30 tisíc měsíčně? No, kdo to má? Komentář Štěpána Chába
10.05.2019
Foto: Facebook
Popisek: Práce a samá omezení, kterých by se stát měl zbavovat... jinak nikdy nezbohatneme
Vznikla platforma pro minimální důstojnou mzdu pro každého pracujícího člověka. Ta určila její výši na 30 tisíc měsíčně. Pěkné peníze. Premisou platformy je, že člověk pracující nesmí být stresovaný nedostatkem a neustálým bojem o přežití. Z jednoho platu musí mít možnost vždy uživit přinejmenším jednoho člověka své domácnosti.
Kdysi jsem dělal brigádu u nábytkářského korporátu IKEA. Můj přímý nadřízený byl fajn chlap. Seděli jsme jednou u stolu, hryzli chleba a povídali si. Přiznal, že má tři práce, jednu na plný úvazek, dvě na částečný. Přiznal, že jeho žena má jeden celý a jeden poloviční úvazek. K tomu měli dvě děti, které byly permanentně někde v institucích, protože doma se o ně neměl kdo starat. Oba rodiče dřeli od rána do noci, doma se objevili jen na přespání. Prý by jinak neuplatili život v Praze. No, určitě neuplatili. A tím jsme se ocitli u slova důstojnost.
Co je to důstojnost?
Pro tuto chvíli potřebujeme definici, použijme Wikipedii: „Důstojnost je soubor pravidel, vztahujících se k nějaké přirozenou inteligenci používající bytosti, nejčastěji k člověku, jejichž (z technického hlediska možné) překročení je z morálního hlediska vnímáno jako nepřípustné… Smyslem důstojnosti je ochrana před ponížením.“ Pěkná definice, které není co vytknout. Ale jak je uplatňovaná ve společnosti a na pracovním trhu v České republice?
Naučili jsme se brát za nedůstojnou nezaměstnanost. Jakékoliv zaměstnání, tedy práce i za minimální mzdu, už je ve společenském chápání braná jako důstojná. Vážíme si společensky lidí, kteří pracují a zachovávají tak řád naší společnosti. Jenže to je pohled státu a zaměstnavatelů. Jim z toho plynou přímé hodnoty, které jsou právě jim ku prospěchu. Ale jak je na tom zaměstnanec, tedy to kolečko ve stroji?
Náraz do zdi
A tady už je prostor pro rázné české – krleš. Protože v okamžiku, kdy je zaměstnaný člověk s plným úvazkem mzdou spíše frustrovaný, než odměňovaný, můžeme mluvit o důstojnosti? O jeho důstojnosti? Protože nejde jen o status člověka pracujícího a vydělávajícího, ale jde o skutečnou a reálnou kvalitu života člověka. Proč se lidé s plným pracovním úvazkem dostávají do exekucí? Protože se jim nechce splácet? Protože to jsou blbečci? Proč si kupují nekvalitní potravu a zadělávají si tak na vážné zdravotní potíže v budoucnosti? Proč nezaplatí svým dětem lepší vzdělání? Nemají je rádi? Odpověď je jednoduchá – nemají na to, nemohou si to dovolit.
Permanentní finanční frustrace vede k frustraci životní. Vede k agresi v rodině, k nedůvěře ve společnost, k volbě politických extrémů. Babiš, Okamura, komunisti, dříve pak i Hitler. Ti všichni jsou politický extrém, ať z té, nebo oné strany. Nabízejí špatná řešení, ale řešení, která podlézají oné frustraci (ne nutně a ne u všech jen frustraci finanční, samozřejmě). U frustrované společnosti je tak jednoduché začít s populismem – například s placením jízdného pro studenty a důchodce. Na takové opatření, ač vskrytu všichni víme, že není v pořádku, chytí současný premiér spoustu duší. Chytí tím ty frustrované, kteří řeknou, že on se o nás stará. Nechá nám těch pár korun z jízdného v peněžence. Minimální důstojná mzda by byla zárukou, že na laciná gesta nepůjde chytat voliče tak jednoduše. Nepřepočítávali by drobné, ale kladli by otázky.
Blábolení?
Ale vlastně je to jen naivní blábolení o tom, kdy by člověk, co se týká mzdy, byl šťastný, bez stresu z toho, že padne na hubu a už to prostě nerozchodí (viz třeba exekuce). Jde nařídit podnikům výši mzdy pro zaměstnance? Svým způsobem jistě – jako minimální mzdu. Ale ta má k důstojnosti hodně daleko. A nařídit minimální důstojnou mzdu? No, podívejte se, naše republika, bohužel, konkuruje levnou pracovní silou. Kdybychom si zákonem určili minimální mzdu ve výši 30 tisíc, prostě to tady zahraniční majitelé fabrik a podniků zabalí a odtáhnou za levnějšími. Pak by bylo veselo. K důstojné mzdě může stát dopomoci jediným – nastavovat podmínky pro podniky a živnosti tak, aby neměly jinou možnost, než prosperovat. Jít jim na ruku, odbyrokratizovat celý státní aparát, snížit buzeraci a daně. Bohatne-li společnost vlastními silami, bohatnou i lidé v ní. Bohatne-li stát, nebohatne vlastně nikdo.
Vložil: Štěpán Cháb