Nečekaná smrt na place. Svérázný komik se skřípavým hlasem vyženil slavnějšího synka. Tajnosti slavných
12.07.2019
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Vladimír Hrubý v televizní komedii Klíč
VIDEO Vysoký hubeňour se velké hlavní role sice nikdy nedočkal, přesto byl nepřehlédnutelný. Bez nevlastního otce Jaromíra Hanzlíka se neobešla žádná komedie, špetku černého humoru ale dokázal naroubovat i do nejpříšernějšího dramatu.
Vrátný, prodavač, kněz či loupežník, vlezlý soused, přeuctivý komorník, ale také třeba vysoký představitel OSN. Nezapomenutelný Vladimír Hrubý sice odstartoval kariéru dokonce na prknech Národního divadla, mnohem víc mu ale seděla takzvaná divadla malých forem. A hlavně komedie. Podle slov jeho nevlastního syna, herce Jaromíra Hanzlíka, byl výrazný figurkář, k čemuž ho předurčovala už samotná vizáž. Vysoká, extrémně štíhlá postava, zajímavě stavěná lebka i tvář, a především komicky vysoký skřípavý hlas byly jedinečným základem řady všemožných potřeštěnců, poťouchlých zlomyslníků i prapodivných existencí.
Všechno pomine
(flašinetář ve slavné filmové pohádce režiséra Oldřicha Lipského Tři veteráni):
Z divadla ho šoupli k letadlům
Narodil se sice 23. března 1924 v Praze, dětství a mládí ale prožil v Hradci Králové. Do hlavního města ho zpět zavedla až během druhé světové války touha po herecké kariéře. Začal studovat na Státní konzervatoři, která tehdy přispěla k záchraně mnoha budoucích výrazných umělců před totálním nasazením na německém území. Současně už také ochotničil v Šolcově divadelní společnosti. Po pouhém roce si ale na něj protektorátní úřednická mašinérie stejně došlápla a rozhodla, že se bude povinně podílet na budování Hitlerovy říše alespoň v Praze. Až do osvobození pak pracoval v pobočce německé letecké továrny Junkers a vzápětí se ihned vrátil k milovanému divadlu. Nejprve strávil jednu sezónu v Souboru mladých a v roce 1946 byl přijat jako elév přímo do Národního divadla.
S Otýlií Beníškovou v Čapkově dramatu Matka, v Armádním uměleckém divadle Praha v roce 1953
(foto – repro/vis.idu.cz/Miroslav Hák)
V angažmá se neohřál
Přestože se již v roce 1949 stal řádným členem činohry Národního divadla, pobyl na jeho jevišti pouze dvě sezóny. Neodolal totiž možnosti zahrát si v legendárním divadle D 34, které založil slavný komik E. F. Burian. Počátek padesátých let ale uchystal kdysi významné scéně velké problémy. Dříve tak oblíbené básnické večery, komorní koncerty a výtvarné výstavy dramaturgicky upadaly nebo zcela vymizely, ztráta společenské i umělecké prestiže se odrazila i v postupně klesající návštěvnosti. Hrozba uzavření přiměla v roce 1951 Buriana převést divadlo do armádní správy. Nový provozovatel vzápětí provedl nákladnou rekonstrukci, umožnil rozšíření souboru a zřízení vlastního orchestru. Jenže nechvalně proslulý ministr obrany Alexej Čepička se svými poradci vnucoval souboru kulturně politický program, a tak Burian sice zůstal uměleckým vedoucím a hlavním režisérem, řadu pravomocí ale přenechával jiným. Až v roce 1953 se díky postupnému uvolňování ideologického nátlaku konečně objevila v repertoáru divadla první novodobá satira.
Kominík v psychologickém dramatu z roku 1959 První a poslední
(foto – repro/archiv ČT)
Tátou ze dne na den
Vladimír u Buriana hrál až do roku 1955, mezitím ale také začal sbírat zkušenosti před kamerou. Poprvé přičichl k filmové práci už v roce 1949, kdy se mihl v dramatu režiséra Václava Vorlíčka Direktiva, a poté si zahrál v několika inscenacích nově založené Československé televize, které byly tenkrát ještě vysílány v přímém přenosu. A televize způsobila i další velkou změnu v jeho životě. Seznámil se tam totiž s půvabnou asistentkou režie, která byla čerstvě rozvedená a měla tříletého syna. Vladimír se s ní oženil, a stal se tak otčímem budoucí herecké hvězdy Jaromíra Hanzlíka. V roce 1954 dostal svoji první větší roli v dobrodružném dramatu Vojtěcha Jasného a Karla Kachyni Dnes večer všechno skončí. Pak už na něj filmoví režiséři pamatovali s nabídkami pravidelně, zpravidla i několikrát ročně. Svým výjimečným hereckým projevem i typem pro ně představoval sázku na jistotu, když potřebovali obsadit některou více či méně komickou postavu, od intrikánů a poťouchlíků všech možných profesí přes vojáky a policisty až po leckdy notně směšné úředníky.
S Lubomírem Lipským v kriminální komedii režiséra Hynka Bočana Muž z Londýna
(foto – repro/archiv FSB/Ivan Minář)
Mistr satiry
V roce 1955 vykročil za žánrem, který se sice u Buriana začínal rozvíjet, nicméně pro Vladimírův vkus příliš pomalu – satirou. Stal se členem souboru pražského Divadla satiry, které vedl Jan Werich, jenž se pokusil navázat na tradici někdejšího prvorepublikového Osvobozeného divadla. Jako jeho zástupce a zároveň nový jevištní partner působil Miroslav Horníček. Společně mimo jiné vrátili na jeviště legendární satirické dialogy před oponou, zvané forbíny, byla uvedena řada veleúspěšných představení, například inscenace Limonádový Joe či Caesar. A v roce 1957 pak slavná Balada z hadrů. V roce 1960 se Werich vzhledem k politické situaci a svým zdravotním problémům vzdal vedení divadla a nahradil ho Horníček, jenž vytvořil novou komickou dvojici s Milošem Kopeckým. A Vladimír byl po celou dobu při tom. „Jako kluk jsem tam za ním chodil a viděl jsem ta slavná představení s předscénami Werich – Horníček. Tam jsem se poznal s panem Horníčkem a jeho synem Honzou,” zavzpomínal Jaromír Hanzlík před časem v rozhovoru pro Český rozhlas.
Čert-písař Drápal a pekelný kníže Lucifer XIV. (Karel Heřmánek) v pohádce S čerty nejsou žerty
(foto – repro/archiv ČT)
Od Belmonda po Vinnetoua
Od roku 1957 scéna oficiálně působila jako Divadlo ABC, v roce 1962 pak byla organizačně přičleněna pod Městská divadla pražská, jež měla společný soubor s Rokokem a divadlem Komedie. Zatímco ty byly více intelektuální, Divadlo ABC se zaměřovalo na co možná nejširší publikum, kterému nabízelo především bulvární repertoár a muzikál. V polovině šedesátých let se Vladimír rozhodl soubor definitivně opustit a od roku1966 pak působil jako herec takzvaně na volné noze. Mohl si to dovolit, kromě notného přísunu filmových příležitostí mu totiž stále více rolí nabízela i televize. Hlavní role se sice nikdy nedočkal, protože se pro jeho mimořádně výrazný herecký typ prostě žádná nenašla, do své filmografie si ale postupně zapsal téměř dvě stovky postav, všechny výrazné a nepřehlédnutelné. V televizi rovněž propůjčil svůj hlas řadě kouzelných pohádkových postaviček, a navíc intenzivně působil i v dabingu, pro nějž představoval jeho charakteristický, lehce nakřáplý hlas ideální materiál v celé řadě slavných zahraničních komedií, od Belmondových hitů přes populární filmy s Budem Spencerem a Terencem Hillem až po nesmrtelné indiánky v hlavní roli s Pierrem Bricem.
Hvězdy českého dabingu 1:
Smrt uprostřed natáčení
I když v jeho generaci měli muži nárok na odchod do penze v šedesáti letech, Vladimír se ani poté nezastavil. V té době naplno spolupracoval s televizí, o rok později na něj čekalo hned několik filmových projektů. A v roce 1986 ho mimo jiné obsadil režisér Vít Olmer coby dědu Roubánka do rodinné komedie Páni Edisoni. Bylo horké léto a úmorná práce na place byla zřejmě nad Vladimírovy síly. Navždy odešel zcela nečekaně 30. července 1986, pravděpodobně na infarkt, přímo uprostřed natáčení. „Byli jsme z toho velice zdrcení. Museli jsme předělat scénář. Není větší tragédie pro režiséra, než když mu umře herec během práce na filmu,“ zavzpomínal po letech Vít Olmer pro deník Aha!. „My jsme ho měli hrozně rádi. Byl lidský, zábavný, jedinečný pro role komických vesničanů. Patřil do staré gardy herců. Takový typ, jaký byl on, už teď těžko seženete.“
Vložil: Adina Janovská