Milovník života i dobrého vína si servítky nikdy nebral a krutému osudu tvrdohlavě vzdoroval. Tajnosti slavných
10.05.2019
Foto: repro/archiv.narodni-divadlo.cz/Jaromír Svoboda
Popisek: Václav Postránecký jako ďábel Satanael, v představení Národního divadla Adam a Eva v roce 1978
S oblibou říkával, že stáří si člověk nesmí pustit do domu, protože je nakažlivé a chytí se velmi rychle. Jeden z našich nejlepších herců vzdoroval osudu do posledního dechu a dokázal si splnit i poslední přání.
Při vyslovení jeho jména se všem okamžitě vybaví jeden z trojice tátů na zabití, Michal z komedie Marie Poledňákové S tebou mě baví svět. Pro mě ale byl a navždy zůstal především jedním ze zbožňované pětice. Ve studentských dobách jsme byli alespoň jednou týdně v divadle a nic nám neuniklo. Mohli jsme si to dovolit, jako členy Klubu mladých diváků nás stála vstupenka průměrně dvacku. Užívali jsme si to včetně tradiční zastávky po představení u stánku, který voněl na dálku báječně přiškvařenými buřty s chlebem a hořčicí za 3,60. Takové už dnes nenajdete stejně jako ty jedinečné zážitky. Zvlášť když na jevišti byl alespoň jeden z těch pěti. Na Vinohrady jsme chodili na Jaromíra Hanzlíka a Jaroslava Satoranského, v baletu bezkonkurenčně zářil Vlastimil Harapes, který rázně popřel tvrzení o zženštilosti mužů v tanečním světě. A v činohře Národního divadla pro mě měli největší kouzlo Vladimír Kratina a – Václav Postránecký. O jeho okouzlujícím Satanaelovi z komedie Petera Hackse Adam a Eva si znovu a znovu nechám alespoň zdát.
S Oldřichem Slavíkem v brněnském divadle, v komedii Carla Goldoniho Poprask na laguně – 1966
(foto – repro/vis .idu.cz/Rafael Sedláček)
Nejsme ti nejdůležitější
Jestli byl někdo opravdu svázán s divadlem a herectvím onou pomyslnou pupeční šňůrou, pak to byl právě on. Diváci ho milovali především v komediích, bravurně ale zvládal i náročné dramatické role. A kdo ho poznal osobně, dobře ví, že byl mužem velmi pevných, často i ostrých názorů. Formuloval je vždy naprosto jednoznačně a také si za nimi stál. „Mám rád lidi, kteří jsou samostatní a umějí si poradit i ve složitých situacích. Vedl jsem k tomu i své děti. Mám rád lidi, kteří nepropadají panice, nehroutí se. Klíčové je, nepovažovat se za hlavní postavu na tomto světě. Takhle přicházíme na svět jako mimina a teprve později se dovíme, že nejsme ti nejdůležitější. Musíme umět pochopit, že když se chceme potěšit, nejlépe toho dosáhneme tím, že potěšíme druhé. S takovými lidmi mě baví svět,“ prohlásil kdysi v jednom rozhovoru.
V romantické komedii podle románu Anatola France Traktér u královny Pedauky – 1967
(foto – repro/archiv ČT)
Doma bylo těsno
Nestárnoucí herec, režisér a divadelní pedagog se narodil 8. září 1943 v Praze a k herectví poprvé přičichl již v dětství. Byl členem Dismanova rozhlasového dětského uměleckého souboru, jako dítě hrál v divadle i ve filmech – poprvé se objevil před kamerou už v roce 1952 v dětském dobrodružném snímku Konec strašidel se svým vrstevníkem, pozdějším slavným hercem nové vlny Vladimírem Pucholtem. Domov, v kterém vyrůstal, byl opravdu skromný – dvě místnosti, celkem čtyřicet metrů čtverečních pro pět lidí. Takže říkával, že první obydlí, které si pamatuje, vytvořilo v jeho mysli nesmazatelný dojem přeplněnosti.Není divu, že jakmile to bylo možné, toužil po osamostatnění. Podařilo se mu to díky podnájmům a za svobodna jich vystřídal deset. Další čtyři pak se svou ženou Helenou. Vzpomínky na dětství v nelehkém poválečném období poznamenaly také lepidlo a potravinové lístky. Tři děti manželů Postráneckých totiž měly jednu hlavní domácí povinnost. Protože otec byl vedoucím obchodu, lepily každý večer na archy maličké ústřižky, na které se přidělovaly potraviny.
V Jiráskově Lucerně v roce 1983 – s Josefem Somrem, Josefem Kemrem a Bohuslavem Čápem
(foto – repro/archiv.narodni-divadlo.cz/Jaromír Svoboda)
Nejdřív jukal za oponou
Původně se vyučil zámečníkem a začínal jako jevištní technik v libereckém divadle F. X. Šaldy. „Vzpomínám na to velmi rád. Navzdory tomu, že jsem se v té chvíli cítil mizerně, z dnešní perspektivy je to jedna z nejroztomilejších epizod mého života. Už i proto, že jsem tehdy měřil zhruba 160 centimetrů a vážil asi 45 kilo, takže do mužného zjevu jsem měl daleko,“ vyprávěl před časem v rozhovoru pro server Korzár.sk. „A představte si, že jsem s touto ptačí figurou zvítězil v anonymním konkurzu na oponáře libereckého divadla. V této disciplíně soutěží zásadně svalovci, aby dokázali tou oponou rychle trhnout. A právě moje tělesná váha byla v dokonalém souladu se závažími v libereckém divadle. Takže jsem dokázal odtrhnout od podlahy, zůstal jsem viset na provazu a zvolna jsem klesal.“
Michal a Albert (Július Satinský) v nesmrtelné komedii století S tebou mě baví svět
(foto – repro/archiv ČT)
Nejmladší a nekrásnější
Profesionální hereckou dráhu odstartoval v roce 1960 ve Slováckém divadle. „Na toto první divadlo mám nejlepší vzpomínky, protože jsem byl nejmladší, nejkrásnější a nejšikovnější. Všechno mi šlo, takže na to člověk rád vzpomíná,“ povzdychl si. Pak ale musel narukovat na dva roky na vojnu a čekal ho útvar, z nějž měli všichni panickou hrůzu – tankisté. Přece jen se tam ale dočkal alespoň malé výhody, protože jeho tankový pluk sídlil v Českých Budějovicích. V tamním divadle bývalo zvykem přizvat ke spolupráci herce, kteří narukovali, a tak po Janu Přeučilovi přijal tuto nabídku i Václav. „Takže jsem měl úlevy, protože jsem směl hrát v Jihočeském divadle. Bylo to druhé profesionální divadlo, v kterém jsem hrál, předtím jsem ale už měl podepsánu smlouvu do Státního divadla v Brně. Odtamtud jsem pak putoval do Městských divadel pražských a pak do Národního divadla,“ vyjmenoval své putování po jevištích.
Ve vinařské komedii 2Bobule
(foto – repro/Bioscop)
Přehled měla jen maminka
V kolika divadelních hrách vlastně hrál, to prý sám ani nedokázal spočítat. Jediným člověkem, který neztratil přehled, byla prý maminka. Byla dokonalá archivářka, měla přesně spočítáno, kolik natočil rozhlasových relací a kolik filmů či kolik nastudoval divadelních her. Václav říkával, že je bordelář, takže přehled už dávno ztratil. „Zjistil jsem, že se na všechno zapomene, a co se nezapomene, to je možná trošku zajímavé pro úzce specializované lidi. Nemá to žádnou vypovídací hodnotu, protože nikdo z nás si už nemůže vychutnat, jak hrál například Eduard Vojan. Nemůže, protože to nejde. A když vám ho někdo ukáže v televizi nebo na filmovém pásu, tak už to není ono, už je to skreslené, to není ten dojem. To u toho musí člověk být. Takže mi to vrásky nedělá, kašlu na to a je mi to úplně jedno. Nepočítám to a nechci soutěžit. Nesoutěžím, kdo má víc a kdo méně, protože vím, že každá následující práce bude důležitější než ty ostatní.“ A tak jsme to alespoň částečně spočítali za něj. Ve filmu a televizi se objevil ve více než dvou stech projektech včetně čtyřiapadesáti seriálů. Stanul před kamerou ve třinácti dokumentech a účinkoval v šedesáti televizních pořadech, z nichž velká část byla na pokračování. V dabingu namluvil zhruba padesát zahraničních hrdinů, jeho hlas coby vypravěče či průvodce dějem zněl ve více než pětadvaceti projektech. A jenom na jevišti Národního divadla ztvárnil různých postav na sedm desítek.
Winston Churchill a Alžběta II. (Iva Janžurová) v inscenaci Stavovského divadla Audience u královny
(foto – repro/archiv.narodni-divadlo.cz/Hana Smejkalová)
Chtěl být svým vnukem
Od devadesátých let působil také jako funkcionář Herecké asociace, která každoročně uděluje Ceny Thálie, a v letech 2005 až 2011 byl jejím prezidentem. Spolupracoval dál s rozhlasem, věnoval se divadelní režii a v roce 1996 režíroval televizní horor Travis, v němž si zahrála řada jeho populárních kolegů, mimo jiné František Němec či Josef Somr. O svém soukromí mluvil jen velmi neochotně, ale když se přece o své životní lásce rozpovídal, tak vždy jen s něhou. Do křehké baletky Heleny, s níž prožil více než půl století, se prý kdysi zamiloval na první pohled. Rodina pro něj byla vždy na prvním místě, s manželkou měl syna Viléma a dceru Lucii. A říkával, že kdyby se měl znovu narodit, tak jednoznačně jako syn své dcery, protože prý své děti vychovává tak ukázkově, že by si to hned dopřál. A na otázku, zda má nějaké životní krédo, dodával: „Mám jedno, ale to je do Květy Fialové. Zní, že na stáří je vždycky času dost… A ono je to vážně pravda. Člověk si je nesmí vpustit do domu. Je totiž nakažlivé a chytí se rychle.“
S Michalem Suchánkem v seriálu Krejzovi
(foto – repro/archiv TV Prima)
Poslední přání
Zhruba před rokem u něj lékaři diagnostikovali rakovinu jícnu, podstoupil operaci i následnou chemoterapii, léčba ale nepomohla. Přesto se nemínil vzdát. Dál natáčel Prima Receptář, odvážně naskočil i do seriálu Krejzovi, pak ale obě role předal Oldřichu Navrátilovi a oficiálně požádal o respektování soukromí. Poslední sen si ale ještě splnil. Známý milovník dobrého vína se chtěl ještě vrátit do úspěšného vinařského projektu Bobule, v němž se zapsal do paměti coby dědeček Michalica mimo jiné hláškou: „A jeďte, kluci, vopatrně, opilý řidič, veselý vrah!“ Povedlo se. „Natočili jsme s ním deset úžasných vinařských vět,“ prozradil deníku Aha! producent projektu 3Bobule Tomáš Vican. Před dvěma týdny ho propustili do domácího ošetřování a v úterý 7. května 2019 ve 22:40 Václav Postránecký navždy odešel ve svém domě v Říčanech. Letos v září měl převzít Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu, která mu bude udělena posmrtně. Poslední rozloučení se uskuteční v historické budově Národního divadla ve středu 15. května v 11 hodin, pro veřejnost bude divadlo otevřeno od 11:30 hodin.
Vložil: Adina Janovská