První máj klepe na dveře, už lovíte v knihovně Máj? Nenechte se zmást, jeho autor byl pořádný nemrava. Tajnosti slavných
29.04.2019
Foto: repro/prague.eu
Popisek: Detail sochy Karla Hynka Máchy na pražském Petříně
Těšíte se na polibky pod rozkvetlou třešní, nebo snad plánujete výpravu ve dvou k pomníku největšího českého romantického básníka? Tento zvyk má rozhodně svůj půvab, nedejte se ale zmást gloriolou, kterou ho ověnčila téměř dvousetletá tradice. Jeho duše a myšlenky totiž zdaleka nebyly tak kouzelné, jak se nám snaží svými verši namluvit.
První máj a polibek u sochy legendárního básníka prostě patří. Učebnice nám ho představují jako roztouženou bolavou duši, která žila jen pro krásu poezie, a skutečné každodenní touhy obyčejných lidí byly pro ni příliš přízemní. Již téměř dvě století ho zdobí aureola největšího českého romantického básníka, takže jen málokdo je vůbec ochoten připustit, že byly jeho povahové rysy ve skutečnosti této představě na hony vzdáleny. A jen s největšími rozpaky jsou Češi vůbec ochotni připustit, že se kromě jeho poezie, o níž se učí již děti ve škole, zachovaly i zápisky, nad nimiž by se leckdo červenal. Málokdo z roztoužených milenců tuší, že se Karel Hynek Mácha netrápil ani tak romantickými představami, jako spíš svými fyzickými potřebami. A dokonce si vedl i sexuální deníček.
Výtržník a děvkař
„Úplně vidím, jak by dnes vyšel Máchův Máj s propagačním přebalem ‘Další práce autora bestselleru Dnes jsem pical Lori dvakrát‘,“ napsal o něm před časem dramatik Alex Koenigsmark. A zdaleka nebyl první. Již ve třicátých letech minulého století uvedl uznávaný lingvista Roman Jakobson pobaveně, že kdyby Karel Hynek žil právě teď, asi by si nechal lyriku pro domácí potřebu a uveřejnil by svůj deník, do nějž si zapisoval své nejintimnější zážitky. „Chtěl jsem na zemi, ona nechtěla... Potom se přece svlíkla a lehli jsme si u kamen, aby na nás žádný nepřišel.“ To je jedna z těch méně pikantních Máchových poznámek. Ty šťavnatější raději pomineme, pokud byste se s nimi chtěli seznámit, dohledejte si je třeba na internetu. Zaručit vám mohu jediné – určitě užasnete.
Opilecké putování
Beznadějný romantik, který v noci pláče na hřbitovech, stoupá na „hrady spatřené“ a jehož největší rozkoší bylo přičichnutí k rozkvetlému šeříku, jehož kytici třímá v ruce i Máchova socha, byl ve skutečnosti – slušně řečeno – hodně velký bouřlivák. V ruce mnohem raději třímal něco zcela jiného, lezl přes plot za holkami, dokonce jsou dohledatelné i doklady o tom, že jednou v Litoměřicích zmlátil opilého kata. Také jsme nejspíš už zapomněli, že se vydal pěšky až do Itálie. Určitě by se nám to ale z paměti nevykouřilo, kdyby k tomu pedagog při své někdejší přednášce neopomněl dodat, že cestou vypil s přítelem ‘za pochodu’ během pouhých dvou týdnů více než čtyřicet litrů vína. Zřejmě se mu tedy při pohledu na přírodní krásy oči nerosily dojetím, ale z úplně jiného důvodu.
Sex? Nikdy!
Literární historikové se dlouho usilovně snažili přizpůsobit obraz autora k jeho dílu, takže jeho deník byl cíleně dlouho utajován. Velký idol přece musel zůstat v očích národa cudný a nevinný, podobně jako jeho tvář, která naivně shlíží na své obdivovatele z podstavce na pražském Petříně. Jediné, co mu ‘dovolili‘, bylo nekonečné a bolestné snění. Šifrované věty v deníku poprvé rozluštil až Jakub Arbes v roce 1886, považoval je ale za tak obrazoborecké, že je raději neprozradil. Pak se desítky let vlekly nekonečné spory, zda veřejnost a Máchova památka tak drsné odhalení vůbec unese. Poprvé byly jeho intimní deníky vydány až v roce 1976, navíc v zahraničí a v samizdatu. A oficiálně až v roce 1993!
Hrátky kobry s myší
Rozdíl mezi romantickou podobou, kterou do nás učebnice ‘nahustily‘, a reálnou Máchovou podobou je obrovská. V jeho vyjádřeních o sexu jasně nejde o cit, ale jen o ryze praktickou záležitost. Podle dochovaných informací si své lásky Lori ani trochu nevážil, naopak ji psychicky týral a vydíral. Podle režiséra Františka Vláčila, který o něm natočil v roce 1987 životopisný film Mág, byla Lori myší a on kobrou. A myš byla kobrou fascinovaná. Mácha ji nemohl milovat, protože nebyla jako ženy, o nichž romanticky psal. Neprobouzela v něm nic kromě chuti stáhnout jí sukni.
Romantická byla až smrt
Jeho současníci tvrdí, že byl milý i divoký, přátelský i nesnesitelný, arogantní, vřelý, panovačný i ješitný. Jeho přítel Karel Sabina o něm řekl, že byl „velepodivný“, další přítel, Karel Jaromír Erben, se dokonce nechal slyšet, že byl skoro nepříčetný. A ani to do obrazu romantického snílka právě nezapadá. Na legendu národa rozhodně během života ‘našlápnuto‘ neměl. Jeho Máj nikdo neznal, protože ho vydal vlastním nákladem pouze v počtu sta výtisků a kritici ho vzápětí doslova strhali s tím, že Češi potřebují něco úplně jiného. Opravdu romantická byla až jeho smrt a pohřeb v den, kdy se původně měl ženit. Po desítkách let si pak vlastenci kolem Jana Nerudy uvědomili, že je pohřben v Litoměřicích, tedy vlastně na německém území, a tak se pouť k jeho hrobu stala téměř národní povinností.
Máchova Lori
Karel Hynek Mácha se narodil 16. listopadu 1810 v Praze. Původně se jmenoval Ignác, jméno si ale počeštil na Hynek a přidal k němu ještě Karel. Vystudoval filozofii a práva. Zemřel 6. listopadu 1836 pravděpodobně na choleru, nikoliv tedy ‘romanticky‘ na zápal plic, jak se dlouho tvrdilo. Pohřben byl o dva dny později – přesně v den, kdy se měla konat v Praze jeho svatba s Eleonorou (Lori) Šomkovou. O sedm let mladší Lori porodila měsíc před plánovanou svatbou Máchova jediného syna Ludvíka, který v pouhých devíti měsících zemřel. Do dvaatřiceti let pak žila sama, poté se provdala za policejního úředníka Františka Sieha, který ale velmi rád rozhazoval peníze, a tak jejich domácnost často navštěvovali exekutoři. Za trest byl nakonec přeložen do Lvova, kde zemřel. Lori pak dožila u své sestry v Praze a zemřela v roce 1891. Na náhrobek si nechala napsat „Máchova Lori“.
Vložil: Adina Janovská