Když se doktor stane vrahem aneb pár slov o eutanazii. Komentář Štěpána Chába
komentář
16.05.2019
Foto: Youtube / repro
Popisek: Snímek ze závěru filmu Než jsem tě poznala (Me before You), kdy se Louisa (Emilia Clarke aka Daenerys) loučí na švýcarské klinice, poskytující eutanázii, se svou láskou, Willem (Sam Claflin)...
Hnutí ANO připravuje návrh zákona o eutanazii. Jsem všemi devíti pro (a jedním trochu proti). Podle předpokladů se kvůli vlastní nedomyšlené a lačné zemědělské politice brzy staneme republikou chronických onkologických pacientů. A, mohu vás z vlastní zkušenosti ujistit, rakovina, to není příjemná forma umírání. Je to umírání dlouhé, velmi bolestné, trýznivé a ohavné. Poslední rozhovory s nemocným už provází jen odér debat o formách sebevraždy a strachu z nezdařené sebevraždy. Poslední dny, týdny, ale i měsíce života stráví člověk zdrogovaný, jeho vlastní já už je dávno v prachu. Osobnost už je jen plná strachu, bolesti a nechápavosti – proč zrovna on a proč zrovna takhle.
Kdysi jsem viděl dokumentární film Terry Pratchett: Choosing to Die, kde slovutný spisovatel humorné fantasy, po zjištění vlastní diagnózy Alzheimerovy choroby, začíná pátrat po tom, kdo mu může legálně pomoci zemřít. Bezbolestně a podle jeho vůle a rozhodnutí. Pídil se po tom, jak si ve Velké Británii vyřídit eutanazii. Zjistil, že jediná možnost je pro něj Švýcarsko, kde je povolená i eutanazie pro zahraniční klienty.
Dokument byl škaredý, švýcarská služba asistované sebevraždy cynicky a hyperkorektně odporná. Smrt jako z letáku IKEA. Zaplatit neuvěřitelné peníze v přítomnosti nesympatických lidí, kteří vám do poslední chvilky vašeho života, kterou byste nejspíš měli strávit v slzách, v obětí rodiny nebo alespoň při psaní posledního dopisu plného výčitek, jako supi vypisují číslo svého účtu. To nebyla eutanazie, to byl odlidštěný svět továrny na smrt. Zneužití nebývalé hrůzy ze smrti nebo děsu z vlastní nemoci.
Jsem pro… i proti
Eutanazie je prostě volba, kterou by měl mít možnost využít každý člověk, jehož už čekají jen dny a týdny a měsíce utrpení a bolestí. A to rozhodně ne jako nadstandardní službu, kterou mohou využít jen lidé z vrchních deseti tisíc (viz švýcarský model). Ale každý, kdo má před sebou už jen existenci pokusného králíka pro farmaceutický průmysl a kde naděje na vyléčení nebo zlepšení je nulová. Hezky poslední úhrada pojišťovny klientovi, který si u ní za svůj život předplatil o mnoho víc (a kdyby mu nebyla povolena eutanazie, přijde pojišťovnu na mnohem větší balík za léky nebo zákroky, které jej nevyléčí, které mu jen protáhnou jeho utrpení).
Zavedení eutanazie může narazit u věřících a u samotných lékařů. Lékaři nenastupovali na medicínu samozřejmě s tím, že sem tam budou muset namíchat smrtící koktejl a někoho zabít. Mnozí z nich by to razantně odmítli. Ta zátěž na jejich psychiku by mohla být, a často by nejspíš i byla, devastující a ve výsledku i lidsky otupující. Stanovisko věřících by také nemělo být odkládané stranou. Bůh jako nejvyšší vychovatel, který dlouhodobou bolestí a strádáním nejen že vychovává duši nemocného, ale i duše blízkých a pečujících, kteří na péči o umírajícího mohou sami duchovně růst (neodkopávat takový pohled jako absurdní – rakovina není výchovný pohlavek od Boha, ale pohlavek za naši nevšímavost při páchání zla třeba v zemědělství a přidruženém chemickém závodě – obojí může být platné a související).
Zamlžená mysl
Člověk, který dlouze umírá v bolestech, pomalu ztrácí svou osobnost, stává se bolestí, očekává bolest, překonává bolest, už není sebou. Ztrácí se v bolesti, topí se v ní. Přitom v něm je pocit definitivnosti – už nezažije nic jiného, jen tu bolest, a všechny zákroky a léky jsou tu jen proto, aby tu bolest vlastně prodloužily. Už nikdy nevypleje zahrádku, nezasměje se, nezamiluje… ale zároveň už si vlastně nikdy v klidu nesedne a nebude tak nějak zpětně projíždět svůj život a smiřovat se se smrtí. Protože ho buďto nesnesitelná bolest, nebo bolest utišující léky, otupují. Většina by věděla, co si vybrat, kdyby před nimi byly dvě možnosti – buď strávíš další měsíce v bolestech a po nemocnicích, budeš si kadit pod sebe do plínek, budou tě utírat a koupat a vozit na zbytečná vyšetření, která ti prostě nepomůžou… nebo uděláš jedno rozhodnutí, jeden podpis. A jdeš domů. Drtivá většina lidí by se prostě rozhodla.
Vložil: Štěpán Cháb