Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kapitán Ořech češtinu zvládl za dva roky. Se smrtí velké lásky pak ztratil smysl života. Tajnosti slavných

15.07.2019
Kapitán Ořech češtinu zvládl za dva roky. Se smrtí velké lásky pak ztratil smysl života. Tajnosti slavných

Autor: repro/imdb.com

Popisek: Bronislav Poloczek v televizním hororu Hadí pohledy

Odjakživa žil ze dne na den, nikdy se nenaučil plánovat. Představitel rázovitých chlápků byl velký požitkář a naplno si užíval a vychutnával každý okamžik. Začínal jako kulisák a dotáhl to až do Národního.

Nikdy nebyl typem milovníka, a nejspíš proto se velké hlavní role nedočkal. Přesto byl Bronislav Poloczek pro režiséry ideální ‘materiál‘ – oplácaná postava, obhroublý výraz a patrný slezský přízvuk ho předurčovaly ke ztvárňování typických ‘obyčejných‘ chlápků. Všelijakých strejců odvedle, snaživých prostoduchých soudruhů, naivků, zaskočených a užasle žasnoucích nad realitou… navíc velmi často oblékajících uniformy různých druhů i šarží. Televizní diváci si ho nejčastěji vybaví jako politruka z doby, kdy vojáci ‘válčili za Čepičky‘, kapitána Ořecha z Černých baronů. Kdysi jsme nad nimi řvali smíchy, když jsme si je o dovolené předčítali nahlas ještě ze samizdatového přepisu. O poměrech, které panovaly v padesátých letech na státní hranici takzvaného trojzemí, v Ašském výběžku, během působení armádního generála Alexeje Čepičky, zase vyprávěl úplné romány otec. Ani tam tenkrát nechyběl ten úžasný český šibeniční humor, který mistrně vtiskl svým hrdinům Miloslav Švandrlík a později ho bravurně přenesl na filmové plátno režisér Zdeněk Sirový. Přesně takhle jsem si je kdysi představovala, i toho Ořecha.

S Evou Tomečkovou v roce 1961, v představení Slováckého divadla Uherské Hradiště Nebezpečný věk

S Evou Tomečkovou v představení Slováckého divadla Uherské Hradiště Nebezpečný věk
(foto – repro/vis.idu.cz)

Černý puntík v životopisu

Bronislav Poloczek se narodil 7. srpna 1939 v české Horní Suché u Karviné, která ale právě v té době připadla do polského záboru. Jeho otec sice pocházel z hornické rodiny, nakonec ale od tradiční profese zběhl a stal se správcem tamní honitby. A maminka byla prý výborná kuchařka, takže není divu, že do štíhlého atleta měl synek na míle daleko už od dětství. Vystudoval jedenáctiletku, na níž odmaturoval v polštině, a snil o studiu přírodních věd. Rázem ale zjistil, že na univerzitní vzdělání může zapomenout, protože měl v kádrovém profilu obrovský černý puntík – jeho otec totiž bojoval za druhé světové války v polské jednotce britské armády, což se v padesátých letech minulého století neodpouštělo. A tak Bronislav zamířil v roce 1956 do Těšínského divadla v Českém Těšíně. Začínal jako kulisák a brzy se stal hereckým elévem polské scény.

V liberecké Ypsilonce v roce 1977 v představení Rozhovory se Sokratem

V liberecké Ypsilonce v roce 1977 v představení Rozhovory se Sokratem
(foto – repro/vis.idu.cz/Vladimír Hanzl)

Česky za dva roky

I přijímací zkoušky na brněnskou JAMU úspěšně absolvoval ještě v polštině, k perfektnímu zvládnutí češtiny mu pak ale stačily necelé dva roky. Již v roce 1960 stanul poprvé před filmovou kamerou jako flétnista Karel v hudební komedii režiséra Josefa Macha Valčík pro milion, která pamětníkům připomíná druhou celostátní spartakiádu. Absolvoval v roce 1961 na dramatickém oddělení u profesorky Jarmily Urbánkové, hvězdy brněnského Státního divadla, a s čerstvým diplomem zamířil nejprve do angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Od roku 1963 působil tři roky v Krajském divadle v Mladé Boleslavi, v roce 1966 se krátce mihnul na jevišti Divadla Jaroslava Průchy na Kladně, odkud ještě ve stejné sezóně přesídlil do Východočeského divadla v Pardubicích. Kvůli působení takzvaně na oblasti si ale na další filmovou příležitost musel počkat téměř deset let.

S Jaromírou Mílovou v roce 1979 v komedii Hon na kočku

S Jaromírou Mílovou v roce 1979 v komedii Hon na kočku
(foto – repro/archiv TV Barrandov/Jindřich Panáček)

Z Ypsilonky do Národního

Teprve v roce 1969 si na něj vzpomněl režisér František Filip, který ho obsadil do role fotografa v komedii Odvážná slečna a současně mu dal i první televizní příležitost v inscenaci Velká orgie. O rok později si zahrál jednoho z tajných policistů i v legendárním trezorovém psychologickém dramatu Karla Kachyni Ucho. Pravidelná spolupráce s filmaři se ale rozjela až od poloviny sedmdesátých let, kdy Bronislav přesídlil do Studia Ypsilon v Liberci, s nímž se o tři roky později přesunul do Prahy. Ve slavné Ypsilonce hrál až do roku 1988, kdy dostal nabídku, která se neodmítá – angažmá v činohře Národního divadla. Současně ale dál hostoval na řadě různých scén, od brněnské Husy na provázku přes HaDivadlo a Klicperovo divadlo v Hradci Králové po Městské divadlo Mladá Boleslav a pražský Činoherní klub. Za roli Josefa v Turriniho hře Josef a Marie byl nominován na Cenu Thálie 2006. Z Národního divadla odešel v roce 2010 po několika přestávkách ze zdravotních důvodů a na jevišti Stavovského divadla vystoupil naposledy 12. října 2012 jako Starý Gobbo v Kupci benátském.

