Skoro všechny její filmy zakázali, přesto nikdy nic nevzdává. I osmdesátiny oslaví na pódiu. Tajnosti slavných
31.05.2019
Autor: repro/archiv Supraphon
Popisek: Naďa Urbánková
VIDEO V herecké kariéře měla děsnou smůlu, většinou si totiž zahrála v projektech, které se staly trnem v oku normalizačním cenzorům. Zato se stala hvězdnou zpěvačkou. Napomohly k tomu dámy z opery, které se rázně odmítly zahazovat se staropražskými odrhovačkami.
Postupné uvolňování pomyslných opratí přispělo od počátku šedesátých let k obrovskému rozmachu domácí populární hudby. Nových tváří se ale i díky různým soutěžím a festivalům vyrojila záplava, takže opravdu uspět mohli jen ti nejlepší. Povedlo se to i plavovlásce, která byla výjimečná úplně vším – jedinečným a nezaměnitelným hlasem, osobitou image i sex appealem. Elán a chuť přinášet fanouškům radost ji neopustila, přestože se musela vypořádat s řadou tvrdých životních zkoušek. Vždycky znovu dokázala zmobilizovat síly díky tomu, že dostala do vínku vzácnou vlastnost – dívat se v životě hlavně kupředu. A už se to blíží – je to neuvěřitelné, ale za měsíc Naďa Urbánková opravdu oslaví osmdesátiny. Všichni, kdo ji mají rádi, jí budou moci s předstihem popřát a vzdát čest na letošní Country fontáně, kde nebude chybět se skupinou Bokomara. Poprvé již příští čtvrtek na pražské Štvanici, o dva dny později v Ostravě a 15. června v Brně.
Amfora, lexikon a preparát
(s Evou Pilarovou a Jiřím Šlitrem – 1965):
Leninův pobočník
Narodila se 30. června 1939 v Nové Pace, její tatínek Emil Balabán ale pocházel z Podkarpatské Rusi, z vesnice sousedící s tou, v níž se narodil otec Haliny Pawlowské. Když skončila první světová válka, vydal se do Evropy stejně jako ostatní příbuzní. Jen bratranec Ivan zamířil opačným směrem, do Petrohradu, a stal se Leninovým pobočníkem. „Pak asi brzy zjistil, že z toho kouká malér, a zdrhl do Ameriky. A já často vídám v titulcích amerických filmů jméno Bob Balaban,“ prozradila před lety v jednom rozhovoru. Otec se pak v podkrkonošské Nové Pace seznámil s hezkou Češkou, oženil se s ní a měli tři dcery. Rodina byla velmi chudá, nejmladší Naďa se už narodila neplánovaně, a protože měla starší sestry, všichni ji spíš brali jako kluka. Žili ve vesnici Borovnička, kde pan učitel Valkoun, který si později vzal zpěvaččinu sestru, učil nejmladší Naděnku na housle. Založil také divadelní kroužek, který hrál v restauraci u Šepsů a Naďa v něm udělala své první herecké a pěvecké krůčky. „ Já jsem dostávala role dětské. První byla mrtvá holčička, která se dostane do slovanského nebe,“ zavzpomínala. K divadlu jí to táhlo od dětství, prý ji to předpověděla kartářka. „To, co vám osud dá do cesty, to nemůžete změnit.“
My jsme dívky padlé
(s Editou Štaubertovou – 1966):
Tváří v tvář smrti
Otec byl dlouho nemocný, byl v invalidním důchodu a jeho děti ho velmi milovaly. Byl to ale právě on, kdo se postaral o Nadin první traumatický zážitek v životě. „Jednou mě táta vzal nahoru na půdu. Sedl si tam na židli a řekl mi: Pojď sem a posaď se na mě. A prostě mě znásilnil,“ prozradila až po letech v životopisné knize, nazvané A příště lépe, kterou sepsala s novinářem Dušanem Spáčilem. „Začala jsem m nejdřív plakat a pak strašně moc křičet. Tak, až se vyděsil a nechal toho. Nakonec jsem vylítla, utíkala pryč. On na mě řval, že jestli to někomu řeknu, tak mě zabije.“ Přesto ho měla ráda, a tak se jí podařilo hrůzný zážitek vytěsnit. Až v dospívání si uvědomila, co se vlastně tenkrát stalo a co ovlivnilo její vztahy s muži. Dlouho odmítala fyzický kontakt, dovolila maximálně polibek nebo pohlazení, takže si kdekdo myslel, že je prostě chladná. Otec zemřel po puči v roce 1948 na selhání srdce a tenkrát poprvé viděla umírat člověka. Zanechalo to v ní hlubokou stopu, nejspíš právě proto pak šla do Trutnova studovat zdravotní školu.
Dlouhé týdny čekání:
Zubatá úřadovala podruhé
V roce 1957 se stala diplomovanou zdravotní sestrou, cílevědomě se ale zdokonalovala ve zpěvu a herectví. V roce 1959 se v létě představila publiku s ochotnickým souborem. Dostala hlavní roli Alenky v Jiráskově Kolébce a byla tak dobrá, že vyhrála Jiráskův Hronov a okamžitě dostala nabídku z divadel v Pardubicích a Hradci Králové. Vybrala si Pardubice, což se později ukázalo jako osudové rozhodnutí. Milovníky tam totiž tenkrát hrál o devět let starší Karel Urbánek. Brzy se vzali, manžel pak dostal angažmá v pražském divadélku Paravan a Naďa odešla do Prahy s ním. Urbánek se stal známým hercem, patřil k nejžádanějším dabérům a upozornil na sebe i jako spisovatel. Jejich vztah ale poznamenala smrt nenarozeného dítěte. „Ráno po velké vizitě mi doktor sdělil – vaše miminko je bohužel mrtvé. Byla jsem bez sebe žalem, ale to ještě nebyl konec. S omluvami mi doktor vysvětlil, že dítě stejně musím porodit,“ prozradila před lety. Karel začal hledat útěchu v alkoholu, Naďa v práci. Ještě několik let spolu byli, nakonec ale Karel požádal o rozvod. Nikoli ale kvůli jiné ženě, prostě si prý žili každý svůj život.
Takovou lásku, o jaké jsem snila
(s Jiřím Suchým – 1969):
Jak se rodí zpěvačka
Naďa začala spolupracovat s Armádním uměleckým souborem, který měl tehdy i malou zájezdovou skupinu ‘vážňáků‘. Hrálo Dvořákovo kvarteto a Foerstrovo trio, zpívali známí operní pěvci, herec Jan Tříska recitoval básně a Naďa byla konferenciérkou. Šéfoval jim Luboš Fišer, hudební skladatel a jeden z nejlepších autorů české filmové hudby, jehož díla hrají významné symfonické a komorní orchestry. A právě on ‘zavinil‘ její první veřejné pěvecké vystoupení. Jednou měly v novém programu zaznít i lidové písně a odrhovačky lidu pražského, kuplet Padla, facka... Noblesní dámy z opery si ale postavily hlavu, že něco takového rozhodně zpívat nebudou, a tak Fišer hledal řešení. Nakonec rozhodl, že to zazpívá Naďa. A zrodila se zpěvačka. Když režisér Ján Roháč připravoval s Vladimírem Svitáčkem slavný filmový muzikál Kdyby tisíc klarinetů, dostala pozvánku na konkurz i Naďa.
Naděje
(ze seriálu Píseň pro Rudolfa III. – 1968)
Suchého samou radostí porazila
V sále, narvaném půvabnými dívkami, zaúřadovala v její prospěch paní Pešulová z Barrandova. Ukázala na ni a řekla, ať jde na jeviště. „A teraz nám volačo zatancujte,“ požádal Roháč. Šlitr začal hrát twist, Naďa se s kabelkou a pozvánkou v ruce začala vrtět a propadala se studem. „Zazpívejte nám něco,“ řekl Šlitr a její tvrzení, že nic neumí, ho rozesmálo. A tak spolu poprvé začali Klementajn, první sloku pořád dokola. Pak přecházel do jiné tóniny, zkusili to jako operu… V té chvíli si prý vzpomněla na svou učitelku ze zdravotní školy, která se jmenovala Šlitrová. Až později zjistila, že to byla Jiřího sestra. Své vystoupení považovala za trapas a chtěla utéct, jenže nemohla najít východ. Zabloudila v zákulisí, pak konečně našla dveře, a v nich stál její idol Jiří Suchý. Na otázku, kam jde, jen špitla, že domů. „Ale to nemůžete, vždyť jsme vás vybrali do toho filmu, a kromě toho bych vám rád nabídl angažmá v Semaforu,“ řekl. Radostí mu skočila kolem krku a porazila ho na zem. Pak prý jela domů trolejbusem a byla tak štěstím bez sebe, že se musela moc držet, aby to nevykecala všem spolucestujícím.
Loď bláznů:
Ponti chtěl erotiku
V Semaforu patřila k nejsvůdnějším hvězdám a občas vystupovala i v odvážných scénách, například v televizním filmu Radúz a Mahulena, v němž se s Jaroslavou Obermaierovou koupala v rybníčku nahá. Kamera ji ale zabírala pouze zezadu. Den po odvysílání zpívala v Semaforu tichou pomalou píseň a vtom zaslechla, jak kytarista za ní zamyšleně říká: „Tenhleten zadek jsem včera někde viděl...“ Málem prý tenkrát nedozpívala. Byla čerstvě rozvedená, neměla kde bydlet, a tak stejně jako Waldemar Matuška spala v divadle, zabalená v oponě. V roce 1966 jí režisér Jiří Menzel oznámil, že pro ni má roli v Ostře sledovaných vlacích. Ve slavném oscarovém filmu s ní protrhl Miloš Hrma přednostovo kanape, italský producent Ponti ale chtěl, aby byla scéna ještě erotičtější. A tak ji natočili, nakonec ale do filmu nezařadili. O tři roky později natočila s Menzelem i svůj druhý slavný film, hořkou komedii na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Skřivánci na niti. Vzápětí skončil na dvacet let v trezoru, protože odhaloval poměry v padesátých letech, o nichž se mluvit nesmělo. „Skoro všechny mé filmy byly zakázané. Další dva ležely v trezoru, protože v nich hrál emigrant Honza Tříska,“ dodala Naďa.
Šedá vrána:
Suchý to vymyslel
Jiřímu Suchému také vděčí za nápad, díky němuž se jí podařilo skloubit vystupování na pódiu a problémy se zrakem. Poradil jí, ať promění brýle, které byly považovány za handicap, ve svoji přednost. A Naďa z nich udělala výrazný módní doplněk, který může ženu zdobit. Získat ale zajímavé brýle znamenalo při tehdejší nabídce Očních optik úkol téměř nadlidský. „Měla jsem na Příkopech známého optika a ten mne zásoboval brýlemi ze zahraničí. Většinou je vozil z různých veletrhů…“ zavzpomínala před časem při příležitosti výstavy části sbírky svých brýlí v Jihlavě. Za celý život totiž nikdy žádné nezničila. „Jen můžu říct, že těch brýlí bylo rozhodně mnohem víc než chlapů, které jsem za celý život měla!“ Bylo jich totiž zhruba sto padesát – tedy brýlí. Mužů bylo méně, i když se zpěvačka netají tím, že byla řada těch, kteří její život ovlivnili. Pár jich milovala, jiní zase po sobě zanechali v jejím srdci a duši spoušť.
Drahý můj:
(Návštěvní den Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna 2 – 1969)
Country jízda
Téměř u všech jejích pěveckých úspěchů stál se svou kapelou klavírista a kapelník Jiří Brabec se svým Country Beatem. Začalo to na festivalu v Karlových Varech, pokračovalo v pražském Divadle Sluníčko, kam pozvala Jiřího Suchého, který pak Brabcovi nabídl angažmá v Semaforu. Potom pětkrát vyhrála Zlatého slavíka. Její nejúspěšnější hity otextoval Jiří Grossmann a stal se jejím nejlepším přítelem. Jenže mimořádně charismatický muž zemřel v pouhých třiceti letech, a i když si mnoho lidí myslí, že ho zabila leukémie, ve skutečnosti to byla Hodgkinova choroba, tedy zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin. Na přání jeho maminky zpívala Naďa na jeho pohřbu svůj hit Závidím, který pro ni napsal, když už tušil, že je s ním opravdu zle. S doprovodem a naživo. „A zestárla jsem snad o čtyřicet let,“ prohlásila po letech.
Závidím:
(Pokračování v pondělí 3. června)
Vložil: Adina Janovská