Zlý dědek pozval okatou sedmnáctku na zmrzlinu… Obětovala mu kariéru a k sedmdesátinám mu porodila dceru. Tajnosti slavných
17.04.2019
Foto: Albatrosmedia/Můj život s Karlem Kachyňou
Popisek: Karel Kachyňa
Měl rád humor, i když na place při natáčení byl velmi přísný. Nejen na všechny okolo, ale především i sám na sebe. Nesnášel ve štábu větu: „Nejde to.“ Říkával, že kvůli tomu vždycky musel ze sebe „udělat zlýho dědka“. (Pokračování z pondělí 15. dubna)
Některé filmy diváky rozpláčou, jiné rozesmějí. Karel Kachyňa chtěl vždycky točit něco mezi tím. Netoužil po tom, aby divák cítil z jeho filmů smutek. Řada titulů české filmové klasiky by bez něj nikdy nevznikla. I díla, která musel natočit na společenskou objednávku, mají vysokou filmařskou úroveň. Všude nosil s sebou papír a tužku, všechno si zapisoval, nápady, lidi, situace i sny. Neskutečně střídmý člověk, spíš realista než optimista. Z osobního i tvůrčího života odcházel v zápasu s nemocí, nad kterou se nedá vyhrát.
Dílo nepřátel státní moci
Dalším projektem Ucho si Kachyňa zadělal na problémy s vládnoucí mocí. Hlavním důvodem se nestalo autorství scénáristy Jana Procházky, ale téma. Skličující nejistota, plynoucí z politického postavení v časech, kdy si nikdo nemůže být ničím jistý. Nikdy nevíte, kdo naslouchá, a jaké důsledky může mít fakt, že někdo slyšel, co jste právě řekli. Doslova životní výkony v něm odvedli Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý. Jan Procházka, který byl jednou z předních osobností Pražského jara v roce 1968 a na počátku normalizace byl jako jeden z prvních autorů prohlášen za idenitního a nepřítele státní moci, psal scénář z posledních sil. Bezprostředně po srpnové okupaci u něj totiž propukla rakovina, které v únoru 1971 v pouhých dvaačtyřiceti letech podlehl. Film Ucho byl ale především klasifikován jako příklad diverzního projektu, nejvyššího kacířství, které se dotklo vládnoucího režimu. A tak Kachyňovo vrcholné mistrovské dílo putovalo až na samotné dno pomyslného trezoru. Do distribuce se Ucho dostalo až po listopadu 1989 a premiéru v kinech mělo v červnu 1990.
Dětská záchrana
Ucho sice v dalších letech průběžně znepříjemňovalo Kachyňovi život, přesto se stal v období normalizace jedním z nejčilejších českých režisérů. Emigrovat nechtěl, protože byl duševně spojen se svou vlastí a národem. Kariéru mu zachránil úspěch filmu Už zase skáču přes kaluže, aby mohl natáčet se ctí, zaměřil se na práci s dětmi a pro děti. To byla oblast, v níž se ideologové tolik nehrabali. Svůj tvůrčí život opět spojil s vynikajícím scenáristou, tentokrát Otou Hofmanem, a díky tomu vznikla celá řada úspěšných projektů, od Vlaku do stanice Nebe přes Robinsonku až po Malou mořskou vílu. Kdykoli byl některý jeho film delegován na nějaký festival, vždy z toho bylo další ocenění. Různých diplomů, váz a plaket dostal hromadu, moc to ale neprožíval. Ve stodole měl prý velkou truhlu, do které je prostě házel. Děti měl rád, o natáčení s nimi ale říkal: No, jedno dítě, to je báječný. Dvě děti, to jde, i tři. Jak už jsou čtyři a víc, to už se nedá vydržet. To je zvěř. To se nedá uhlídat.
