Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Reportáže z míst, kde se natáčely kinohity

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Stálo nám národní obrození vůbec za to? Otázka, stará 133 let. A stále aktuální... Svět Tomáše Koloce

29.06.2019
Stálo nám národní obrození vůbec za to? Otázka, stará 133 let. A stále aktuální... Svět Tomáše Koloce

Autor: Tomáš Koloc

Popisek: Státní znak, stínem zahalen

V souvislosti s politickým děním v naší zemi, které dobře vystihuje pořekadlo od desíti k pěti, se stále častěji ozývají hlasy, že my Češi si vlastně sami vládnout nedokážeme a že za naší krizí stojí už rozpad ´dunajské monarchie´, na kterém se podepsali naši národní předáci a kvůli kterému se naše kdysi nejpokročilejší část rakousko-uherského soustátí o hezkých pár desítek let jen zpozdila ve vývoji.

Není to nic nového. V roce 1886, kdy naše národní existence byla natolik etablovaná, že jsme si to mohli dovolit, šel český novinář Hubert Gorgon Schauer (1862 – 1892) dokonce tak daleko, že znovu nastolil otázku zemského vlastenectví. Zeptal se tehdy, zda nám to obrození vůbec stálo za to. Zda nám to stálo za tu všestrannou provinciálnost, v níž žijeme (a s níž – dodávám já – například Bohumil Hrabal nikdy nebude tak známý jako jeho oblíbený Franz Kafka, protože nepsal jazykem, který má dnes sto milionů mluvčích). Tato v našem obdivuhodném, ale i uvozhřeném nárůdku tak hrdinsky svobodomyslná otázka je stále na pořadu dne, a každý si na ni musí odpovědět sám.

Naši světoobčané

Na rozdíl od mnohých našich spoluobčanů ‘světoobčanů‘, kteří svou totožnost odbudou mávnutím ruky s tvrzením, že oni žádnou národnost vlastně nemají; mají svou vlast všude, a na nějakou zemi, kde jsou nekřesťansky vysoké daně, se koneckonců můžou… (aniž by si uvědomili, že přitom užívají její úřední jazyk, protože žádný jiný – a vlastně ani ten – pořádně neznají, že díky těm daním stále ještě můžou používat český – i když notně vytunelovaný – sociální a zdravotní systém, že to byli oni, jejichž nekřesťansky tržní postoje připustily, že…).

Na rozdíl od nich jsem nad Schauerovou otázkou hluboce přemýšlel. Po dlouhém (a částečně bolestném) přemítání jsem dospěl k odpovědi, že naše národní svébytnost smysl má. I přes veškeré útrapy, které nám odtržení od Rakouska aktuálně přináší (typu třikrát nižší minimální mzdy při dražších a nekvalitnějších potravinách, nejdražším vodném a telefonních tarifech v Evropě, skutečnosti, že u nás žijí lidé, kteří legálně pracují na celý úvazek a nemohou si za svou mzdu dovolit ani podnájem, a tak žijí na ulici, skutečnosti, že za nezaplacený lístek z MHD vám mohou zabavit dům, což je dnes kromě ČR možné jen v Thajsku, Gabonu a Chile, anebo nebezpečí, že z tvrdého alkoholu zakoupeného s originálními kolky zemře padesát lidí, což se dosud stalo jen v Indii, Turecku, Rusku a Estonsku), jsem stále vděčný, že mám občanství samostatného státu, který si před 101 lety vydobyl můj národ. Proč? Zkusím si na to odpovědět.

Naši velikáni

Když jsem nedávno poprvé navštívil ono město, kde se narodila Božena Němcová a kde zemřela její babička, s dojetím jsem si prohlížel vídeňský parlament, v němž ve stejné době, kdy byl jeho sekretářem pozdější velký filosof Rudolf Steiner, zasedali pánové Rieger a Grégr, na které učenec vzpomíná ve svých pamětech jako na „ztělesněné češství“. Ve stejné době ve Vídni působili otec psychoanalýzy Sigmund Freud z Příbora u Nového Jičína, objevitel rychlosti zvuku Ernst Mach z Chrlic u Brna, architekt Adolf Loos z Brna, básník Josef Svatopluk Machar z Kolína, zakladatel fenomenologie Edmund Husserl z Prostějova, zakladatel evropské sociální demokracie Karl Kautsky z Prahy, spisovatel Karl Kraus z Jičína či hudební skladatel Gustav Mahler z Kaliště u Německého (později Havlíčkova) Brodu.

Ano, fungující dunajské soustátí by jistě mohlo představovat ideální státní útvar, v němž by se v první polovině dvacátého století sdružily malé středoevropské národy, žijící v bezpečí silného státu, kterému by nediktoval východ ani západ a v němž by se mohla na jedné straně nerušeně rozvíjet národní svébytnost a na straně druhé by se v něm národy pevně a přitom pružně ukotvené v křesťanské střední Evropě mohly učit toleranci, nebo dokonce lásce k jinakosti (což by ve státě, kde se nacházely jak tradičně katolická Vídeň, Krakov a Terst, tak pravoslavný Lvov a Nový Sad, ale i tradičně muslimské Sarajevo, mohla být do budoucna silná deviza…).

To se však nestalo, protože Rakousko-Uhersko nebylo ideální už z titulu svého názvu, v němž figurovaly pouze dva privilegované z celkového počtu dvanácti autochtonních národů monarchie. A i kdyby došlo k federalizaci a rozsáhlým demokratickým reformám, které slibovaly například plány progresivního následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este, zůstává otázkou, jak by se pomyslná federace vyrovnala s tím, že obsahuje také území národů, které mají za hranicemi svůj velký národní stát (Italové, Srbové, Rumuni, a také Němci – nesmíme zapomenout, že zastánci porušení státní svébytnosti dunajské monarchie byli i velkoněmečtí buršáci), či větší část své populace, žijící pod jinými říšemi (Poláci, Ukrajinci). Revoluce je trest za nedostatek reformace. To se týká jak zaniklého Rakouska-Uherska, tak zaniklého Československa.

Naše lži

Ano, českoslovenští legionáři si během pobytu v Rusku ponechali malou část ukořistěného ruského zlatého pokladu, a tato část byla dána do vínku vznikající republice.

Ano, Masaryk a Beneš na poválečných konferencích lhali o počtu německé menšiny na našem území (to, že jim to vyšlo, je mimochodem zároveň důkaz buď o nesmírné indolenci či ničím neohraničeném machiavelismu zúčastněných západních mocností) a nesplnili své sliby o federativní podobě budoucího státu.

Naše Švýcarsko

Nebudu zde rozvádět svou starou tezi o faktické nemožnosti projektu „středoevropského Švýcarska v českých zemích“ v první polovině 20. století (švýcarský národ vznikl ze tří národů, které jsou svou velikostí, kulturou a mocí v dokonalé rovnováze, ale rovnoprávnost mezi Davidem a Goliášem v jedné domácnosti je dějinná utopie). Zůstanu u toho, že člověk nemá ani lhát, ani slibovat to, co nemůže splnit (zvlášť jedná-li se o člověka, jenž si za své heslo zvolil „Ježíš, ne Caesar“). Potom logicky následuje trest, v našem případě v podobě Adolfa Hitlera, který všechny tyto chyby využil a jehož „reálpolitika“ byla o řády bezskrupulóznější než masarykovsko-benešovská. Následovalo září 1938, březen 1939, červen 1942, únor 1948, několikeré ohnutí páteře, mnichovanství, arizace, divoký odsun, kolektivizace, gulášový socialismus a kupónová privatizace. Nesouhlasím však s kritiky typu Hugona Schauera, kteří míní, že v našich dějinách bylo všechno špatně a že kdybychom zůstali Rakušany, udělali bychom líp.

Naše hrdost

Má-li mít Němec sílu překonat odkaz Hitlera, musí se mu dovolit hlásit se ke Goethovi. Máme-li my Češi mít sílu se hlásit k tomu, že se potýkáme s neblahou existencí ´českého hovňousovství´ (termín české výtvarnice, spisovatelky a režisérky Ester Krumbachové), mělo by se nám dovolit hlásit se k tomu, že náš národ založil první reformní církev v dějinách, že evropští filosofové Václav I. Svatý, Hus, Chelčický a Komenský stojí v jedné myšlenkové linii, přičemž tři posledně jmenovaní napsali své spisy česky už v době, kdy vůbec nebylo obvyklé psát v národním jazyce, že Masarykův a Benešův stát, který byl ve své době jedinou středoevropskou demokracií, se stal jedním z hlavních evropských útočišť uprchlíků ze sovětského Ruska (čímž částečně splatil svůj výše zmíněný dluh) a že posléze poskytnutím svého občanství zachránil život i mnoha uprchlíkům z nacistického Německa (patřili mezi ně i veleslavní Thomas a Heinrich Mannové).

Stará chasidská moudrost říká, že každý člověk má dvě kapsy, z nichž v jedné je papír s nápisem: „Prach jsi a v prach se obrátíš“, zatímco v druhé je pergamen, na kterém stojí: „Jsi královský syn“ a je potřeba střídavě sahat do obou z nich. Ti, kdo nám dovolují sáhnout si pouze do jedné z nich, naší zemi nedělají dobrou službu.

Poznámka redakce: Vřele doporučujeme nahlédnout do nezávislého družstevního magazínu Kulturní noviny. Magazín stojí nejen na fascinující myšlence, ale také stojí za to.

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace