Český Nicholson nikdy nedával city najevo. Prostě se to neměl od koho naučit. Tajnosti slavných
06.05.2019
Foto: repro/archiv TV Prima
Popisek: Alois Švehlík jako kardiochirurg Rudolf Bernát v seriálu Cesty domů
VIDEO Na pohled tvrdý chlap, leckdy působící až arogantně, ve skutečnosti je ale úplně jiný. Jenom ho život naučil tajit svoji pravou tvář. A pak si ho diváci navíc podvědomě spojili s postavou přísného a despotického nevěrníka. Není to ale vůbec fér.
Dětství prožil v neustálém strachu, znal jenom křik a brutalitu. Nakonec před násilníkem a tyranem raději utekl z domova. O profesních kvalitách Aloise Švehlíka nikdo nikdy nezapochyboval, přestože herectví nevystudoval. Jenže dokud působil ‘na oblasti‘, pro filmaře jakoby neexistoval, takže jeho cesta k úspěchu byla mimořádně dlouhá. Své nejlepší role ztvárnil v době, kdy už jiní pomýšlejí na důchod.
Jako Ďurko v roce 1962 v klatovském divadle, ve válečném dramatu Petera Karvaše Půlnoční mše
(foto – repro/vis.idu.cz/Zdenko Vlach)
Kde se berou tvrdí chlapi
Narodil se 30. července 1939 v Pardubicích do obchodnické rodiny, a tak často jezdíval s rodiči po trzích. Současně ministroval v pardubickém kostele sv. Václava a díky tomu také poprvé přičichl k herectví – začal totiž ochotnicky hrát v chrámovém divadelním souboru. Jeho dětství ale mělo k rodinné idyle na míle daleko. Otec byl totiž násilnický tyran, za sebemenší prohřešek Aloise i jeho o devět let staršího bratra Jaroslava bil a velmi krutě trestal. Nakonec před ním oba bratři raději utekli z domova. Teprve na smrtelné posteli prý otec poprvé projevil určitou citlivost a bylo mu líto, jak se ke svým nejbližším choval. Nejspíš proto z Lojzíka nakonec vyrostl tvrdý chlap, který se dodnes nenaučil dávat najevo city. Prostě se to neměl od koho naučit. Rozhodně to ale neznamená, že by nebyl citlivý. Právě naopak.
Král Václav IV. a jeho kancléř (Karel Houska) v historické inscenaci z roku 1974 Píšťalka pro dva
(foto – archiv ČT/Vlasta Gronská)
Elév bez kvalifikace
Po základní škole vystudoval strojní průmyslovku v Chrudimi a po maturitě v roce 1958 nastoupil dvouletou základní vojenskou službu. Po odchodu do civilu sice začal pracovat v továrně, jeho velkou touhou ale bylo herectví. Ke studiu na DAMU ho sice nepřijali, svého snu se ale Alois nemínil vzdát a bez jakékoli odborné průpravy odstartoval pouť po oblastních divadlech. Jako elév nastoupil v roce 1962 do Západočeského divadla Klatovy, kde se setkal s hercem Jaroslavem Knížetem, jenž se stal jeho celoživotním vzorem. Další sezónu odehrál v Mostě, pak se přesunul do Olomouce a od roku 1966 piloval svůj herecký projev na scéně Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Právě tam se úspěšně přehrál z mladých hrdinů a milovníků do charakterních postav a dočkal se i prvních příležitostí i v hlavním městě, kde hostoval ve slavném Divadle Za branou.
S Janou Preissovou v roce 1988, v dramatu Augusta Strindberga Slečna Julie
(foto – repro/archiv.narodni-divadlo.cz/Oldřich Pernica)
Dosáhl mety nejvyšší
V roce 1974 se pak stal členem souboru Městských divadel pražských, v němž setrval čtrnáct let. Ač bez hereckého vzdělání, propracoval se svou pílí a úsilím až na nejvýznamnější českou divadelní scénu. Na jeviště Národního divadla poprvé vstoupil v roce 1987 jako host v Jiráskově Lucerně a o rok později se stal členem jeho činohry. Za více než dvacet let odehrál spoustu významných rolí divadelní klasiky i moderních autorů, současně ale hostoval v řadě dalších divadel. Nejvýznamnějším z nich se ale stal jeho výkon ve hře Z cizoty v Divadle Na zábradlí, za nějž získal Cenu Divadelních novin a v roce 2005 byl nominován na Cenu Thálie.
S Hanou Ševčíkovou na jevišti Národního divadla v roce 1999, v Shakespearově komedii Mnoho povyku pro nic
(foto – repro/archiv-narodni-divadlo.cz/Hana Smejkalová)
Od Honce po Baarovou
S filmovou a televizní kamerou se setkal až po příchodu do Prahy a jeho filmografie zahrnuje desítky titulů. Mnohem delší je ale seznam jeho rolí divadelních. Ve filmu se poprvé představil divákům v roce 1973 hned velkou rolí v historickém koprodukčním dramatu Větrné moře. Počátkem osmdesátých let začala sice jeho filmová kariéra stagnovat, o to víc příležitostí ale dostával v televizi. Víc práce mu film znovu nabídl až v devadesátých letech. Jako kapitán Honec se objevil v komedii Černí baroni, ve Výchově dívek v Čechách si zahrál ředitele školy, velmi vděčnou rolí mlynáře zase obohatil kouzelnou pohádku režiséra Zdeňka Trošky Princezna ze mlejna. Po boku svého syna Davida se v roce 2004 objevil ve filmu Bolero a nechyběl ani ve velkofilmu režiséra Filipa Renče Lída Baarová, v němž ztvárnil profesora Pelnára.
Ve hře rakouského básníka Ernsta Jandla Z cizoty – Divadlo Na zábradlí v roce 2004
(foto – repro/vis.idu.cz/Bohdan Holomíček)
Cesty domů
Velmi výrazně a dlouhodobě se uplatnil i v dabingu. Již v osmdesátých letech, zatímco omezoval práci před kamerou, daboval populární kriminální seriály a z řady filmů k nám jeho hlasem promlouvali Jack Nicholson, Charles Bronson, Anthony Hopkins, Robert De Niro či Burt Lancaster. Za svou práci dostal dvakrát Cenou Františka Filipovského. I když měl na kontě desítky rolí především v televizních inscenacích, dočkal se skvělý herec, dabér a divadelní pedagog konečně opravdové popularity až díky úspěšnému seriálu televize Prima Cesty domů. Natáčet ho začal v srpnu 2010 a ztvárnil v něm hlavního hrdinu, kardiochirurga Rudolfa Bernáta. Charakterové vlastnosti přísného a despotického nevěrníka si diváci podvědomě spojili s jeho představitelem, což je ale vůči Aloisi Švehlíkovi velmi nefér. Ve skutečnosti je totiž úplně jiný.
Heinrich von Mattoni v seriálu z roku 2016 Já, Mattoni
(foto – repro/archiv ČT/David Raub)
Rodinné prokletí
V roce 1967 si vzal o čtyři roky mladší Florentinu Štěpánovou, s níž se seznámil ještě ve svém prvním civilním zaměstnání a která později pracovala pro divadla jako ekonomka. Do roka se jim narodila dcera Tereza, k níž přibyl po čtyřech letech ještě syn David a po dalších pěti letech nejmladší Andrea. V jeho stopách vykročil pouze syn, hercem byl ale i jeho starší bratr Jaroslav, který na rozdíl od Aloise vystudoval DAMU. Bohužel ale zemřel v pouhých třiačtyřiceti letech. V některých zdrojích se uvádí, že ho zabila rakovina kůže, jeho bratr ale prozradil, že šlo o zhoubné onemocnění štítné žlázy.
Na střeše
(jako profesor Rypar v oficiálním traileru k nejnovějšímu filmu, hořké komedii scenáristy a režiséra Jiřího Mádla):
Herec bez hlasu?
Tato zákeřná nemoc je zřejmě u Švehlíků rodinným problémem a zaútočila i na Aloise. Poprvé v roce 2006, kdy lékaři nádor úspěšně odstranili, a herec pro jistotu přestal kouřit. Po sedmi letech se ale nemoc vrátila a tentokrát bylo hůř. Po chirurgickém zákroku málem přišel o hlas. „To bylo katastrofální. Na jeviště s tím nemůžete, ale doma při komunikaci to bylo nejhorší. Ale věřil jsem, že se s tím něco musí udělat,“ prozradil před časem serveru revue.idnes.cz. V té době právě natáčel Cesty domů, a tak scenáristé dočasně uklidili doktora Bernáta do Anglie, aby se jeho představitel mohl v klidu zotavit. Naštěstí nemoc porazil i podruhé a regenerovaly i hlasivky. Na jeviště vrátil, role si ale vybírá takové, při nichž nemusí hlas příliš namáhat.
Vložil: Adina Janovská