Okatá sestřička
V roce 1983 vstoupila do jeho života okatá sedmnáctiletá studentka ekonomické školy Alena Mihulová. Spolupracovala tehdy sice s pražským amatérským Aneb divadlem, o herectví ale vlastně neměla ani páru. Přesto při konkurzu, o kterém se dozvěděla vlastně jen tak mimochodem od kamarádky, převálcovala desítky mnohem zkušenějších uchazeček. „Postupně z toho tzv. železného dědka, jak mu léta říkali, se pro mě vyklubával příjemný charizmatický člověk. Tak jsem se do něj zamilovala,“ zavzpomínala v dokumentu České televze Příběhy slavných - Život byl vlídný, místy drsný. „Pamatuji si, jak jsem obhlížela tu restauraci za závěsy, jestli tam sedí sám. Ale ještě ten večer mě pozval na zmrzlinový pohár a ještě ten večer jsme byli partneři. Druhý den jsem přišla do maskérny, on mi donesl květinu, byla to červená gerbera, a maskérka mi říkala: Pozor na něho, on je na ženský! Nedej se! Ale nevěděla, že už jsem se dala.“ Úspěch Sestřiček Alenu katapultoval mezi nejžhavější mladé herecké naděje, přesto dala přednost životu po boku o čtyři desetiletí staršího režiséra. Chodili spolu deset let, než se vzali. Karel měl podmínku, že svatba bude až v okamžiku, kdy bude Alena těhotná. „Dceru Karolínku jsem mu dala k sedmdesátinám,“ zavzpomínala ve své Třinácté komnatě. Na dlouhá léta se pak stala milující manželkou, matkou a poté i oddanou pečovatelkou.
Na tragickej život já jsem pes!
Národnostní třenice mezi Čechy a Němci, vzestup Henleinovců i průběh druhé světové války, viděny očima malého dítěte. Naprosto bezkonkurenčně tyto historické události popsala Věra Sládková v románovém triptychu Malý muž a velká žena. A jediný režisér, který z takové předlohy mohl vytvořit nesmrtelné dílo, byl právě Kachyňa. Málokdo z režisérů totiž tak dokonale rozuměl dětské duši jako on. Zrodil se tak mimořádný seriálový projekt Vlak dětství a naděje, ani on se ale neobešel bez komplikací. První byly zdravotní problémy Heleny Růžičkové, kterou měla kvůli nim nahradit Míla Myslíková, aby byl dodržen časový harmonogram natáčení. Kachyňa si ale postavil hlavu a podařilo se mu prosadit, že na Helenu projekt půl roku počkal. A byla to právě Helena Růžičková, kdo významně přispěl k obsazení hlavní mužské role. Jako Josefa Pumplmě totiž režisér původně viděl Petra Nárožného, Helena ho ale přesvědčila, že Stanislav Zindulka bude určitě lepší.
Čtyři roky v trezoru
Byla to nejspíš především Zindulkova postava, která se stala nejšpičatějším trnem v očích cenzorů – bývalý legionář a masarykovec jim zřejmě nešel pod nos. Navíc projekt postrádal komunistický odboj a výhrady byly údajně vzneseny i proti zobrazení osvobozování Brna. Československá televize na Kachyňu tlačila, aby materiál znovu sestříhal, ten ale rázně odmítal. A tak nakonec jeden z nejúspěšnějších českých seriálů čekal na premiéru čtyři roky v trezoru. Na obrazovky ho cenzura pustila až v březnu 1989 díky postupnému uvolňování poměrů, Gorbačovově perestrojce a nemalému úsilí režiséra. Musel se ale spokojit s odpoledním vysílacím časem a bez jakékoli propagace. Od té doby se Vlak dětství a naděje objevuje na obrazovce pravidelně, má stále obrovskou sledovanost a patří k nejlepším a nejsledovanějším seriálovým projektům.
Hrabala už nestihl
Velmi čile se Karel Kachyňa uplatnil jako režisér i v porevolučních dobách. K jeho nejúspěšnějším projektům z tohoto období patří drama Kráva, které natočil podle knihy zesnulého přítele Jana Procházky, Fany, v němž odvedla mimořádný herecký koncert Jiřina Bohdalová, či baladická romance Hanele, natočená podle jedné z nejkrásnějších milostných novel Ivana Olbrachta O smutných očích Hany Karadžičové. Téměř ke všem svým projektům napsal námět, scénář a v několika si i zahrál malé role. Jeho snem bylo zfilmovat Hrabalův román Obsluhoval jsem anglického krále, kterého se nakonec ujal až v roce 2006 Jiří Menzel. Do posledních chvil působil jako profesor na pražské FAMU, přestože poslední roky začal trpět vážnými zdravotními problémy. Za kamerou stál, i když se u něj začaly projevovat Alzheimerova i Parkinsonova choroba, povahově se ale změnil k nepoznání. Nemoc se u něj začala projevovat v roce 2002 a až po letech Alena přiznala, že poslední dva roky byly peklo. Rok a půl o něj pečovala čtyřiadvacet hodin denně, tehdy začala problémy řešit alkoholem. Přesto dodržela slib, který mu kdysi dala, že se o něj v případě nemoci postará. Karel Kachyňa zemřel 12. dubna 2004. A jeho milující Alena se zhroutila.
(Úvodní článek o Karlu Kachyňovi najdete ZDE)
Vložil: Adina Janovská