěl navštívit jedno městečko na východě Čech. Příbuzným jsem volal, že dorazím ve středu k večeru. A v ten den jsem skutečně sedl do auta a vydal se na nedostavěnou D5. Jel jsem tak 160 a najednou mě předjel úplně nový džíp s pražskou značkou a udělal mi ´myšku´. To je vůl, pomyslel jsem si. Ujel jsem dalších asi pět kilometrů a ten samý džíp mě i s tou myškou předjel podruhé. Tohle na náhodu už nevypadalo. Museli počkat někde na pumpě a čekat, až projedu kolem. Tak jsem se za něj pověsil. Dorazili jsme na konec dálnice. Vlevo se jelo směrem na Hradec Králové, druhá silnice vedla na Chrudim. Džíp hodil levý blinkr a frčel na Hradec. Já odbočil doprava a vše pustil z hlavy. Jenže. Když jsem zastavil u domu příbuzných, přímo před domem stál onen džíp. Uvnitř nikdo nebyl. A jelikož auto nepřijelo samo od sebe, věděl jsem, že mě možná pozorují z auta číslo dvě.

Co teď?

Bylo jasné, že mě odposlouchávají. Jinak by nezjistili, kde mám příbuzné, a určitě by nezaparkovali džíp přímo před jejich barákem. Druhý den ráno džíp zmizel. Měl jsem mobily na ministra vnitra Stanislava Grosse i na ministra obrany Jaroslava Tvrdíka, ale nikomu jsem ze svého služebního mobilu nevolal. Zachoval jsem chladnou hlavu. Zjistili by, že jsem aktivní, tak jsem nepodnikl vůbec nic. Až když jsem se vrátil do Prahy, z telefonní budky jsem kontaktoval bývalého šéfa kontrašpionáže Bezpečnostní informační služby (kontrašpionáž) Karla K. On mě pozval k sobě domů a tam jsme to rozebrali v klidu a míru. „Podle mě se nic neděje. Jenom ti chtěli dát najevo, že jsou tu, že tě hlídaj, že o tobě vědí, nic víc," řekl mi Karel.

Druhý den další ťafka. Ministr Tvrdík kontaktoval vedení TV Nova s tím, že by se mnou potřeboval hovořit. Tak jsem se vydal na Ministerstvo obrany. V předsálí čekalo několik generálů s lejstry, ale já šel do ministrovy kanceláře jako první. Tam jsme to s Tvrdíkem trochu probrali. Slíbil jsem, že žádná další ambasáda nebude. Na konci rozhovoru Tvrdík poznamenal: „Kdyby to takhle pokračovalo dál, tak mi rozprášíte naši rozvědku!" Chvilku jsem přemýšlel a vzpomněl si na Luboše s kufrem pod postelí. Pak jsem dopil kávu a na rozloučenou řekl: „Obávám se, že na tohle je už příliš pozdě."

 

Vložil: Ivan Břešťák

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace