Vždy byla tajemná. A tak změnu image, avizující blížící se smrt, kdekdo považoval za rozmar. Tajnosti slavných

Foto: repro/archiv ČT

Popisek: Zuzana Navarová v dokumentu České televize Příběhy slavných

AUDIO/VIDEO Báječně zpívala, dobře skládala a její písňové texty rozhodně obstojí i samostatně jako poezie. Ty největší problémy si ale nechávala vždy pro sebe. Ani její nejbližší netušili, že prohrává největší bitvu – o vlastní život.

Často se říká, že se dnes už takové zpěvačky prostě nerodí. Zpívala pro lidi a to jí úplně stačilo. Nic víc ke spokojenému životu nepotřebovala. „Byla tvrdohlavá, paličatá, svébytná, svérázná, umíněná… Prostě ženská,“ prohlásil o ní před časem v pořadu Českého rozhlasu Osudové ženy redaktor a publicista Václav Souček. Zuzana Navarová rozhodně patřila k největším a nejzajímavějším osobnostem české hudební scény posledních desetiletí.

Tisíc dnů mezi námi:

Věděla, co chce

Narodila se 18. června 1959 v Hradci Králové, kde její otec pracoval v rozhlasové redakci jako hudební redaktor a mimo jiné upravoval lidové písničky. Zuzana hrála a zpívala odmalička a samozřejmě také chodila do Lidové školy umění, což naprosto nesnášela, získala v ní ale kvalitní hudební základ. Pokud jde o hudební vkus, v tom se prý se svým otcem neshodla. „Měla hodně naposloucháno a podle toho se sama inspirovala. Jakmile poprvé vzala do ruky kytaru, bylo jasné, kudy její cesta povede. Její záběr byl úžasně široký. Od lidovek až po cikánské písně,“ vzpomínal Souček s tím, že už v šestnácti letech měla jasné názory a prezentovala se jako hotový člověk. Odjakživa byla ale hodně uzavřený samorost a spoustu věcí si nechávala pro sebe, dokonce když se po maturitě rozhodla odejít studovat do Prahy, rodiče o tom neměli ani ponětí.

Naruby:

Osudový mejdan

Už na střední škole se poprvé objevila v televizní soutěži Havana volá a v druhé polovině sedmdesátých let vystupovala s hradeckou kapelou Výlety, s níž se v roce 1978 probojovala až do finále Porty. Její úplně první nahrávky pochází z hradeckého studia Československého rozhlasu. Pak začala studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze učitelský obor čeština – španělština a v roce 1980 se na jednom studentském mejdanu seznámila s Vítem Sázavským a Zdeňkem Vřešťálem, kteří v té době již zhruba rok vystupovali jako folkové duo. Zrodila se skupina Nerez, k základní trojici brzy přibyli perkusista a kontrabasista a úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. „To byla taková pecka, že všichni zírali. Nejenom fanoušci, kteří se nabalovali po davech, ale i kritika,“ zavzpomínal Souček.

Hrr na ně:

Stáž v latinskoamerickém rytmu

Již v roce 1982 Zuzana získala hlavní cenu legendárního folkového festivalu Porta a cenu pro nejlepší sólistku na Vokalíze, setkání jazzových, bluesových a rockových zpěváků a skupin, které se pravidelně konalo v Praze až do roku 2000 a které organizovala legenda českého jazzu Jana Koubková. O rok později tu Zuzana zvítězila se skupinou. V té době se v hradeckém Československém rozhlasu nahrávaly jejich první písničky, další pak v roce 1985 a o rok později všechny vyšly na desce Masopust. Ve třiadvaceti Zuzana nekonečnou šňůru vystoupení a úspěchů na půl roku opustila, odjela na Kubu na jazykovou stáž, které se, koneckonců jako vždycky všeho, opět zhostila po svém – v latinskoamerickém rytmu a s temperamentními kubánskými muzikanty.

Sama v dešti:

Tvorba na střídačku

Vrátila se překypující novými podněty a nápady. Výsledkem bylo druhé album, nazvané Na vařený nudli, které vyšlo v roce 1988. O další dva roky později pak vyšlo třetí a zároveň poslední řadové album Nerezu s názvem Ke zdi. Výhodou skupiny podle Zuzany bylo, že se její členové v hlavním tvůrčím proudu střídali, neboli – jak říkávala – „jeden tvořil a druhý spal“. Jednou přinesla dobrý nápad ona, jindy Zdeněk Vřešťál. A Vít Sázavský kritickým uchem posuzoval, co rozpracovat a co ne. Po více než deseti letech ale zákonitě přišla ponorková nemoc, nastala doba vzájemné únavy a vyčerpání. Poslední probuzení ještě přineslo písničku Já s tebou žít nebudu, pak už skupina Nerez nezadržitelně usínala a v roce 1994 se rozpadla definitivně.

Tasi delé:

Na muzikanty měla nos

Když vykročila vlastní samostatnou cestou, bylo Zuzaně pětatřicet. A opět se dokázala obklopit vynikajícími muzikanty. Na prvním sólovém albu Caribe, které vyšlo už v roce 1992, ji doprovázel Caribe Jazz Quintet. Koncem roku 1994 začala spolupracovat s kolumbijským písničkářem a brilantním kytaristou Ivánem Gutiérrezem. S baskytaristou Karlem Cábou vytvořili trojčlennou skupinu Tres a vzápětí také vydali stejnojmenné album. Kolem Zuzany a Ivána se posléze vytvořila skupina KOA ve složení Mário Bihári (akordeon, klavír, klarinet), Camillo Caller (bicí a perkuse) a František Raba (kontrabas). Společně vydali v roce 1999 album Skleněná vrba, které získalo cenu Žlutá ponorka, a o rok později i koncertní Zelené album.

Čert ví proč:

Svatba ve čtyřiceti

Umělecky byla Zuzana vyzrálá, lidsky dál zůstávala tajemná. Bylo jíž už skoro čtyřicet, když oznámila mamince, že se bude vdávat. Vzala si Kubánce Luíze de Tejada, manželství jí ale do života nic převratného nepřineslo, takže se časem v dobrém zase rozešli. Na přelomu tisíciletí se Gutiérrez vrátil domů a na jeho místo kytaristy nastoupil v kapele Omar Khaouaj. V této sestavě vznikla dvě alba, Barvy všecky, které získalo v roce 2002 cenu Anděl, a v roce 2003 poslední album, nazvané Jako Šántidéví, na němž kromě češtiny, romštiny, slovenštiny, ruštiny a jidiš Zuzana zpívá i kečuánsky. Pozoruhodné jsou její písňové texty, v nichž se dokázala oprostit od klasických folkových a country klišé a vdechnout jim zvláštní poetiku, díky níž dokážou obstát i samostatně jako poezie.

Andělská:

Utajené odcházení

Zatímco u posluchačů a kritiky sklízela nekonečný obdiv, s přízní nahrávacích firem a rozhlasových stanic na tom byla mnohem hůř. Zařadily ji totiž do kategorie menšinových žánrů a hrály její písně jen výjimečně. Situace se změnila až v roce 2004, kdy se prosadila se skupinou KOA i do mainstreamových médií se skladbou Marie z alba Jako Šántidéví. Zbývalo jí jen pár měsíců života, nikdo to ale nevěděl, protože o svém soukromí nikdy nemluvila. „Ani muzikanti okolo ní neměli tušení, jak je situace vážná. Když se poprvé ukázala s ostříhanými vlasy, říkali jsme si: pozor, rozmar, ženská v letech musí mít novou image,“ přiznal Václav Souček. Do poslední chvíle vystupovala, věnovala se práci pro charitativní nadaci Život umělce. „Už několik let neplánuju. Jako cíl jsem si vytkla, že nebudu mít žádné cíle. Vlastně můžu říci, že každý probíhající okamžik je můj cíl,“ prohlásila v jednom z posledních rozhovorů. Zuzana Navarová zemřela 7. prosince 2004, bylo jí pouhých čtyřicet pět let. O tři měsíce později byla při vyhlašování Cen Akademie populární hudby za rok 2004 posmrtně uvedena do Síně slávy.

Marie:

Psali jsme

Prezidentův chráněnec se stal nežádoucím. Osud to sice vyřešil, nebezpečný byl ale i po smrti. Tajnosti slavných

Do nebes:

Psali jsme

Její hity bodují dodnes, na ni ale kdekdo už zapomněl. Ke své škodě byla totiž příliš skromná. Tajnosti slavných

Vložil: Adina Janovská