Je lepší se utahat než zrezivět, říkával. Zatímco druzí mířili do penze, on vykročil za svým snem. Tajnosti slavných
13.05.2019
Foto: Magnusfilm
Popisek: Stanislav Zindulka v komedii Školní výlet
Divadelní šatna mu osudově zavoněla už v dětství, splnění dávného životního snu se ale dočkal až na prahu důchodu. Odvážně za ním vykročil s přesvědčením, že nikdy není pozdě a vždycky lépe pozdě než nikdy.
Diváci i režiséři milovali jeho nepodbízivou, dojemnou a leckdy až sentimentální komiku, a přestože zůstal ve filmu především hercem malých rolí, rozhodně toto konstatování neznamená snižování jeho uměleckých kvalit. Přesto se opravdu velkých příležitostí dočkal Stanislav Zindulka jen výjimečně a do diváckého povědomí se zapsal především díky Kachyňově jedinečnému seriálu Vlak dětství a naděje. Nikdy se nechoval jako hvězda, byl skvělý společník, zábavný, vtipný a za všech okolností dvorný. Charismatický gentleman, jako vystřižený z filmů pro pamětníky, sečtělý a vzdělaný, plný humoru i poznání.
Bondy (vlevo) v Čapkově válce s mloky – divadlo v Hradci Králové v roce 1963
(foto – vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)
Omamná vůně
Narodil se 5. května 1932 v krkonošské Jilemnici, a přestože oba jeho rodiče byli vášnivými ochotníky, nejspíš by je prý nikdy nenapadlo, že jejich syn jednou vykročí na profesionální hereckou dráhu. Na jevišti stanul poprvé díky zálibě svých rodičů už v pouhých pěti letech, dokonce v Prodané nevěstě, která v té době, kdy v Evropě stále hlasitěji řval a řinčel zbraněmi Hitler, nabývala pro český národ mimořádného významu. A už tenkrát ho prý ovanula poprvé ona vůně, která předurčila celý jeho další osud. Okouzlil ho onen zvláštní odér, linoucí se z divadelních kostýmů a líčitel, který kolem sebe šířily v šatnách dámy, připravující se na představení. A od té chvíle se divadlo stalo součástí jeho života. Během druhé světové války to bylo z jeho rodného města na nedalekou hranici protektorátu v Hrabačově coby kamenem dohodil, ve městě byla silná německá posádka a lazaret SS, přesto rodina nakonec přestála dramatické události ve zdraví a v roce 1951 Stanislav úspěšně odmaturoval na tamním gymnáziu.
V roce 1975 v televizním dramatu Nehoda
(foto – repro/archiv ČT)
Pešek mu učaroval
Až v roce 2010 prozradil v rozhovoru pro 2010 pro časopis Činoherního divadla, že jedním z rozhodujících zážitků, který ho postrčil k herectví, byl večer v Tylově divadle, kde viděl hrát Ladislava Peška v Molièrových Scapinových šibalstvích. „To bylo první představení v takovém divadle v Praze, které jsem viděl. Národní divadlo, Staváček! Připadal jsem si tenkrát, že jsem dostal vstupenku do ráje, byl jsem doslova okouzlen. A nejen Ladislavem Peškem, ale i Bohušem Záhorským, Stanislavem Neumannem, Jaroslavem Vojtou i ostatními. Byl to strhující herecký koncert velikých osobností českého divadla. Měl jsem pocit, že jsem přítomen zázraku. Bylo mi necelých osmnáct let.“ Od té doby měl o své budoucnosti jasno, a přestože by ho nejspíš rodiče viděli raději v nějaké poklidnější a zajištěnější profesi, namířil si to rovnou k přijímacím zkouškám na pražskou DAMU.
S Helenou Růžičkovou v seriálu Vlak dětství a naděje
(foto – repro/archiv ČT/Miroslav Mirvald)
Ochotnický rejža
Uspěl hned napoprvé, stal se studentem ve třídě nezapomenutelné herečky Vlasty Fabianové a jeho spolužákem v ročníku byl mimo jiné i pozdější inovátor a hvězdný režisér televizních zábavných pořadů Ján Roháč. Po absolutoriu se jeho spolužáci rozprchli do všech koutů republiky, Stanislav to ale do svého prvního oficiálního angažmá neměl daleko. Zamířil do Hradce Králové, kde na tamním jevišti strávil dvanáct sezón. V roce 1956 stanul poprvé před kamerou v komedii režiséra Ivo Tomana Váhavý střelec. Do Hradce ho přivedl tehdejší umělecký ředitel divadla Milan Pásek a během angažmá v něm Stanislav odehrál na sedm desítek převážně velkých rolí. Současně ale nezapomínal na své milované ochotníky. Dál s nimi spolupracoval, vedl pro ně semináře a pomáhal s režií představení v okolí. V roce 1959 se oženil a s manželkou Milenou měl dva syny. Jakub se potatil a působí jak herec, dramatik, režisér a umělecký šéf SPOlečnosti DIvadelních NAdšenců (SPODINA) a ředitel plzeňského divadla Dialog. Ondřej zamířil do úplně jiného světa, je matematik a působí na katedře matematiky Stavební fakulty ČVUT Praha. Měl také čtyři vnoučata – Adélu, Terezu, Markétu a Mikuláše.
Penzista Fajst v seriálu Bylo nás pět
(foto – repro/archiv ČT/Jaroslav Trousil)
Popelka i první dáma
Poté přišla nabídka, která se neodmítá. V roce 1966 se Milan Pásek stal ředitelem Divadla bratří Mrštíků v Brně a během sezóny 1966-67 nabídl angažmá sedmi hradeckým hercům. Stanislav se přesunul do moravské metropole v roce 1968 a na tamní scéně vytvořil téměř stovku rolí různého charakteru i rozsahu. Od podzimu 1968 až do září 1975 souběžně i vyučoval na brněnské konzervatoři a k jeho žákům patřila řada budoucích hvězd, od Libuše Šafránkové přes Dagmar Veškrnovou a Oldřicha Kaisera až po Vladimíra Hausera. A aby toho náhodou neměl málo, začal v sedmdesátých letech spolupracovat i s loutkovým divadlem Radost. Teprve v září 1989 se přesunul do Prahy a rozhodnutí vydat se v padesáti sedmi letech z bezpečí stálého brněnského angažmá do pražské nejistoty považoval za svůj nejvýznamnější divadelní počin. Stal se členem souboru Městských divadel pražských na třetinový úvazek. Nejprve hrál až do roku 1992 v Divadle ABC, už na podzim 1991 ale současně začal působit na nově otevřené scéně, v Divadle Ká, tedy někdejším a současně i pozdějším Divadle Komedie.
Lízal a Maryša (Markéta Rajchertová v Maryše – Divadlo F. X. Šaldy Liberec v roce 1994
(foto – repro/vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)
Malý muž a velká žena
Svět filmu na něj zpočátku příliš nepamatoval, bohatě mu to ale vynahradila televize, s níž začal intenzivně spolupracovat v roce 1969. Poprvé se zahrál jednu z vedlejších rolí v dětské inscenaci Čepice pro Kašpárka, a pak už na něj produkce pamatovaly pravidelně. Celkem ztvárnil dvě stě třicet postav různých charakterů, na tu životní ale čekal až do roku 1985, kdy ho Karel Kachyńa obsadil do hlavní mužské role v seriálu Vlak dětství a naděje. Jako Josefa Pumplmě původně Kachyňa viděl Petra Nárožného, Helena Růžičková ho ale přesvědčila, že Zindulka bude určitě lepší. A byla to právě jeho postava, která se pak stala hlavním trnem v očích cenzorů, bývalý legionář a masarykovec jim nešel pod nos. Televize na Kachyňu tlačila, aby materiál znovu sestříhal, ten ale rázně odmítl, takže jeden z nejúspěšnějších seriálů čekal nakonec na premiéru čtyři roky v trezoru. Na obrazovky ho pustili až v březnu 1989, musel se ale spokojit s odpoledním vysílacím časem a bez jakékoli propagace. Od té doby je vysílán znovu a znovu a patří k nejlepším a nejsledovanějším seriálovým projektům.
V jedné z posledních rolí, v komedii Policejní historky
(foto – repro/policejnihistorky.cz)
Splněný sen
Po odchodu z Městských divadel pražských zůstal Stanislav krátce bez stálého angažmá. V té době nastudoval s režisérem Michaelem Tarantem v Divadelním sdružení Théseus Praha představení Hledání světla, v libereckém divadle si zahrál Lízala v Maryše, v Mladé Boleslavi Maxe Silvermana ve hře Sbohem, lidi. A po pěti letech od stěhování z Brna se konečně dočkal splnění životního snu – v roce 1994 se stal členem uměleckého souboru Činoherního klubu Praha. „Do angažmá v Činoherním klubu jsem nastoupil ve věku, kdy jiní už dávno mají podepsanou přihlášku do Spolku přátel žehu. Činil jsem tak v pevném přesvědčení, že nikdy není pozdě a vždycky lépe pozdě než nikdy. Ale hlavně, abych v praxi činorodě demonstroval své životní krédo, že je lepší se utahat než zrezivět,“ prohlásil v rozhovoru. Později o něm na stránkách Činoherního klubu jeho ředitel Vladimír Procházka napsal: „Ke každé roli přistupoval, jako by byla jeho první. S čistým srdcem i myslí, s jakoby mladickou naivitou, jištěnou ovšem letitou zkušeností, se zápalem a dravostí mladých let. Do posledních roků byl po hraní stále hladový, měl na ně nenasytnou chuť a příroda mu k té chuti dopřála i dobrý žaludek.“
Rozloučení s divadelní kariérou v představení Jistě, pane premiére!
(foto – repro/bezzabradli.cz)
Velkolepé rozloučení
V roce 2001 získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za ztvárnění Edy v tragikomedii scenáristy Jiřího Hubače a režiséra Vladimíra Michálka Babí léto. V roce 2011 vyšla kniha jeho pamětí Moje cesta vlakem dětství a naděje, o dva roky později mu Mostecký festival mladých divadel pro mladé diváky udělil cenu Forever young. Před třemi lety převzal na jevišti Národního divadla prestižní Cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství a loni v květnu cenu za celoživotní přínos českému humoru v rámci jubilejního festivalu Komedy Fest Plzeň. Loni na Silvestra se oficiálně rozloučil s divadelní kariérou v pražském Divadle Bez zábradlí, v britské komedii Jistě, pane premiére!. Vzápětí dostal chřipku a koncem ledna už nedorazil kvůli zdravotním problémům ani na premiéru svého posledního filmu, dramatu Davida Baldy o životě armádních letců v době socialistického Československa Narušitel, v němž ztvárnil jednu z vedlejších rolí. Jeho zdravotní stav se horšil, podle dostupných informací dostal následně zápal plic, který se mu stal osudným. Charismatický gentleman Stanislav Zindulka zemřel 14. března 2019.
Bondy (vlevo) v Čapkově válce s mloky – divadlo v Hradci Králové v roce 1963
Vložil: Adina Janovská