Stejně nekompromisní byl ‘před‘ i ‘po‘. Odstavit ho podruhé už ale nebylo tak snadné. Tajnosti slavných
20.05.2019
Foto: Supraphon/Otto Dlabola
Popisek: Karel Kryl
AUDIO/VIDEO Díky své upřímnosti a otevřené kritice se stal symbolem boje proti totalitě, stejně rychle se ale později znelíbil i některým novým ‘demokratům‘. Dál si totiž nebral servítky, a to ‘potrefení‘ mocní neodpouštějí za žádného režimu.
Jednou z jeho posledních písní se stala Demokracie, kterou legendární písničkář a symbol boje proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy napsal krátce před smrtí. Na žádném hudebním nosiči ale nikdy nevyšla. Věčný rebel Karel Kryl si totiž nebral servítky ani po sametové revoluci a návratu z vynucené emigrace do vlasti. Vždycky říkal, co si myslel, takže se velmi brzy stal trnem v oku i některým představitelům rodící se demokratické moci. „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou: ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou…“ zpíval nenapravitelný buřič. Copak by asi napsal dnes?
Nevidomá dívka
(zpívá Hana Ulrychová, pro niž ji Karel napsal jako dárek):
Rodinná tradice
Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži do rodiny knihtiskařů, která vlastnila tiskárnu, založenou roku 1909 v Novém Jičíně jeho dědečkem a Ferdinandem Scottim. Za téměř třicet let své existence vydala Tiskárna Kryl & Scotti velké množství především bibliofilských tisků. V roce 1936 Karel Kryl nejstarší Scottiho vyplatil a provoz firmy, jejíž jméno se změnilo na Tiskárna Karel Kryl, převzal. Po obsazení Sudet v roce 1938 se rodina přestěhovala do Kroměříže, kde dědeček Karel Kryl nejstarší tiskárnu obnovil. Karlova matka Marie, rozená Šebestová, pocházela z Frýdku. Karel byl prostředí ze tří dětí, měl o rok starší sestru Marii a o tři roky mladšího bratra Jana. Není divu, že měl Karel odmalička mimořádně kladný vztah k literatuře. Zpočátku se chtěl stát hrnčířem, stejně jako kdysi jeho pradědeček, nakonec se ale rozhodl věnovat naplno hudbě a poezii.
Bratříku, zavírej vrátka:
Nejslavnější protestsong
Jeho první autorskou skladbu Nevidomá dívka roku 1968 nahrála kapela The Bluesmen a nazpívala ji Hana Ulrychová. Karlovy politické názory, přetavené do písní, se začaly projevovat v roce 1968, kdy naplno prožíval Pražské jaro. „Byl to ohromný výbuch svobody,“ vzpomínal. Letní dovolenou pak trávil s kamarády na chatě u řeky Moravy. Večer 20. srpna seděli u táboráku a zpívali trampské písničky, když je vyrušil temný hukot letadel. Den nato napsal: „Bratříčku, nevzlykej, to nejdou bubáci…“ Píseň se stala jedním z nejpopulárnějších protestsongů, Karel koncertoval po celé republice, všem ale bylo jasné, že je pouze otázkou času, kdy ‘vyšší místa‘ udělají jeho svobodné umělecké tvorbě rázný konec. Přišlo to krátce po prvním výročí okupace, kdy se 22. srpna konalo na pražském Václavském náměstí velké protestní shromáždění a proti demonstrantům zasáhly Lidové milice. Všechny Krylovy naplánované koncerty a projekty byly postupně zrušeny, a tím prakticky skončilo jakékoli jeho veřejné vystupování.
Píseň neznámého vojína:
Vyrazil jenom na festival
Svoji debutovou desku vydal v roce 1969, půl roku po invazi ‘spřátelených vojsk‘. Album otevírá píseň, podle které je pojmenované i celé LP – Bratříčku, zavírej vrátka. Když pak 9. Září 1969 odjížděl na písničkářský festival, který se konal na západoněmeckém hradě Waldecku, ani ho nenapadlo, že se původně plánovaný dvoutýdenní pobyt protáhne na dvacet let. Zrodil se symbol, proti němuž se režimu velmi obtížně bojovalo, protože neměl tak dlouhé prsty, aby na něj přes zadrátované hranice dosáhl. Jeho alba Rakovina, Maškary a Karavana mraků vyšly v SRN, do vlasti byly pašovány, kopírovány pomocí magnetofonů, a jeho písničky se šířily dál především mezi mladou generací. Zpočátku se Karel cítil v Německu osamocený a ztracený v cizí kultuře, naštěstí ale potkal lidi, kteří mu pomohli. V roce 1973 se poprvé oženil s Evou Sedlářovou, dcerou zvěrolékaře Dušana Sedláře, který byl až do roku 1968 ředitelem Zoologické zahrady v Ústí nad Labem, v níž pracovala jako inspektorka chovu i jeho žena, doktorka filozofie Vlasta Sedlářová. Po invazi vojsk celá rodina emigrovala. Krylovo manželství však po dvou letech skončilo rozvodem a legendární moravský básník a písničkář k tomu ve své knize Půlkacíř napsal: „To nebyl obyčejný milostný vztah, ale stav duše. Odhodlání a rozhodnutí s někým zestárnout. Proto to pro mě bylo tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva, jež se nezacelí. Moje žena Eva si našla jiný vztah, rozvedli jsme se.“
Anděl:
Zvonění klíči – dobrý vtip
Dál psal básně, písně a knihy, spolupracoval v Mnichově s redakcí Svobodné Evropy, nejprve externě, od roku 1983 pak jako její zaměstnanec. O německé občanství však nikdy nepožádal, protože by tak přišel o to československé. Do vlasti se vrátil řízením osudu 30. listopadu 1989. Vyrazil totiž na pohřeb své maminky, která 24. listopadu zemřela. Sbíral v Mnichově informace o událostech doma, líbila se mu jejich originalita, sympatizoval se studenty a zvonění klíči považoval za dobrý vtip. Přesto si nebyl jistý, jak se zachovají českoslovenští celníci, a tak požádal o pomoc přítele, pátera Anastáze Opaska, který mu přes bavorskou vládu sehnal takzvané humanitární vízum. Původně ho měl jenom na 24 hodin, později mu bylo prodlouženo. Okamžitě začal zase koncertovat, poprvé vystoupil 3. prosince na Koncertu pro slušné lidi, a Češi konečně mohli zase spatřit na vlastní oči legendu, kterou poslouchali dvacet let jenom z nelegálních nahrávek.
Morituri te salutant
(Koncert pro všechny slušný lidi – 1969):
Trpké rozčarování
Kdesi se tam setkal i s Václavem Havlem a na jeho žádost pak zpíval společně s Karlem Gottem z balkonu vydavatelství Melantrich na pražském Václavském náměstí hymnu. Nepřestával koncertovat, jeho exilová alba konečně vycházela v reedici i ve vlasti. Stal se znovu symbolem a opět nikoli nadlouho. Velmi brzy totiž na něj začalo doléhat rozčarování, dalším vývojem po listopadu byl velmi zklamaný. Nemohl se smířit s tím, že nebyl zájem vypořádat se s konkrétními viníky, že si mnozí bývalí aparátčíci a kolaboranti hrdě připnuli na klopy trikolóry a vyrazili do ulic zpívat hymnu. „Staré struktury se spojily s novými a společně kradou, lžou a tlachají,“ říkával. Kritizoval i inklinaci k jediné straně, Klausově ODS. Měl obrovský dar, mnoho problémů dokázal přesně vystihnout a pojmenovat dříve než ostatní. Vycítil i napětí mezi Čechy a Slováky, které vyjádřil téměř vizionářsky v písničce Od Čadce k Dunaju.
Znamení doby:
Nežádoucí rebel podruhé
Nálepku rebela mu definitivně vyneslo publikování básně Timur a jeho parta, kterou zaútočil na Václava Havla a jeho poradce, či novináře, které vystihl veršem: „Ve všeobecné servilitě sní novináři o korytě…“ Odmítal pozici mlčícího a přikyvujícího klasika, snažil se znovu stát burcujícím svědomím národa. Kritizoval vandaly, kteří natřeli sovětský tank narůžovo, velmi těžce nesl přístup Čechů k emigrantům. Lidé však byli v té době tak nadšení, že jeho kritika zůstávala nepochopena. Už zase začal být nepohodlný, stále více obdivovatelů se od něj odvracelo. Právě v té době napsal Demokracii, kterou znají jenom ti, kteří ji znát chtějí. Naplno v ní totiž kritizuje nové poměry – „ti, kteří kradli po léta, teď dvojnásobně kradou“ a „ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce“. Že by se snad zbláznil? Vůbec ne. Karel Kryl se nezměnil, ve svém nitru zůstal stále stejný. To jenom lidé okolo něj slevovali z hodnot, o které dvě desetiletí bojoval. A s tím se nemohl smířit.
Demokracie:
Dvojí život
Jeho polistopadová kritická tvorba zůstávala před veřejností jakoby utajená, poslední album Monology obsahuje jen některé náznaky, Demokracie se na něm neobjevila. Stejně tak ji nenajdeme ani na žádném jeho ‘výběru‘. Je to náhoda, nebo úmysl? V únoru 1991 se podruhé oženil s dlouholetou přítelkyní Marlene Brousert, ve které našel i člověka, který byl ochoten o něj pečovat. Racionální bankovní úřednice mu poskytla klidné a bezpečné zázemí a Kryl si ji pochvaloval i jako výborného daňového poradce. V Německu měl přátele, práci i zázemí, doma zase nadšené publikum. Vyřešil to šalamounsky – trvale bydlel s Marlene a do Československa dojížděl. Žil vlastně dvojím životem. Český rebel a bouřlivák se rád vracel do Mnichova jako důstojný a spořádaný občan. Oba jeho světy byly přísně odděleny a paralelní existence mu mimo jiné umožňovala pozorovat události v Československu zvenčí a s odstupem. V roce 1993 vyšel rozhovor, v němž vyjádřil svoji nespokojenost se společenskou situací, politickou reprezentací i celkovým směřováním země. Oznámil, že se již v dalším vývoji Česka a Slovenska nebude dál angažovat, stejně to ale nedodržel. Prostě nedokázal mlčet.
Král a klaun:
Koalice rozloučení ignorovala
Karel Kryl nečekaně zemřel v necelých padesáti letech na následky infarktu, 3. března 1994 v Mnichově. Tím však jeho příběh neskončil. Na jeho památce se najednou chtěla spousta lidí přiživit. O místa na pohřbu se strhla bitva a smuteční událost se proměnila téměř v politický skandál. Jenom tehdejší koalice v čele s Václavem Klausem a Václavem Havlem ho ignorovala. Nakonec se s ním rozloučily čtyři tisíce lidí a je pochován na Břevnovském hřbitově sv. Vojtěcha. „Na jeho pohřbu byli ti, kteří tam být měli, a nikdo nechyběl,“ komentovala událost tehdejší ministryně obchodu a cestovního ruchu Vlasta Štěpová. A Miloš Zeman dodal: „Pohřbu Karla Kryla jsem se zúčastnil jako člověk, který měl Karla Kryla rád. Myslím si, že když někdo zemře, neměla by se jeho smrt politizovat.“
Vložil: Adina Janovská