Čtyři manželé její tempo neustáli. Život ani práci nebrala vážně a milence by nespočítala. Tajnosti slavných
28.06.2019
Foto: repro/archiv tV Barrandov
Popisek: Ljuba Hermanová v komedii Jsem děvče s čertem v těle
VIDEO Říkali jí Holka s ďáblem v těle podle její nejslavnější role ve filmu z roku 1933. O milostných avantýrách Ljuby Hermanové kolují dodnes po Praze celé legendy. A když se jí chtěl některý muž zalíbit, musel být o hezkých pár pátků mladší.
Když zemřela legendární herečka a šansoniérka Ljuba Hermanová, bylo jí oficiálně třiaosmdesát let. Ve skutečnosti ale ještě o pět víc. Až později na ni její letitá kolegyně Luba Skořepová práskla, že si již v útlém mládí vyběhala na úřadech změnu data narození. Zkrátka chtěla po celý život vypadat mladší, než ve skutečnosti byla. Důvod? Měla prostě slabost pro mladé muže, a s tím, jak přibývala léta jí, bývali její milenci čím dál mladší. Nelze jí nepřiznat, že se jí opravdu dařilo obojí – udržet si do vysokého věku skvělý vzhled i lásku sexy koloušků. A přelétavá byla úplně stejně v citech i divadelním angažmá.
Jsem děvče s čertem v těle:
Andílek, nebo čertice?
Nenapravitelná divoška se narodila 23. dubna 1913 v Neratovicích u Prahy a dostala jméno Luběnka. Tatínek pracoval jako úředník u dráhy, maminka byla nadšená ochotnice, a tak sotva někoho překvapí, že její dcera odmalička účinkovala v ochotnických představeních a učila se hrát na housle. „Pokud mi paměť sahá, byla jsem vždycky kvítko z čertovy zahrádky. Lezla jsem po stromech, házela kamením a prala se s kdejakým klukem. Už ve čtyřech letech jsem se podhrabala pod nízkými vrátky a vydala se na samostatnou cestu do světa,“ vyprávěla po letech ve své knize „...a co jsem ještě neřekla“. Herectví jí učarovalo, takže po maturitě na gymnáziu úspěšně složila zkoušky na Pražskou konzervatoř. Nakonec ale do školy vůbec nenastoupila, protože dala přednost angažmá ve smíchovské Aréně.
Život je jen náhoda
(s Hanou Vítovou):
Voskovec, či Werich?
Půvabná dívka, obdařená mimořádným temperamentem, si užívala života naplno od prvopočátku a nebylo tajemstvím, že je stejně nestálá v lásce i v angažmá. Prošla snad všemi pražskými operetními divadly a kabarety a řadou mimopražských divadel a scén, mimo jiné v Bratislavě či Vídni. Několik sezon strávila také na jevišti Divadla Oldřicha Nového. A samozřejmě si zahrála i ve filmu. Spolupracovala i s legendární dvojicí Voskovec-Werich. Pánové ji obsadili do úspěšné satirické komedie Peníze, nebo život, takže pak celou jednu sezónu hrála i v jejich Osvobozeném divadle. „Myslím, že jsem se Werichovi líbila, ale mně se líbil spíš jemnější a romantičtější Voskovec. Ovšem randila jsem s oběma. Později jsem se dozvěděla, že si to pak v šatně stejně řekli,“ přiznala po letech.
Krize sem, krize tam:
Jak si vylepšit náladu
Nerozlučnou dvojici tvořila s prvorepublikovou hvězdou Adinou Mandlovou a nějaký čas s ní dokonce i bydlela. Pořádaly divoké večírky, střídaly milence jednoho za druhým, pily, flámovaly, ‘vylepšovaly‘ si náladu… „Jednou, když jsme byly samy mezi námi děvčaty, někdo přinesl balíček s kokainem – a všecky jsme to vyzkoušely!“ přiznala kdysi Mandlová. „Jednou uprostřed noci Ljuba vyběhla do hotelu Šroubek koupit něco pro dobrou náladu, aby se s holkama mohla lépe odvázat. Měla na sobě jen kožich a jinak nic. Tenkrát mi Ljuba dokonce řekla: Nemysli, že láska mezi ženami je něco špatného. Je to hezká věc,“ vyprávěla kdysi kamarádovi, muzikantovi Vladimíru Trucovi.
Nezlobte dědečka:
Film nebrala vážně
A nemyslete si, byla to pořádná odvaha. Slavný prvorepublikový Grand hotel Šroubek je totiž secesní klenot, dnešní Grand hotel Evropa na Václavském náměstí, který býval za první republiky vyhlášený po celém světě nejen díky secesní výzdobě, ale i jedinečnou kuchyní a prvotřídními službami. Populární herečka tenkrát předvedla kousek, za který by ji nejspíš dnes během několika minut sebrali. Film a s ním spojenou slávu brala jenom jako pouhé zpestření života. Nikdy ho nebrala vážně a později prohlásila, že se nikdy necítila být filmovou herečkou v pravém slova smyslu. Přesto jsou její postavy ve zhruba třinácti celovečerních filmech legendární prvorepublikové éry nepřehlédnutelné a nezapomenutelné.
Píseň čtyřtaktní:
Život je jen náhoda
Legendární písničku Voskovce a Wericha zazpívala poprvé právě ve filmu Peníze nebo život a jakoby jí byla napsána ‘na tělo‘. Stala se ideální představitelkou koketních, temperamentních dívek a její ‘parketou‘ se stala opereta, v níž kromě pohybového nadání mohla naplno uplatnit i svůj čistý soprán. Úspěchy sklízela především ve francouzských hudebních komediích a muzikálech, například v Mam'zelle Nitouche, Divotvorný hrnec, Další prosím...
Pepíčku začni
(s Josefem Bekem):
Židovka v cihelně
Během druhé světové války se musela kvůli židovskému původu na nějaký čas vzdát herecké i pěvecké kariéry a pracovala jako pomocná síla v Lucernabaru. Na samém konci války už ale úřadům neunikla a prošla půlroční internací v jedné podbabské cihelně, kde vozila s dalšími ‘míšenkami‘ písek a krouhala shnilé zelí. Po osvobození se vrátila na jednu sezonu do Divadla Oldřicha Nového, a pak se stala jednou z hlavních hvězd Hudebního divadla Karlín a v roce 1958 spoluzakládala slavné Divadlo Na zábradlí. V padesátých a šedesátých letech vystupovala na estrádách, v různých vzpomínkových televizních pořadech, byla šansoniérkou malých divadel a kabaretů. Zpívala a tančila až do devadesátých let a nepřestávala diváky udivovat neuvěřitelnou vitalitou a tanečními schopnostmi. Film si ale na ni vzpomněl už jenom výjimečně a většinou ‘hrála‘ samu sebe.
Píseň o myši a jedu:
Čtyři svatby a čtyři rozvody
Poprvé se provdala ve dvaadvaceti letech za mistra republiky v boxu Edu Hrabáka. Vztah dvou populárních osobností ale dlouho nevydržel a Ljuba o něm později říkala, že šlo o lehkovážně uzavřený sňatek. Po válce se vdala podruhé, tentokrát za gentlemana a elegána Miroslava Lorence, který ji naučil vybraným způsobům. Manžel se ale nedokázal vyrovnat s jejím hektickým životním stylem. Jejím třetím manželem se stal úspěšný architekt Jiří Dvořáček. Naposledy se vdávala ve dvaašedesáti letech a ženichovi Karlu Šmídkovi bylo pouhých třiatřicet. Koneckonců všichni její manželé byli mladší než ona, ten poslední už ale opravdu vypadal spíš jako její syn. „Nakonec jsem ho i oženila,“ říkávala s odstupem času.
Nařiďte si hodinky:
Milence ani nespočítala
Muži ji zajímali mnohem víc než cokoli jiného a jejich pozornost si užívala. Milenců, kteří prošli její náručí, by se zřejmě nedopočítala ani ona sama, děti ale neměla. V mládí nebyla výrazná kráska, krásněla až s přibývajícími lety. „Jak se tak na ni dívám a ji pozoruju, má takové kvality jako víno; ona je z velice dobré úrody, z velice dobré sklizně. A věkem v té lahvici – která je stále půvabná a která má stále docela pěkný tvar – ono to víno nabylo na kvalitě,“ prohlásil o ní Jan Werich. Neztrácela šarm a eleganci, až do vysokého věku o sebe důsledně pečovala a k mladšímu vzhledu jí dopomáhaly i plastické operace, které se nikdy nesnažila tajit. A také spousta čerstvé zeleniny a pravidelné cvičení – ještě po osmdesátce klidně ‘vystřihla‘ na jevišti hvězdu či vykopávala nohu až k hlavě. Její nejdůležitější devízou byl ale nakažlivý humor, kterým si dokázala získat úplně každého.
Píseň pro můj žal:
Všichni mysleli, že je nesmrtelná
„Byla kouzelná, energická, nesmírně vtipná. V mládí zdaleka nebyla tak hezká, jako s přibývajícím věkem. Měla v sobě vrozené klaunství – klaunský smutek i klaunský smích – pro které ji spíš než filmoví milovníci milovali z kolegů ti, kteří nás z filmového plátna sami rozesmávali a dodnes rozesmávají. Počínaje Vlastou Burianem a pány Voskovcem a Werichem až po Hugo Haase či Oldřicha Nového,“ napsal o ní novinář a spisovatel Ondřej Suchý. Fanoušci ji nepřestávali milovat a zdálo se, že je paní Ljuba nesmrtelná. Přesto odešla nečekaně 21. května 1996 a kdekoho tím zaskočila. Od roku 2000 odpočívá na pražském Vyšehradě v hrobě, zřízeném nadací Život umělce.
Vyprodáno:
Vložil: Adina Janovská