Alkoholik nebyl, jenom rád pil. Bohémských manýrů se nevzdal ani kvůli dětem. Tajnosti slavných
17.06.2019
Autor: repro/archiv ČT/ Pavla Černá
Popisek: Vladimír Dlouhý v psychologickém dramatu Sněžná noc
Zakázali mu pít a kouřit, přesto utíkal do hospody i z nemocnice. Bohémského životního stylu se nedokázal vzdát ani kvůli dětem. Smrti šel vstříc a napomáhal jí, jak to jenom šlo. Někdejší idol dívčích srdcí se systematicky ničil.
Stačilo gesto a pohled uhrančivých očí, aby všechny přítomné šly do kolen. A přestože si všichni mysleli, že jsou jeho největší vášní alkohol a cigarety, měl ještě další – slabost pro krásné ženy. Je všeobecně známo, že měl tři děti, dceru z prvního manželství a dvojčata s druhou ženou, herečkou Petrou Jungmannovou. Až po jeho smrti ale vyšlo najevo jeho další velké tajemství. Práskla ho slovenská herečka Jana Nagyová-Pulm, která kdysi ztvárnila hlavní ženskou roli v legendárním pohádkovém sci-fi seriálu. „Všichni nás tehdy dávali dohromady, ale on byl zadaný a já věděla, že má i dvojčátka,“ prozradila po smrti Vladimíra Dlouhého deníku Aha! někdejší princezna Arabela. „Já jsem ty děti ale nikdy neviděla. Jen jsem si zapamatovala, že se o nich už tenkrát dost mluvilo.“ O svých nejstarších dětech, které se narodily, když mu bylo dvacet, herec nikdy nemluvil a na veřejnosti se nikdy neobjevily.
Petr Majer a princezna Arabela (Jana Nagyová)
(foto – repro/archiv ČT/Jitka Bylinská)
Práce hrou
Starší z populárních bratrů Vladimír Dlouhý se narodil 10. června 1958 do rodiny stavebního inženýra a prvoligové házenkářky a původně se chtěl stát zedníkem. Pro film ho objevila přímo ve škole, když chodil do šesté třídy, pomocná režisérka Milada Mikešová, která tehdy hledala představitele hlavní dětské role pro legendární drama Karla Kachyni Už zase skáču přes kaluže. Po debutu ve snímku, který posbíral doma i v zahraničí čtrnáct ocenění, se okamžitě stal dětskou hvězdou, dál ale bral filmování jenom jako zábavu. Chtěl se stát stavebním inženýrem a poté co ho nepřijali na stavební průmyslovku, se opravdu začal učit zedničinu. Režisér Petr Schulhoff ho ale nakonec popostrčil ke studiu herectví na pražské konzervatoři, které úspěšně zakončil v roce 1980. Měl neuvěřitelný talent, říkalo se, že na jevišti nehraje, ale existuje. Stačil mu jediný uhrančivý pohled či gesto, aby přesně vyjádřil charakter postavy. Už na konzervatoři se projevoval jako svérázný a nezkrotný bouřlivák a zřejmě už tehdy také začaly i jeho zdravotní problémy.
Strach utápěl v alkoholu
Do všeho šel vždy naplno a jeho úspěchy by zřejmě byly ještě mnohem větší, kdyby svůj talent neutápěl ve svých dvou největších neřestech. Kvůli alkoholu a cigaretám se doslova měnil před očima. Podle Nagyové hodně pil už v době, kdy natáčeli Arabelu. A to mu bylo necelých dvacet. Jeho mladší bratr ale rázně odmítá, že by byl alkoholik. „Nebyl závislý, jenom pil. Vědomě a kontrolovaně. Kdyby chtěl, mohl přestat, byl pánem situace,“ prohlásil Michal Dlouhý, kterého bratrovo vědomé sebeničení velmi trápilo. „Mně nevadilo to, že pije, ale to, že když byl opilý, měl tendence řídit auto. A to byl důvod, proč jsme se do sebe pustili a skoro tři čtvrtě roku jsme spolu nemluvili,“ prozradil v jednom rozhovoru a dodal: „Vladimír byl těžký introvert, měl strach z lidí. Odborně se tomu říká sociální fobie a v herecké branži je to velmi rozšířená nemoc. Kdekdo do sebe cpe léky. A protože se u nás v rodině nikdy na léky nevěřilo, brácha nacházel pomoc v alkoholu.“
Libor Hovora v úspěšném ‘koňáckém’ seriálu Dobrá voda
(foto – archiv ČT/Roman Vácha)
Pivo jako lék
Nejlépe se prý cítil v hospůdkách, v některých dokonce patřil ke známým štamgastům. „Mám rád hlučnou samotu, texty se učím v kavárnách a restauracích,“ prohlásil v jednom z mála rozhovorů, které kdy poskytl. A právě tehdy ho začaly trápit potíže se žaludkem. Zpočátku vředy, poté co se prý až příliš skamarádil s ‘tekutým chlebem‘. „Pivo mi zůstalo jako dědictví po žaludečních vředech, nemohl jsem pít nic jiného, dokonce mi bylo doporučeno. Patnáct let byly vředy mojí katastrofou, trpěl jsem jako zvíře. Ztratil jsem třetinu života v bolestech,“ přiznal. Poprvé se oženil v roce 1997 s Gabrielou Heřmanovou, s níž měl dceru Janu. Mírné zklidnění do jeho bouřlivého života však přinesl až po letech vztah s kolegyní Petrou Jungmannovou. Nebylo to ale snadné. Nejprve se léta neustále míjeli, jednou byla zadaná ona, podruhé on, až napotřetí se sešli ve správný čas. Petra nejprve 29. září 2006 porodila dvojčata Jana a Jiřího a o dva roky později se vzali. „Byli tací, kteří říkali, že z něj jde někdy až strach. Ale ten dojem jsem neměla, já se ho nebála nikdy. On většinou kousal, když byli kolem něj šlendriáni anebo namachrovanci, takže u mě neměl důvod. Naopak, byl příjemný a vstřícný,“ svěřila se iDnes.cz.
Ze špitálu na jeviště
Ani rodina ho ale nepřiměla k radikální změně životního stylu. Své vnitřní běsy soustavně utápěl v alkoholu, který ale nikdy nepoznamenal do jeho herectví. Na každou filmovou i divadelní roli byl vždy perfektně připravený. Poslední dva roky bojoval s rakovinou, lékaři mu vzali polovinu žaludku a doporučili mu střídmý režim. Jejich rady však ignoroval. Nadále zůstal věrný sebevražedné životosprávě a bohémem zůstal až do konce života. Přátelé o něm říkali, že na svém konci doslova systematicky pracoval i poté, když se přidala rakovina slinivky a byl závislý na kapačkách. Přesto ho vždy lékaři propouštěli z nemocnice na pár hodin, aby mohl odehrát představení, a cestou se nikdy nezapomněl stavit ve svém oblíbeném lokále na Karlově náměstí. Téměř do poslední chvíle ale hrál, jak pro něj bylo typické – naplno.
Jako nadporučík Jaroslav Falta s Markétou Hrubešovou ve své poslední televizní inscenaci Domina
(foto – repro/archiv ČT)
Premiéru už nestihl
Všichni tvůrci se shodují, že předváděl neuvěřitelné výkony nejen na předních pražských divadelních scénách. Jeho talentu bohatě využily i film a televize včetně mnoha rolí v seriálech. Jeho filmografie čítá stovky rolí a za účinkování ve filmu Hlídač č.47 režiséra Filipa Renče získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Jeho poslední filmovou rolí se stala záporná postava policisty v úspěšném akčním thrilleru Petra Jákla mladšího Kajínek, kterou dokončil doslova z posledních sil. „Vladimír se neskutečně držel, postsynchrony jezdil tři dny po sobě dodělávat přímo z nemocnice, z chemoterapie, a vždycky je 'dal' naprosto perfektně. Až se nechtělo věřit. Navíc jsme ho pak ještě ze studia vozívali do divadla na představení. Byl to zkrátka profík. Hrozně mě mrzí, že se nedočkal premiéry, ale zpětně jsem rád, že viděl alespoň ty části, které namlouval, a také trailer. Myslím, že byl spokojený, těšil se,“ řekl Jákl severu iDnes.cz. Velké pracovní nasazení a vášnivý život si nakonec vybraly svou daň. Vladimír Dlouhý zemřel 20. června 2010, pouhých deset dní po svých 52. narozeninách.
Vložil: Adina Janovská