Michael Jackson jako mediální král pedofilů. Přečetli jsme
21.05.2019
Foto: Youtube repro
Popisek: Michael Jackson ve filmu Leaving Neverland
Filmový dokument Leaving Neverland, kde došlo ke znovuoživení obžaloby Michaela Jacksona z pedofilie, vzbouřil neuvěřitelnou vlnu jak emocí, tak i solidarity směrem k oběma hlavním protagonistům. Popisovali učebnicový příklad toho, jak se cítí oběť pedofila po letech, kdy v sobě onu křivdu skrývala. Na serveru A2larm přišla se svými přímými zážitky i oběť z České republiky. Tou byla ilustrátorka a autorka komiksů skrývající svou identitu pod pseudonymem Toy Box. A její popis pocitů oběti je podobně hrůzný, jako popisy obětí Michaela Jacksona.
Ilustrátorka Toy Box v magazínu A2larm uvedla, že ji v jejích čtyřech letech sexuálně obtěžoval její dědeček. „Když jsem si ale na ten dětský zážitek, který dodnes ani nedokážu popsat slovy, poprvé vzpomněla, vybavil se mi jeho penis. To, jak mi jako malému dítěti připomínal chobot slona, to, jakou měla strukturu jeho kůže, i to, jak odporně páchnul. A dodnes se mi přitom, když to píšu, trochu zvedá žaludek,“ popsala svůj zážitek Toy Box a zdůraznila, že takové zážitky se snaží dítě zapouzřit do vlastního nitra. Proto si na něj dlouhá léta nevzpomněla. Byl ukrytý hluboko v ní.
Regres
„Celý tenhle zážitek byl po léta zapouzdřený v mé hlavě. Byl ukrytý ve velkém souboru označeném nápisem ‘Tajemství‘. Překvapivé je, že jakousi vnější referenci k němu zaznamenali i další členové mojí rodiny. Když jsem si na zneužití po letech vzpomněla, vybavila si máma, že přibližně v tom samém věku, kdy se odehrálo, jsem prodělala vývojový regres,“ napsala Toy Box. Regres se týkal toho, že si začala cucat palec, začala se zase pomočovat
Důvody, proč by měl násilník shořet v pekle
Dále vysvětluje Toy Box to, jak se takový zážitek vryje do paměti člověka a určuje jeho další růst a vývoj. Jak mu zasahuje do vztahů, chápání sebe sama, jak jeho vlivem nenávidí sama sebe, jak se děsí sebe i ostatních. „Vymazat to nepůjde už nikdy. Zneužití funguje tak, že k němu dojde a v dětské mysli se za ním zavře voda. Zážitky jsou zabalené, jako byste o nich nevěděli. Ale fakt, že s vámi někdo prováděl ‘dospělé věci‘ proti vaší vůli, má za následek sebeobviňování.“
V dětství o sobě začala Toy Box přemýšlet jako o zlé, zkažené nebo pokažené osobě. Při dospívání se takové smýšlení o sobě samé přelilo do lží, krádeží, do alkoholu a do drog. V pubertě neustále přemýšlela o sebevraždě a trpěla vážnými depresemi. V dospělosti pak, popisuje Toy Box, nacházela jen problematické partnery, kteří si jí nevážili, podváděli ji, snižovali její hodnotu. Měla i problematický a chladný vztah ke své matce: „Nechala mě v tom děsivém lese s mužem, který si se mnou mohl dělat, co chtěl. Ve chvílích, kdy jsem potřebovala, aby mě chránila, tu pro mě prostě nebyla. Jak jsem k ní pak měla cítit blízkost?“ Tak si Toy Box vysvětlila svůj chlad k matce. A nedůvěru k lidem a vztahům cítila neustále a velmi výrazně.
Některé věci se odpustit prostě nedají
„V rámci skupinové terapie jsem si začala vzpomínat na skutečný příběh. Na jeho ruce, ochlupení, čichové vjemy, které to provázely. Můj mozek, který doposud nebyl schopný vzpomínky vydat, je začal chrlit ve zběsilém sledu. Dělalo se mi z toho špatně od žaludku, neuvěřitelně mě bolela hlava, musela jsem celé dny jen ležet na zemi a čekat, až mě to přejde,“ popisuje Toy Box bolestivý nástup vzpomínek.
Konec patriarchátu!
Nakonec přidala Toy Box úvahu nad rolí patriarchátu. Za Toy Box po jejím odhalení a medializaci vlastního zneužití začalo chodit velké množství žen, které měly podobné zážitky, tvrdí Toy Box. A to ji vedlo k přesvědčení, že by se měl zrušit patriarchát: „Ze všeho nejvíc je nutné, aby skončil patriarchát. Ne ve smyslu nadvlády mužů nad ženami, ale ve smyslu nadvlády silnějších nad slabšími. Je potřeba nastolit mnohem soucitnější, mnohem více empatické společenské uspořádání. Je potřeba, abychom soucítili s těmi slabšími a nejslabšími, abychom je poslouchali. Abychom vyprávěli jejich příběhy. Je potřeba, abychom cítili se starými lidmi, s postiženými, s imigranty, s dětmi i se zvířaty.“
+
Zneužití nebo ublížení dítěti je snad nejhorší zlo, které se na naší planetě může stát. Nenapadá mě horší. A je nadmíru důležité, abychom pro násilníky, kteří jsou schopní vážně ublížit dítěti, připravili peklo na zemi, nečekali, až si ho peklo vezme samo.
–
Problematika posledního zvolání Toy Box o patriarchátu je trochu složitější. Nemám nic proti rušení patriarchátu (který i tak dýchá z posledního). Ale ta ochrana slabých až nejslabších pomalu povede k tomu, že začneme chránit i pedofily. Na předminulém Prague Pride už skupina pedofilů pochodovala s transparentem, že i oni jsou menšina, která si zaslouží ochranu společnosti. Bezhlavá ochrana slabších nakonec může vést k tomu, že nemoc, diagnózu, přehodnotíme, pak ji nazveme znevýhodněním. Jenže je nemoc. A je znevýhodnění. Ač je mezi těmito dvěma pojmy jistě rovnítko, není to rovnítko úplné. V něčem je nemoc prostě společnosti nebezpečná. Práva desítek a desítek menšin se začnou třít o sebe. Teď která menšina má ustoupit které? Děti pedofilům? Nebo pedofilové dětem?
|
Vložil: Štěpán Cháb