Podvůdky kolem klimatických změn a slibů, jak s nimi zatočíme. Přečetli jsme
15.04.2019
Foto: Pixabay
Popisek: Ekologická energie je velmi neekonomická
Neustále se skloňuje globální oteplování způsobené lidskou činností, emisemi, které vypouštíme do ovzduší. Už se podařilo řádně zfanatizovat mládež, která pátek co pátek nechodí do školy a místo toho protestuje proti globálnímu oteplování. Něco na způsob, jako kdybychom na podzim hromadně vyrazili protestovat proti nástupu zimy. Magazín Finmag donesl před oči čtenářů článek od Bjørna Lomborga a jeho logické pochody jdou trochu jiným směrem, než skandující studenti.
Bjørn Lomborg je významný dánský statistik, který absolvoval studia politologie na univerzitě v Aarhusu a v Kodani. V roce 1998 vydal knihu Skeptický ekolog, kde vyvracel vědecké mýty kolem globální změny klimatu a vlivu člověka. Od roku 2012 žije v Praze. Vydal několik dalších knih věnujících se klimatu a byznysu kolem něho. Magazín Finmag přišel s článkem, kde Bjørn Lomborg vyvrací mýtus toho, že to prostě zaplatíme a staneme se bezuhlíkovou společnosti. Nestaneme se.
Uhlíkově vylhaný Nový Zéland
Evropská unie slíbila, že bude do roku 2050 uhlíkově neutrální. To znamená, že do cílového roku nebude Evropská unie vypouštět žádný oxid uhličitý (nebo jej bude dostatečně kompenzovat). Do závodu se připojila i jednotlivá města, která slibují i šibeničtější roky. Boston, Rio de Janeiro do roku 2050, nebo dánská Kadaň, která si vytkla rok 2025, píše Bjørn Lomborg. Šampionem je ovšem celý Nový Zéland, který se veřejně zavázal, že se zbaví oxidu uhličitého do roku 2020. Tehdejší premiérka země Clarková se k šibeničnímu datu zavázala v roce 2007, takže pohoda, absurdní slib bude muset vysvětlovat veřejnosti jiná vláda.
„Nejnovější oficiální statistiky ukazují, že celkové emise Nového Zélandu budou v roce 2020 ve skutečnosti vyšší, než byly, když Clarková svůj cíl uhlíkové neutrality vyhlašovala. Stoupající trend emisí přetrvává od roku 1990, což připouští i samotná vláda,“ napsal Bjørn Lomborg a publikoval Finmag. Přesto vláda Nového Zélandu slaví úspěch. Jak je to možné? Mohou za to, jak tvrdí Bjørn Lomborg, soukromníci, kteří mezi lety 1990 a 2002 vysázeli v rámci svého hospodaření 1,4 milionu akrů lesa. Což vláda započítala do svého boje proti oxidu uhličitému. Budiž. Ke zbytku si pak dopomohla, tvrdí Bjørn Lomborg, nákupem emisních kompenzací. včetně podezřelých z Ruska a Ukrajiny. A voilá, emise se snižují, i když se ve skutečnosti nesnižují, ale zvyšují.
„Zahrneme-li poctivěji vliv lesů a využití půdy na emise v průběhu celé periody od roku 1990 do let 2008–2012, čisté emise země ve skutečnosti v tomto období vzrostly ještě víc, o 38 procent,“ napsal Bjørn Lomborg. Vláda Nového Zélandu tvrdí, že emise snižuje, emise přitom rostou. Výborná logika.
Prachy, všude samé prachy
Ale slibuje se dál. Nový Zéland do roku 2050 bude čistý. Aby snížil Nový Zéland svou uhlíkovou stopu alespoň o polovinu do roku 2050, musel by každoročně vydat ze státní kasy 19,2 miliard amerických dolarů. Což se u Nového Zélandu, jak dokazuje Bjørn Lomborg, rovná celoročnímu rozpočtu na celé školství a zdravotnictví. A emise se sníží jen na polovinu. Nový Zéland přesto trvá na tom, že do roku 2050 se stane bezuhlíkovou společností. Na to by ovšem musel Nový Zéland vydat 85 miliard novozélandských dolarů. „To je víc než celý loňský státní rozpočet Nového Zélandu na sociální zabezpečení, sociální pomoc, zdravotnictví, školství, policii, soudy, obranu, životní prostředí a všechny další činnosti státu dohromady,“ píše Bjørn Lomborg.
„Hlavní ekonomické modely posuzující plány Evropské unie snížit emise do roku 2050 o „pouhých“ 80 procent docházejí k průměrným nákladům ve výši 1,4 bilionu dolarů ročně. A mexický závazek srazit emise do roku 2050 jen o 50 procent vyjde patrně na 7–15 procent HDP. Klimatičtí aktivisté se dnes možná radují, ale tato politika bude opuštěna, jakmile začnou voliči pociťovat bolestivé důsledky,“ ukončil svůj výčet výdajů na boj s oxidem uhličitým Bjørn Lomborg, který byl publikován v magazínu Finmag.
+
Mluvit o ochraně životního prostředí, jednat tak, abychom neohrožovali životní prostředí, hledět si životního prostředí. Chovat se tak, abychom na této planetě mohli žít dál. Jinou planetu nemáme.
–
Ale udělat z ochrany prostředí kšeft, který bude škodit jak přírodě, tak i lidem? Dělat ekologii jen na papíru, pohybem křivek na grafech. Místo do vývoje vkládat peníze do omezování? Celoplošné zavádění zelené energetiky, která je neefektivní a nespolehlivá? A co takhle ty peníze radši všechny narvat do vývoje a výzkumu, kde bychom našli skutečně spolehlivý zdroj energie v malém, to jest každý na svém domě, bez nutnosti mít k tomu ČEZ a podobné vejlupky, kteří na staré špinavé energii rejžují. A rejžovat podle všeho budou donekonečna, protože vůle dovolit lidem osamostatnit se od energetického systému je mizivá. Přitom to by byla jediná skutečná a efektivní cesta, jak vytvořit čistší energii i společnost a svět. Onehdá jsem přemýšlel nad tím, že bych neodmítal solární panely na střeše. Poohlédl jsem se po tom, kolik to stojí. A ejhle, lahůdka pro milionáře nebo pro dobrodruhy, co se rádi zadlužují do konce života. Na to nervy nemám. A tak jedu dál přes ČEZ. A ČEZ si dává přirážku za zelenou energii a já solím a solím a ČEZ páchne a páchne. Máme to tu nedobře zařízené. Necílí to na nejlepší možné řešení, ale na nejvýdělečnější možné řešení. S tím se k dobrému výsledku prostě dopracovat nemůžeme.
|
Vložil: Štěpán Cháb