S Emílií Vášáryovou na scéně Divadla Kolowrat ve hře Josef a Marie

S Emílií Vášáryovou na scéně Divadla Kolowrat ve hře Josef a Marie
(foto – repro/archiv ČT)

Svérázný hromotluk

V rozmanitém a bohatém repertoáru vytvářel skutečně velmi různorodé postavy. Jeho role v divadle byly malé i velké, veselé i tragikomické, vážné i tragické. Hřmotná postava, charakteristický obličej a svérázný projev, z nějž nikdy úplně nevymizel akcent slezsko-polského pomezí, často ostře kontrastovaly s povahou i citovým životem postavy. Jeho devízou byl výrazný halasný projev a přirozené umění, od groteskního šklebu až po filozofické hloubky. Na jevišti vytvářel od počátku charakterní úlohy, komické prvky se do jeho herectví začaly častěji prolínat až před kamerou. Příležitostně si zahrál i v zahraničních projektech a neodmítal ani nabídky rolí ve studentských filmech. Dokonce v několika českých filmech předaboval některé kolegy. Na televizní obrazovce se vedle inscenací objevoval často i v různých žánrových pořadech a záznamech divadelních představení. Obsáhlost filmografie by mu mohla nejedna slavná hvězda závidět, výčet jeho postav se totiž blíží k neuvěřitelným třem stovkám.

Kamp v poetické baladě z roku 2008 Máj

Kamp v poetické baladě z roku 2008 Máj
(foto – repro/ BELTFILM/Jan Vojtek)

Zemřel dobrovolně

Velké oblibě se těšil i u seriálových režisérů. Poprvé vstoupil do tohoto svérázného světa už v roce 1975 v seriálu Matka v bezejmenné roli, o pět let později se už ale zapsal do paměti diváků jako čarodějnice v podobě generála v legendární Arabele. A pak už se sypala jedna role za druhou. Největší popularitu mu vynesly dva úspěšné projekty televize Nova. V polovině devadesátých let si zahrál svérázného pivaře a topiče Tomáše Babulu v seriálu Jaroslava Dudka Hospoda a v roce 2005 naskočil do nekonečného projektu Ulice jako Stanislav Nykl, první manžel Vilmy Nyklové v podání Jaroslavy Obermaierové. Po dvou letech natáčení ale ze seriálu odešel na vlastní žádost. „Musel jsem to udělat, protože jsem se připravoval na novou divadelní roli. A když jsem zjistil, že televizní seriál Ulice je nekonečný, požádal jsem scenáristy, ať mě raději nechají umřít,“ prozradil poté týdeníku Horizont.

Stanislav Nykl v seriálu TV Nova Ulice

Stanislav Nykl v seriálu TV Nova Ulice
(foto – repro/archiv TV Nova)

Bez lásky nechtěl žít

Divadlo ale nebylo jediným důvodem, proč se tak rozhodl. Od roku 2006 ho začaly trápit zdravotní problémy, bolely ho nohy, chůze mu dělala potíže, takže byl neustále mrzutý. „Vždycky sežral půl igelitky prášků, byl hypochondr, a pak na všechny řval,“ prohlásil o něm jeho seriálový syn, herec Václav Svoboda. Začalo se říkat, že je cholerik, který si před nikým nebere servítky. V roce 2008 prodělal mrtvici a pak infarkt, na jeviště se poté ještě občas vracel, po definitivním odchodu z Národního divadla ale ztratil chuť k životu úplně. Velký podíl na tom měla i smrt jeho manželky. V roce 2011 stanul naposledy před kamerou jako astrolog Vigo v pohádkové komedii Václava Vorlíčka Saxána a Lexikon kouzel. „Skon jeho paní ho velice ranil. Stal se poté trochu nabručeným samotářem, ale všichni jsme to samozřejmě respektovali. I tak jsem ho měl rád a docela často ho obsazoval,“ řekl později médiím režisér Vorlíček.

Správce špitálu v Gogolově satirické komedii Revizor – Národní divadlo 2006)

Správce špitálu v Gogolově satirické komedii Revizor – Národní divadlo 2006
(foto – repro/vis.idu.cz/Viktor Kronbauer)

Čekání na smrt

Vzápětí se jeho zdravotní stav rychle zhoršil. V červnu 2011 musel podstoupit operaci srdce, při níž dostal kardiostimulátor, cítil se čím dál hůř, zhubl třicet kilogramů a rezignoval na život. „Žil jsem celý život ze dne na den. Od té doby, co mi zemřela manželka, mě už nic nezajímá. Už nechci ani hrát. Nic už neplánuju. Čekám jen na smrt. Jsem starej,“ řekl deníku Aha!. Další srdeční příhoda ho postihla 4. března 2012 a byl převezen do pražské Vinohradské nemocnice, kde 16. března 2012 zemřel. „Byl to svérázný herec, kterých je v českém divadle málo. V Ypsilonce udělal řadu krásných rolí. Jeho hlavní role vůbec byl Jaroslav Hašek v mé inscenaci Voni jsou hodný chlapec. Broňa mu byl dokonce podobný a ta hra velmi politicky narážela, protože byla o Rusku, kde Hašek žil několik let,“ zavzpomínal pro irozhlas.cz jeho někdejší kolega z Ypsilonky a režisér Jan Schmidt. „Měl veliký smysl pro humor a nadhled. Myslím si, že bude tenhle typ i člověk českému divadlu chybět.“

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace