V pařátech české justice, která sází rozsudky i na základě nepřímých důkazů a dojmů. Komentář Štěpána Chába
komentář
29.03.2019
Foto: Ilustrační foto stránky Ústavního soudu
Popisek: Ústavní soud JUDr. Jiřího Lněničku umravnil svým rozhodnutím v případu Lukáše Nečesaného
Gilbert McCrae, Petr Kramný nebo Lukáš Nečesaný. Tři nejkřiklavější případy české justice, kde ukázala, zač je toho loket, když se spravedlnosti chopí a jedná podle vzoru Sovětského svazu a bubáků z komunistické éry. Lukáš Nečesaný se svého obvinění, po nátlaku Ústavního soudu, před dvěma dny zbavil. Přesto si za posledních šest let prošel očistcem, kde mu průvodce dělala právě česká justice. Gilbert McCrae a Petr Kramný stále sedí v kriminálu, kam je odsunuli za velmi podezřelých praktik dokazování.
Případ okomentoval spolek Šalamoun, který se absurdním divadlem soudních klání kolem Lukáše Nečesaného nepřetržitě účastnil a upozorňoval na přehmaty, nesmysly, pochybení: „Případ Lukáše Nečesaného vejde do dějin jako učebnicový příklad procesu, který Ústavní soud nazývá naprosto ´unfair proces´ (čti za každou cenu a vem čert nějaká práva sprostého obžalovaného resp. odsouzeného) a stane se modelovým příkladem na všech právnických fakultách v České republice.“ Modelovým příkladem svévolnosti soudce, který si dělá prostě, co chce, nutno dodat.
Válka soudů
„Případ Lukáše Nečesaného je nazýván válkou soudů, justičním ping pongem či selháním obecných soudů,“ píše spolek Šalamoun a označuje hlavního viníka v celém případu. A tím je 8. senát Vrchního soudu v Praze pod předsednictvím JUDr. Jiřího Lněničky s hanlivou přezdívkou pankrácký kat. Ten sice před osmi lety nezaskočil do kadeřnictví bacit kadeřnici polenem po hlavě, ale v rámci absurdního přehazování Lukáše Nečesaného od rozsudku k rozsudku si vystřihnul v případu hlavní roli. A to tím, že chtěl nevinného člověka poslat opakovaně na 16 let do vězení. Kdyby bylo vše jen na něm, Lukáš Nečesaný, i přes svou nevinu, už šest let sedí. Důkazy nejsou potřeba, stačí antipatie a pocity. Jak píše spolek Šalamoun: „Zejména předseda 8. senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Jiří Lněnička dospěl ke svému vnitřnímu přesvědčení, že Lukáš Nečesaný je pachatel útoku ze dne 21. 2. 2013 a je nutno ho zcela preventivně potrestat.“
O co v kauze jde?
Podle obžaloby někdejší dvacetiletý student gymnázia Nečesaný v únoru 2013 v Hořicích na Jičínsku několikrát udeřil kadeřnici v její provozovně polenem do hlavy a sebral jí přes 10.000 korun. Žena útok přežila. Kadeřnice nejdříve nedokázala Nečesaného při vyšetřování určit jako pachatele, až později jej označila za útočníka. Podle soudních znalců trpěla po útoku výpadky paměti. Dalším ´důkazem´ proti Nečesanému byly tak zvané pachové stopy, které jsou velmi kontroverzní. Nečesaný nikdy nepopíral, že v kadeřnictví byl, ale poté, co ho žena odmítla ostříhat, prý prostě odešel.
Předseda odvolacího senátu Jiří Lněnička ve zdůvodnění rozsudku uvedl, že v případu „je proti obžalovanému dostatek důkazů, které by v kterékoliv jiné věci k odsouzení stačily. Problém této kauzy je ale hodnocení důkazů.“ Řekl, že dnešní rozhodnutí je špatné, ale že vzhledem k procesní situaci neměl lepší možnost. „Za současné procesní situace nelze vinu prokázat. (…) Nemůžeme nutit soud prvního stupně k tomu, jakým způsobem má hodnotit důkazy. Navíc už jsme to jednou udělali a nalézací soud na naše výtky v podstatě nereagoval,“ podotkl podle Novinek.cz soudce.
Což okomentoval JUDr. Špadrna z Šalamounu takto: „Nakonec tímto svým svévolným a zákonu odporujícím postupem JUDr. Lněnička dostal sám sebe do tzv. ´slepé uličky´, ze které nebylo jiné východisko, nežli aby vrchní soud zamítl odvolání státní zástupkyně proti zprošťujícímu rozsudku, ovšem aby si alespoň ´ulevil´, okomentoval to při vyhlášení rozhodnutí způsobem, který vůbec neodpovídá provedeným důkazům, který je nekorektní, vůči Lukáši Nečesanému je svým způsobem dehonestující (´Nečesaný je pachatel, ale soud neměl jinou možnost´ - sic!) a který snižuje vážnost a důvěryhodnost justice jako takové.“ A k osobě soudce Lněničky dodal: „Vážnost a důvěryhodnost JUDr. Lněničky tento ´pavlačový´ způsob odůvodnění dnešního rozhodnutí vrchního soudu příliš nesnižuje, protože sám žádnou vážnost ani důvěryhodnost nemá. Připojím soukromý postřeh - v obvyklé pracovní době vrchního soudu jsem soudce JUDr. Jiřího Lněničku již několikrát potkal na chodbě soudu se sportovní taškou přes rameno ve tvaru tenisové rakety, an šel buďto na tenis nebo z tenisu (v pracovní době, nebo - chcete-li ´v soudních hodinách´), a mezi mnoha právníky koluje otázka, jak by asi v jeho případě dopadl namátkový test na přítomnost alkoholu, provedený předsedou soudu před skončením pracovní doby?“
|
„Předseda senátu JUDr. Jiří Lněnička nerespektoval závazný právní názor vyjádřený dvakrát Nejvyšším soudem v jeho zrušovacích rozhodnutích, a opakovaně se pouštěl do odlišného hodnocení důkazů a do spekulací, které neměly podklad v obsahu provedených důkazů, přitom přehlížel zjevnou (přitom nepřípustnou) manipulaci s provedenými důkazy ze strany ostatních orgánů činných v trestním řízení (ze strany policejního komisaře Policie ČR i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové) a tyto skutečnosti bagatelizoval, a nepřípustně se snažil vnutit krajskému soudu odlišný názor na hodnocení důkazů, což zákon nedovoluje a za tím účelem se dokonce pokusil odejmout věc Lukáše Nečesaného jeho zákonnému soudci (aby dosáhl toho, že jiný senát bude „přístupnější" tomuto odlišnému hodnocení důkazů). Proti této jeho svévoli zasáhl až Ústavní soud,“ napsal nám na náš dotaz první místopředseda spolku Šalamoun, JUDr. PhDr. Miroslav Špadrna, Ph.D. Na naši otázku – proč – odpověděl poeticky: „Do hlavy soudce JUDr. Jiřího Lněničky nikdo nevidí.“
Soudní praxe v ČR
Zatímco v občanském soudním řízení soud napřed obdrží občanskoprávní žalobu, na základě které teprve po podání žaloby soudce obstarává provedení důkazů, např. vyslýchá svědky, účastníky, zajišťuje listiny, posudky…, tedy spis si tvoří sám soudce (teprve) v průběhu řízení, tak v trestním řízení je postup opačný - všechny důkazy (výslechy, listiny, posudky...) obstarává již Policie ČR, poté spis předá státnímu zástupci, který podá obžalobu a spis dostane soudce na stůl v podstatě ´již hotový – kompletní´, tedy z hlediska toho, co za ´kompletní´ a v dané věci za relevantní považovala Policie ČR a státní zástupce.
Každý soudce se musí se spisem napřed seznámit a i kdyby měl snahu být sebevíce objektivní, nevyhne se tomu, aby si na základě ´již hotového´ spisu na danou trestní věc nevytvořil nějaký předběžný názor. Již to je první kámen úrazu.
Těžiště každého soudního řízení je vždy řízení před nalézacím soudem (okresním nebo krajským soudem), t.j. soudem, který rozhoduje v prvním stupni. Před ním se provádějí všechny důkazy (výslechy, listiny, posudky...). Pod dojmem bezprostředně provedených důkazů potom nalézací soud činí závěry (tzv. skutková zjištění) a věc posuzuje po právní stránce.
Odvolací soud (krajský nebo vrchní soud) rozhoduje pouze na základě spisu, čili jen na základě toho, co si přečte ve spise, dokazování doplňuje jenom výjimečně a v omezeném rozsahu (jinak rozhodnutí zruší a věc vrátí nalézacímu soudu), a je tedy deformován podobně jako soudce (soud) prvního stupně tím, že si na věc a na provedené důkazy činí názor jenom na podkladě spisu, aniž by sám bezprostředně důkazy prováděl.
(Nejvyšší soud pak v případě dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona rozhoduje už jenom na podkladě spisu a důkazy žádné neprovádí.)
Proto také trestní řád zakazuje odvolacímu soudu, aby hodnotil odlišně důkazy, které sám tento odvolací soud neprovedl (nebo nezopakoval) a které byly provedeny před nalézacím (prvostupňový) soudem.
|
„V kauze Lukáše Nečesaného, v jehož případě se spolek Šalamoun dlouhodobě angažuje, již dvakrát zasahoval (a rušil rozhodnutí nižších soudů, tedy jak rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, tak rozhodnutí senátu Vrchního soudu v Praze, jemuž předsedal a předsedá pokaždé JUDr. Jiří Lněnička) Nejvyšší soud – poprvé na základě stížnosti pro porušení zákona podané paní ministryní spravedlnosti prof. JUDr. Helenou Válkovou, podruhé na základě dovolání Lukáše Nečesaného. Nejvyšší soud pokaždé zrušil odsuzující rozhodnutí obou nižších soudů, vytýkal soudům (zejména vrchnímu soudu) jak závažné procesní vady (například naprosto účelově provedenou rekognici, zaprotokolovanou v rozporu s obsahem videozáznamu o ní) a nesprávné hodnocení důkazů (resp. dokonce i tzv. deformaci provedených důkazů, kdy skutková jištění z nich vyvozená byla s provedenými důkazy v rozporu nebo z nich nevyplývala), pokaždé také nařídil propuštění Lukáše Nečesaného z výkonu trestu odnětí svobody, a zavázal nižší soudy právním názorem, který speciálně Vrchní soud v Praze vytrvale odmítal respektovat,“ popsal pro nás průběh celého soudního divadla pod režisérskou taktovkou JUDr. Lněničky první místopředseda spolku Šalamoun Miroslav Špadrna. Proč hledat těžce vlastní slova, když to tak pregnantně vyjádří ti nejpovolanější, kteří nad případem strávili desítky hodin času a vědí o něm první poslední. Což spolek Šalamoun rozhodně udělal a patří jim za to nejvyšší uznání.
Česká justice a její pochybné záhyby
Dostat se do spárů české justice, to je jako sázka do loterie. Desítky soudců a soudkyň, kteří svou práci dělají poctivě, s ohledem na právo, na spravedlnost. O těch spolek Šalamoun nereferuje… protože není proč, dělají svou práci dobře a zpod jejich verdiktů neodchází do kriminálu justiční omyly jako na běžícím pásu. Ale přesto, jsou tu i ti další soudci. A nad těmi musí spolek Šalamoun kroužit a hlídat, aby si z naší republiky neudělali další padesátá léta, kde soudní moc byla parodií na spravedlnost.
Dostat se do spárů české justice se může poštěstit každému z nás. To jde vidět i na případu Lukáše Nečesaného, který si zaskočil do kadeřnictví na ostříhání vlasů a byl za to odměněn šesti lety trýznění a dvěma roky kriminálu. S takovou aby se člověk pomalu bál skočit si pro rohlíky. A když už tam skočí a začnou se nad ním stahovat mraky v podobě JUDr. Jiřího Lněničky a jemu podobných, měl by velebit nebesa za to, že existuje spolek Šalamoun, který nečeká na to, až mu obviněný zaplatí těžké peníze za hlídání spravedlnosti, ale že ji prostě hlídá, protože na tom sakra záleží. Nechceme přeci zpátky do padesátých let. Spolek Šalamoun je jedna z pevných záruk, že se tam nedostaneme.
Jen mě trochu děsí představa, kolik podobných případů uteklo pozornosti jak médií, tak i spolku Šalamoun. Přeci jenom, verdikty ve jménu republiky padají denně. Kolik z nich vychází ze spravedlnosti a kolik z klientelismu, korupce, podjatosti nebo prostě z lenosti se o případ (a tedy život člověka) skutečně zajímat a dosíci v jeho případě toho nejpravdivějšího výsledku?
Vložil: Štěpán Cháb