Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Prezidentův chráněnec se stal nežádoucím. Osud to sice vyřešil, nebezpečný byl ale i po smrti. Tajnosti slavných

12.06.2019
Prezidentův chráněnec se stal nežádoucím. Osud to sice vyřešil, nebezpečný byl ale i po smrti. Tajnosti slavných

Autor: repro/archiv ČT

Popisek: Spisovatel, scenárista a politik Jan Procházka

Jeho život byl stejně složitý a rozporuplný jako doba, v níž žil. Charismatický řečník, miláček národa a jeden z možných kandidátů na prezidenta se vzápětí stal nežádoucím. Normalizační soudruzi z něj měli takový strach, že se ho snažili ze všech sil zdiskreditovat. Nakonec jim to nedobrovolně ulehčil sám.

„Když vešel do dveří, jako by se rozsvítilo. Byl fascinující, charismatický, vyzařoval energii a autoritu, člověk ho buď musel milovat, nebo nenávidět, třetí varianta nebyla,“ popsala svého otce spisovatelka Lenka Procházková před pár lety, když se podílela na přípravě článku pro týdeník Reflex. Jan Procházka stojí za řadou nejlepších scénářů, které kdy byly u nás napsány, paradoxně to ale málokdo ví. Jeho jméno se totiž nesmělo v titulcích objevit a bohužel v nich chybí dodnes. I v uměleckých kruzích bylo jeho jméno zpravidla vyslovováno pro jistotu jen šeptem. Proč? Podívejte se na jeho nejvýznamnější dílo, psychologické drama Ucho, a rázem pochopíte. Tak otevřená kritika se totiž v žádném režimu neodpouští.

Bit byl jako žito

Narodil se 6. února 1929 v jihomoravských Ivančicích, které jsou kolébkou řady významných osobností a talentů, od biskupa Jednoty bratrské Jana Blahoslava přes rabína Joachima Oppenheima a hudebního skladatele Václava Novotného až po nezapomenutelného Vladimíra Menšíka či scenáristu a publicistu Jaroslava Matějku. Na poli pomáhal Jan odmalička, tatínek se prý cítil být sedlákem, přestože vzhledem k poměrně nevelkému majetku by se dalo spíš říci, že byl rolník. A doma měli rodiče role rozvržené. Zatímco jemná a láskyplná maminka byla milovaná, otec byl obávaný a pro pár facek nešel nikdy daleko. Vzhledem k synovu temperamentu se ani není co divit. Jan byl totiž výraznou osobností už odmalička a mezi kluky brzy zaujal pozici přirozeného vůdce, takže co řekl, to se taky udělalo. A tak když si třeba hráli na napoleonské války a velitel přikázal zapálit stohy, děti poslechly. Otec pak musel zaplatit škodu a Jan byl bit jako žito. Jeho dcera Lenka před časem prozradila časopisu Reflex, že prý býval bit hodně často.

Tátu nepřemluvil

Plný ideálů a víry v novou budoucnost vstoupil brzy po válce do KSČ, vystudoval Vyšší rolnickou školu v Olomouci a nastoupil jako vedoucí Státního statku mládeže v Ondrášově na Bruntálsku. Dokonce přemlouval i otce, aby vstoupil do JZD, u něj ale narazil, a tak alespoň vložil do družstva peníze, které dostal ke svatbě. Už po roce ale odešel do Prahy na Ústřední výbor Československého svazu mládeže organizovat mládežnické brigády do pohraničí. V aparátu ČSM pracoval až do roku 1959, mezitím ale stihl absolvovat základní vojenskou službu u pohraniční stráže. V té době už byl ženatý a s manželkou Mahulenou měl tři dcery. Nejstarší, spisovatelka Lenka Procházková, se narodila v roce1951, o dva roky později přišla na svět Iva, známá autorka literatury pro děti, o něco později k nim ještě přibyla nejmladší Krista.

Kožíkovo doporučení

Od poloviny padesátých let se začal více věnovat psaní a již v roce 1956 se začal dívat na společenské události a působení komunistické strany kriticky. Přivedly ho prý k tomu události v Maďarsku. Právě v té sobě mu vyšla první kniha povídek Rok života, úspěch ale neměla. Za svoji skutečnou prvotinu prý sám považoval až novelu z venkovského života Zelené obzory, která vyšla v roce 1959. Díky ní dostal místo dramaturga a scenáristy Filmového studia Barrandov. „Doporučil ho spisovatel František Kožík, jenž v něm poznal scenáristický talent. Kdysi mu také někdo pomohl, tak to chtěl poslat dál. Táta ho velmi ctil,“ prozradila Lenka. Konečně mohl naplno uplatnit svoji mimořádnou schopnost pozorovat život kolem sebe se všemi jeho problémy, a pak o nich psát. Psal prý prakticky neustále, leckdy až dvanáct hodin denně. Přitom ale ještě stihl sledovat politické události a komentovat je.

Hemingwayův sen

Podle Lenčina svědectví dostal její otec do vínku nadání i k věrnosti, chtěl mít hodně dětí a snil o velkém bílém domě se zahradou. Tenhle sen si prý přivezl v roce 1961 z Kuby, kde ho okouzlil dům spisovatele Ernsta Hemingwaye, kterého obdivoval. „Na knihovně měl jeho fotografii, dlouho jsem si myslela, že je to nějaký náš příbuzný… Byl to pro něj vzor realistického autora, ctil jeho styl.“ Jan Procházka měl načtenou klasickou literaturu, sledoval tu současnou i kinematografii. Dokázal toho stihnout spoustu, protože se nezdržoval nesmysly, jako jsou různé večírky a recepce. „Když se chtěl sejít s kamarády, tak je pozval domů a klidně nám je pak nechal na krku, po večeři jsme si najednou všimli, že tu není, a odvedle bylo slyšet jeho psací stroj,“ zavzpomínala Lenka.

Nikdo není zbytečný

Počátkem šedesátých let začal spolupracovat s vynikajícím režisérem Karlem Kachyňou. Jejich prvním společným dílem byl v roce 1961 lyrický rodinný příběh Trápení, v němž stanula poprvé před kamerou tehdy čtrnáctiletá Jorga Kotrbová. Následovalo psychologické drama Závrať a v roce 1963 Naděje, drama o lidech, žijících na okraji společnosti, alkoholikovi a prostituce, které jedinečně ztvárnili Rudolf Hrušínský a Hana Hegerová. I když podle ideologů vlastně takoví lidé vůbec neměli v socialistické společnosti co pohledávat, Procházka si ho dokázal prosadit a mistrně v něm zdůraznil, že žádný člověk není na světě zbytečný, protože vždy se najde někdo, pro nějž může být důležitý. Pak šel ve své kritice stále dál. V roce 1965 vylíčil v dramatu Ať žije republika konec druhé světové války očima malého moravského kluka. O rok později stál již osvědčený tandem Kachyňa-Procházka za psychologickým válečným dramatem Kočár do Vídně, v němž zazářili Iva Janžurová a Jaromír Hanzlík a které pak bylo později dlouho zakázané a označené jako „hanebný ideový paskvil“. V roce 1967 pak nastavili nemilosrdné zrcadlo násilné kolektivizaci venkova na počátku padesátých let v tragické baladě Noc nevěsty.

Prezidentův chráněnec

Úplnou náhodu se dostal až k prezidentu Antonínovi Novotnému, jenž si prý původně přál poznat jakéhosi Procházku, jehož komentář na zemědělské téma ho zaujal v rádiu. Jenže mu dodali jiného Procházku, a když už tam Jan byl, tak Novotného okouzlil, jak to uměl jenom on. Začali se scházet pravidelně a Procházka se stal prezidentovým poradcem pro kinematografii, k tomuto vztahu ale přistupoval pragmaticky a snažil se z něj vytěžit co nejvíc pro sebe i pro druhé. Pomáhal Hrabalovi, Lustigovi, díky jeho přispění bylo natočeno například válečné podobenství Jana Němce a Arnošta Lustiga Démanty noci či slavná experimentální komedie Věry Chytilové Sedmikrásky. „Byl protektorem naší generace,“ prohlásil o něm později režisér Jan Němec. Jako prezidentův chráněnec jaksi automaticky dostal i státní cenu Klementa Gottwalda a kandidoval do ústředního výboru KSČ.

Kandidát na Hrad

V březnu 1968 se uskutečnila v pražském Slovanském domě jedna ze dvou veřejných diskusí, které odstartovaly takzvané pražské jaro. Mezi řečníky byl i Jan Procházka. Nebál se jít s kůží na trh a pojmenovat problémy, na posluchače dokázal působit až magicky. „Byl to buldozer, rychle přesvědčil lidi o své pravdě,“ prohlásil o něm jeho kolega a přítel, spisovatel Pavel Kohout. „On byl komunista-idealista, přestože velmi brzy vystřízlivěl, ze strany neodešel, věřil, že dokáže leccos zlepšit, nepřestával věřit komunistickému ideálu, ale zároveň realisticky viděl skutečnost,“ vysvětlila Lenka. V srpnu ale vtrhla do Československa ‘spřátelená vojska‘ a už ve čtyři ráno mu volal Kachyňa s tím, ať co nejrychleji zmizí. „Ty jsi první, po kom půjdou,“ řekl mu. A měl pravdu. „Invaze pro něj byla takovým zásahem do jeho víry, že to nemohl přežít. Ztratil naději, strašně rychle zestárl,“ zavzpomínala Lenka.

Persona non grata

Procházka měl autoritu přirozeného vůdce. Lidé k němu vzhlíželi, milovali jeho knihy, obdivovali filmy. Byl miláčkem národa a jedním z možných kandidátů na prezidenta. Není divu, že se po srpnu 1968 rázem stal nežádoucím. „Možná nemáme naději, ale nesmí to na nás být vidět,“ poznamenal si tehdy. Rozhodl se zůstat, i když mu začalo doslova jít o život. O emigraci prý vůbec neuvažoval. Nemluvil cizími jazyky, neuměl si představit, jak by se v zahraničí uživil. Podstoupil operaci žlučníku, dál ale psal alespoň tři scénáře ročně. V roce 1969 pracoval na filmu Ucho, už pod dohledem StB. S realizací se hodně spěchalo, nakonec ho zhlédlo jen pár lidí na předváděčce na Barrandově. A pak putoval rovnou na dno trezoru. Ještě větší ránu mu zasadil 21. dubna 1970 televizní pořad Svědectví od Seiny, který měl jediný cíl – zdiskreditovat ho. Sestříhaný z odposlechů, montáž vět, vytržených z kontextu… Vzápětí se u Procházků rozdrnčely objednané štvavé telefonáty. „Byl to můj hlas, ale ne moje věty,“ opakoval prý stále dokola. Přestal vycházet z domu, na všechny strany rozesílal dopis, v němž se snažil vysvětlit, že nic z toho, co v pořadu zaznělo, není pravda. Bránit se ale neměl šanci a štvavá kampaň se začala podepisovat na jeho zdraví.

Štvanice na nepřítele

V červenci 1970 byl hospitalizován, nemilosrdnou diagnózu rakovina tlustého střeva StB přesto považovala za simulaci, protože jen o pár dní unikl zatčení. Unavený, uštvaný a s pocitem zrady 20. února 1971 zemřel. Bylo mu pouhých čtyřicet dva let. Pohřeb v Praze StB zakázala ze strachu, aby se nezvrhl v demonstraci. Přesto se našel odvážný hrobník v Košířích, který rodině přenechal vlastní hrob. Věnec poslal i exprezident Antonín Novotný a během obřadu StB zaznamenávala, kdo se dostavil – Jan Procházka byl nebezpečný i po smrti. Jeho vdova Mahulena nastoupila v továrně. Lenka dokončila třetí ročník žurnalistiky a přestoupila na filozofii, která se stala azylem nepohodlných studentů i profesorů. Byla dobrá studentka a svobodná matka, takže ji vyhodit nemohli. Po promoci ale nastoupila rovnou dráhu uklízečky. Mladší Iva se na vysokou ani nedostala a šla uklízet rovnou. A Krista krátce po maturitě emigrovala. V sedmdesátých letech Karel Kachyňa zfilmoval Procházkovy scénáře Už zase skáču přes kaluže, Na kometě či Páni kluci, v titulcích ale jeho jméno nesmělo být uvedeno. Počátkem devadesátých let pak natočil podle jeho námětů a scénářů televizní drama Městem chodí Mikuláš a drama Kráva.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace