Za trest ho šoupli k operetě, pak do kamenolomu a dostal doživotní zákaz. Napravil to až krásný Tony. Tajnosti slavných
01.04.2019
Foto: repro vis.idu.cz/Vilém Sochůrek
Popisek: Bohumil Vávra v Shakespearově veselohře Večer tříkrálový v kolínském divadle v roce 1971
Po prvním ‘štěku‘ čekal na další filmovou roli dlouhých osmnáct let. V dramatických padesátých letech totiž dal příliš nahlas najevo své názory. Když pak přišla normalizace, už si raději dával větší pozor.
Patřil k hercům, jejichž osudem mimořádně tvrdě zamíchaly politické události. V necelých čtyřiceti letech mu milované herectví dokonce navždy zakázali a skončil za mřížemi. Návrat mu umožnil až prezident republiky, přezdívaný krásný Tony, kterého většina národa nikdy nebrala vážně a kolovala o něm celá řada vtipů. Třeba kdekdo pátral, kdeže vlastně leží ta vyvolená československá obec Brzko, poté co Antonín Novotný ujistil v jednom z projevů národ, že maso bude vbrzku. Jeho rozsáhlá amnestie naštěstí vrátila zpět mezi herce i Bohumila Vávru, velkých příležitostí se už ale nedočkal.
V klasické tragédii starořeckého dramatika Sofokla Elektra – Městské divadlo Plzeň, 1945
(foto – vis.idu.cz)
Ze Slovenska ho vyhnal fašismus
Narodil se 14. listopadu1916 v Praze a o své budoucnosti měl jasno velmi brzy, takže po základní škole zamířil rovnou na pražskou Státní konzervatoř. Již během studia začal hostovat na scéně bratislavského Slovenského národního divadla, kde pak po absolvování školy v roce 1935 nastoupil do prvního stálého angažmá. Zhoršující se politická situace, která vyvrcholila podpisem takzvané Mnichovské dohody a nárůstem fašistických tendencí na Slovensku, ho v roce 1938 vyhnaly zpátky do rodné Prahy. Nejprve působil necelé dvě sezóny v Národním divadle a ve Stálém divadle v Unitarii, aby se v roce 1940 vydal znovu směrem na východ, až do Olomouce, a na tamním jevišti prožil další dvě sezóny. Trvalejší uplatnění našel až v roce 1943 v Plzni, v Divadle Josefa Kajetána Tyla, kde byl členem souboru celé desetiletí. V roce 1947 si na něj poprvé vzpomněli i filmaři – v krátkometrážním osvětovém snímku režiséra Miloše Wasserbauera Rozhovor ve vlaku ztvárnil jednoho z cestujících.
Věčný rebel
Únorové události v roce 1948 a změna společenského klimatu odstartovaly jeho buřičskou éru. Hned zkraje velmi kriticky a nahlas vyjádřil svůj nesouhlas se směřováním divadelního repertoáru, čímž si vysloužil první trest. Z činohry byl přeřazen do operetního souboru, přestože nikdy nezpíval. Osudovým se pak jeho kariéře staly nepokoje v roce 1953, které byly reakcí na tehdejší měnovou reformu. Ještě 29. května totiž prezident Antonín Zápotocký ujišťoval občany v rozhlasovém projevu, že se žádná reforma nechystá, aby ji předseda vlády Viliam Široký vyhlásil následujícího dne. Učinil tak až k večeru, když už banky i obchody zavíraly, takže na okamžitou rychlou reakci nedal lidem sebemenší šanci. Událost se logicky neobešla bez bouřlivých protestů.
Harpagon v Moliérově klasické komedii Lakomec – Krajské divadlo Kolín, 1973
(foto - vis.idu.cz/Vilém Sochůrek)
Stalin šel k zemi
Zvlášť silně tenkrát protestovali dělníci plzeňské Škodovky, kteří došli v průvodu k Stalinově soše a shodili ji z podstavce. Přidal se k nim i tehdy velmi populární Vávra, který cestou do divadla průvod potkal a připojil se k němu. „Estébáci mně právě měli strašně za zlý, že jsem v průvodu šel a zpíval jsem hymnu. Na náměstí pak lidi vyhazovali bustu Stalina, nějakej chlap nožíkem rozřezával sovětskou vlajku. Lidi jásali!“ zavzpomínal na dramatické chvíle v roce 2004 pro plzeňský rozhlas. Zpráva o jeho účasti na nepokojích dorazila na ‘patřičná místa‘ a do plzeňského divadla ještě dřív než Vávra, takže když konečně došel k vrátnici, už tam na něj čekali. „Vylítli z kuřárny za vrátnicí dva chlapi, tehdejší správce Malého divadla a osvětlovač. Ten správce mě silně kopnul, a když jsem se obrátil, díval jsem se do ústí pistole.“
Bílá vrána
Tak nějak si vzápětí Vávra připadal mezi kolegy. Většina tehdejších plzeňských herců se totiž přidala ke komunistické protiakci. Jako odvetu za zničeného Stalina zorganizovali demonstraci u sochy T. G. Masaryka. Nejprve podle pamětníků hodil Josef Větrovec Masarykovi na krk smyčku, pak bronzovou sochu strhli, odvezli do Škodovky a roztavili. Vávru tři členové divadla udali státní bezpečnosti a v divadle uspořádali okázalý soudní tribunál. „Předsednictvo divadla si obléklo taláry a všem oznámilo můj zánik. Pak si pro mě přijeli do Prahy, odvezli mě na ‘gestapárnu‘ do Plzně (bývalá budova gestapa, v níž poté sídlila StB – pozn. red.), a tam jsem byl měsíc ve vyšetřovací vazbě.“ Odsoudili ho na osmnáct měsíců nepodmíněně a ztrátě občanských práv, navíc dostal doživotní zákaz umělecké činnosti. Během věznění pracoval v kamenolomu, po propuštění jen velmi obtížně sháněl práci a nakonec několik let pracoval jako topič.
S Tomášem Holým v úspěšné rodinné komedii Prázdniny pro psa
(foto – repro/archiv ČT)
Krásný Tony zasáhl
V roce 1960 vyhlásil prezident Novotný rozsáhlou amnestii, díky níž se dostala na svobodu řada odsouzených z politických procesů padesátých let. Vávra dostal zpátky občanská práva a mohl se vrátit k herectví. Nejprve hrál krátce v Městských oblastních divadlech v Hořovicích a Kladně, v roce 1961 se stal členem souboru Městského divadla Kolín, které se stalo na téměř dvě desetiletí jeho poslední domovskou scénou. V témže roce se poprvé mihl na televizní obrazovce coby učitelský mládenec v historickém romantickém dramatu režiséra Františka Filipa Magdalena Dobromila Rettigová a v roce 1965 se konečně dočkal po dlouhých osmnácti letech další filmové role. V hořké komedii režiséra Hynka Bočana Nikdo se nebude smát, natočené podle anekdotické historky Milana Kundery, ztvárnil postavu domovníka Labského.
Starý Havran
Od poloviny šedesátých let na něj filmoví režiséři začali pamatovat pravidelně. Opravdu velké role se sice nikdy nedočkal, většina jeho postav ale byla tak výrazná, že si řadu z nich snadno vybavíme. Například starého Havrana v trilogii z pravěku podle románů Eduarda Štorcha Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu, dědu ve mlýně v detektivce Smrt talentovaného ševce, učitele v černé komedii Vracenky či zahradníka v pohádce Jak si zasloužit princeznu. Nejčastěji byl obsazován do rolí dědečků, mimo jiné si zahrál pana Slámu, dědečka Tomáše Holého, v populární rodinné komedii režisérky Jaroslavy Vošmikové Prázdniny pro psa. V období normalizace se nevyhnul prorežimním režisérům a budovatelským projektům, hrál v detektivkách, akčních snímcích i v pohádkách.
V dramatu A. P. Čechova Černý mnich – Laterna Magika, 1983
(foto – vis.idu.cz/Vojtěch Písařík)
První seriál až v penzi
Po oficiálním odchodu do důchodu ještě nějaký čas účinkoval v projektech činohry Laterny magiky a až v roce 1984 poprvé přičichl k další umělecké práci, která patří dodnes k nejlépe placeným – televizním seriálům. Poté co si zahrál účastníka pohřbu v první epizodě legendární Sanitky, o rok později už na něj pamatovaly produkce historických minisérií Vlak dětství a naděje a Slavné historky zbojnické. Hlavně ale režisér Karel Smyczek, jenž mu v projektu Třetí patro ‘nadělil‘ konečně seriálovou postavu, která měla i jméno – ředitele domova mládeže Polesného.
Oblíbený stařeček
V roce 1994 mu Nadace Život umělce udělila cenu Senior Prix a právě v té době stanul naposledy před filmovou kamerou v pohádce Jak si zasloužit princeznu. Jeho posledním účinkováním na televizní obrazovce se stala o dva roky později postava stařečka v pohádce Chladné srdce. Nejdéle mu vydržela spolupráce se seriálovými produkcemi. V roce 2001 ztvárnil Floriána Oulehlu - Doubravského v historickém romantickém dramatu Stříbrná paruka, které natočil Jan Schmidt podle stejnojmenného románu Adolfa Branalda. A ještě v roce 2004 si zahrál stařečka v úvodní epizodě projektu České televize Místo nahoře. Léta také pravidelně spolupracoval s rozhlasem a dabingem. Bohumil Vávra zemřel 14. září 2007, necelé dva měsíce před jednadevadesátými narozeninami.
Vložil: Adina Janovská