Brusle na nohy a hurá za hrdostí do Nagana. Komentář Štěpána Chába
komentář
10.06.2019
Foto: Wikimedia
Popisek: Zlatí hoši z Nagana
VIDEO Když se rozvine řeč o 11. září 2001, vždycky se mezi diskutujícími najde někdo, kdo řekne – každý ví, co dělal v okamžiku, kdy k tomu došlo. Prostě si to pamatuje. Máme i českou verzi. A to verzi se zimní olympiádou v Naganu roku 1998. Každý ví, o co konkrétně se praštil, když dal ve finále s Ruskem Petr Svoboda gól. Každý ví, že ho střelil od modré čáry po rozehrávce ve třetí čtvrtině a že to byla rána, která spustila křik po celé republice. Lví křik, který přehlušil všechno ostatní.
Já si rozsekl hlavu o poličku, která byla nade mnou. A řval jsem jako lev. Zvláštností je, že jsem nikdy předtím a ani potom neměl zájem o žádný sport. U Nagana byla ovšem neskutečně zvláštní atmosféra už od začátku, už když se týmy rozpinkávaly v základních skupinách. Zíral jsem na to všechno jako hypnotizovaný. Nechodil jsem do školy, když měl být zápas. Nagano mělo zvláštní atmosféru, takovou uhrančivou.
Vítězství malého národa?
Favority celé olympiády byly týmy Kanady a USA. Oba odstřelil tým České republiky. Pamatuju si, jak Česká televize pouštěla komentáře zahraničních hráčů, trenérů, sportovních komentátorů – všechny byly plné nevěřícnosti a úžasu. Něco podobného, jako když si Ester Ledecká zajela pro dvě zlaté na minulých olympijských hrách. Úžas, nevěřícnost. Pamatuju si i záběr na tvář kanadského hokejisty Gretzkyho po zápase, kdy si ho český tým namazal na chleba, bylo v něm zoufalství, slzy, nechápavost. IDnes píše, že Gretzky od té doby nemá Čechy a Českou republiku rád. No, nedivme se, český tým ho připravil o zlatou medaili z olympiády. Nikdy už žádnou nezískal. Kvůli malému státu.
Po výhře nastala apokalypsa. Je to snad jediný okamžik v naší historii, kdy jsme se prakticky všichni neplánovaně opili a prořvali se až do bílého rána. Mohutné vzepětí pocitu, že máme něco společného, my všichni, my dohromady, že to je naše. Vlastně od revoluce naše první společné vzepětí… a také poslední. Od té doby se jen přetahujeme a zhoršujeme si mezi sebou vztahy. V té době to vytáhlo na světlo boží i politiky. Chvilková obleva v náladě lidí, pivo tu noc teklo všude… a mnohde zdarma. Hostinští prostě narazili pípu a opili se se všemi ostatními. Výbuch radosti, objímání, řevu a oslav. I k tomu pak pouštěla Česká televize komentáře zahraničních sportovních komentátorů a sportovců. A zase, zírali, nevěřícně a s úžasem.
Hokej jako zástěrka?
Ale netušili, že jsme si procházeli rychle se prohlubující nedůvěrou v politiku, že nám v tu dobu mezi prsty vyprchával pocit, že jsme se snad skutečně procinkali k něčemu lepšímu, svobodnějšímu. Probíhalo drsné vystřízlivění z euforie revoluce. A do toho přišlo vítězství v Naganu. Kdyby byly o týden později volby a český hokejový tým byl na kandidátce, sedí nám v parlamentu samí hokejisti. A pro doplnění počtu poslanců i maséři hokejového týmu a vůbec personál, který se točil kolem českého týmu v Naganu. Takové bylo znechucení z české politiky a nadšení z fenomenální výhry hokejistů.
Nikdy předtím jsem žádný sport nesledoval, nikdy potom také ne. Přesto mě hokejové zápolení olympijských her v Naganu naprosto uhranulo. A já ho celé prožil jak ve snách. A možná to je ta metoda. Robert Záruba, který se u komentování celých her nádherně vychraptěl u řvaní slova góóóóóóóóóóóól, řekl o mnoho později, že mu nevadí, že jsme se spojili ‘jen‘ u fandění hokeji, že je rád, že jsme se vůbec kdy spojili a dělali něco spolu. Teď už se nespojujeme, nehledáme to společné. A je to škoda. Možná by nám neuškodil zase nějaký ten tým zlatých hochů z Nagana, kteří by to ukázali ne pouze celému světu, ale hlavně nám. Chtěl bych vidět, jak se se slzami v očích obejme třeba takový Šafr (Forum24) s Polanským (Parlamentní listy).
Po skončení zápasu řekl trenér Ivan Hlinka: „Snad brzy budeme všichni rádi, že jsme z České republiky a že něco dovedeme. A já doufám, že to nebude jenom v hokeji." A tak to na tom světě je. Boží mlýny melou pomalu. Ale melou. A my třeba zase jednou vzplaneme hrdostí. A ne kvůli hokeji. Pro skeptiky: nebo alespoň v tom hokeji.
Tento text vznikl na základě výzvy, během které mám dokázat, že umím psát i pozitivně. S touto výzvou budete konfrontování po celý nadcházející pracovní týden. V lecčems bohužel.
Vložil: Štěpán Cháb