Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Oligarcha ve světle reflektorů je zoufale neúspěšný, řekl čelný americký ekonom... Babiš a sloup. Svět Tomáše Koloce

22.06.2019
Oligarcha ve světle reflektorů je zoufale neúspěšný, řekl čelný americký ekonom... Babiš a sloup. Svět Tomáše Koloce

Autor: Facebook

Popisek: Zrcadlo, zrcadlo, jaké další oligarchy v tobě uvidím?

V rámci jiné společné aktivity jsem se sešel se dvěma účastníky (z nichž jeden byl i organizátor) demonstrací proti Andreji Babišovi. Přišla řeč i na demonstrace, a tak jsem vysvětlil svůj postoj: Nejsem proti nim, jen je mi líto, že se opozdily asi tak o čtvrt století – a že se nevyjadřují k podstatě věci, ale jen k jejím dílčím symptomům. (Lékař by takový postup nazval alopatickou léčbou).

Podstatou problému není, že Babiš je premiér, který měl svazky s StB. Podle toho, co jsem se dozvěděl od svých přátel historiků, jako jsou Michal Macháček nebo Michal Pullmann, byla už před pádem minulého režimu většina dokumentů StB odvezena do Moskvy, z čehož vyplývá, že už se nikdy nedozvíme, kdo všechno z těch, kdo nám za posledních 30 let vládli, byli v StB. Podstata není ani kauza Čapí hnízdo, řepka, Kostelecké uzeniny, eurodotace, a dokonce ani otrocká práce v Babišových provozech. Podstata je jev, který za tím stojí: že Babiš je oligarcha.

Kauza Babiš?

Oligarchové, kteří jsou/byli zároveň politici (nejen Babiš, ale i Berlusconi, Porošenko či Trump) jsou živoucím důkazem systémového selhání liberální demokracie. Jak ale říká můj komerčně uvažující přítel, česko-americký ekonom Jiří Stavovčík: Ti z nich, kdo vedle ekonomiky ovládají společnost přímo z politického postu, jsou ve skutečnosti neúspěšní zoufalci. Úspěšný oligarcha totiž ovládá politiku, aniž by si ničil pleť blesky reportérských kamer – jako třeba Kellner, Bakala, Abramovič nebo Soros. Mnozí už asi pochopili, k jaké hlubší podstatě tady mířím: základní problém 'kauzy Babiš' tkví v tom, že oligarchové vůbec existují…

Těším se z početnosti demonstrací, ale mrzí mě, že mají za cíl pouze odvolání jediného premiéra a jediné ministryně, pocházející z jeho oligarchické stáje. Dějiny nás učí, že takové požadavky se splnit asi podaří i proto, že seznam premiérů, které se za posledních třicet let podařilo vyprovokovat k demisi (Adamec, Klaus, Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek, Nečas, Sobotka) je mnohem delší než seznam těch, kteří do konce svého funkčního období vydrželi. Za vzor našim demonstrantům dávám francouzské žluté vesty, pro něž je požadavek výměny prezidenta Macrona jen hlavním palcovým titulkem, který má přitáhnout pozornost na dlouhý seznam svých dalších požadavků (viz zde). Pokud by z něj naši do budoucna přejali i jen několik zásadních bodů, jdu na Václavák s nimi.

Kauza sloup

Jeden z mých partnerů v dialogu je zároveň velkým podporovatelem demonstrací za znovupostavení Mariánského sloupu, které se odehrávají tentokrát na Staroměstském náměstí v Praze. Zasazuje se o něj přesto, že jeho předkové byli protestanti, kteří po Bílé Hoře museli ze země odejít. Sloup byl postaven těsně po skončení třicetileté války, v roce 1648, na oslavu ubránění Prahy před saskými a švédskými vojsky, kteří se ale nechovali jako souvěrci našeho druhdy protestantského, nyní rekatolizovaného národa – ale jako kořistníci.

Stejným způsobem se bohužel v mnoha ohledech k místnímu obyvatelstvu chovala vláda katolických vítězů, takže když po 270 letech jeho existence, 3. listopadu 1918, Haškův souputník a spoluvydavatel prvních sešitových vydání Švejka Franta Sauer přišel k veliteli pražských hasičů Josefu Hodanovi, a zcela ve stylu svých recesí mu zalhal, že bratři Kramář a Klofáč mu vzkazují, aby sochu strhnul, nikdo proti tomu nic nenamítal.

Bohémské kousky anarchisty Sauera, který se stal guruem humoristů minulého režimu, po čase nabyly takové pověsti, že když ho za 2. světové války nacisti zatkli pro šíření spisů T. G. Masaryka (!), po čase ho opět propustili s tím, že na tom bezmocném českém šaškovi nemají zájem, ať si na svou tuberkulózu sejde doma. Zmýlili se dvakrát. Za prvé v tom, že Sauer nebyl bezmocná figurka (své kousky naopak využíval k zastření faktu, že byl významným členem protinacistického odboje) – a za druhé ve špatném odhadu jeho smrti: Sauer umíral v klášteře františkánů u kostela Panny Marie Sněžné, kde se vrátil ke svým katolickým kořenům a jeho pokání za někdejší mladistvý čin bylo tak opravdové, že si jím Sauer vysloužil posmrtný poetický životopis od jednoho z největších českých katolických spisovatelů, Václava Renče.

 

Hledání souvislostí

V době, která nehledá souvislosti, někteří katolíci argumentují, že zboření sloupu byl čin, který svou odporností nemá v našich dějinách obdoby. (Těm namítám, že skutečnost, že se v době zřizování nových režimů bourají symboly těch starých a staví se symboly nových, je neměnný a periodický dějinný jev, zvlášť v kontextu pestré historie naší země. Za sto let, které od doby pádu Mariánského sloupu uplynuly, byla všemi existujícími znepřátelenými stranami spáchána řada podobných činů, proti kterým nikdo neprotestoval a nikdo se z nich nekál. (O jednom z těch zcela nových se zmíním na konci tohoto textu.)

Protestanti naopak argumentují tím, že replika Bendlova Mariánského sloupu, symbolizujícího barokní katolicismus, nemůže stát tak blízko Šalounovy sochy Jana Husa, která je symbolem české reformace. (Těm naopak – i s odkazem na mstivé obrazoborectví dnešního režimu, související s výše probíraným pojmem oligarchismu – předkládám ke zvážení, že na řadě míst se symboly staré i nové doby bez nenávisti snesly: a uvádím příklad sochařské výzdoby královéhradecké čtvrti Malšovice, kde proti sobě už sto let stojí nedotčený Jan Nepomucký z 60. let 19. století, a Jan Hus z prvních let republiky).

Demonstrujícím obou denominací (čímž tentokrát nemyslím katolíky a protestanty, ale vyznavače myšlenek ‘Babiš pryč!‘ a ‘Sloup sem!‘), kteří se mě ptají, proč nedemonstruji s nimi, pak (jak už jsem výše naznačil) odpovídám se zkušeností člověka, který většinu života strávil na sociálním spodku české společnosti, odpovídám, že ve stávající podobě to nemá reálný smysl. Dějiny nás učí, že má-li většina našeho národa přijmout jakoukoli novou myšlenku či změnu, musí v první řadě souviset s nějakým konkrétním skutkem, týkajícím se obecného dobra. I v případě Sloupu uvádím tichý návodný případ: Když jsem se dočetl, že olomoucký římskokatolický arcibiskup Jan Graubner zřídil poradnu pro oběti českého exekučního zákona 120/2001 Sb., velká část z bolesti, která ve mně byla vůči současné politice českých křesťanských církví, se tím vyléčila…

Poznámka redakce:  Vřele doporučujeme nahlédnout do nezávislého družstevního magazínu Kulturní noviny. Magazín stojí nejen na fascinující myšlence, ale také stojí za to.

 

Vložil: Tomáš Koloc

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace