Jako přetopený kotel, plný citu a emocí. Se životem se neustále pral, tím víc ho ale miloval. Tajnosti slavných
25.03.2019
Foto: archiv ČT/Roman Vácha
Popisek: Petr Haničinec v televizním seriálu Dobrá Voda
AUDIO/VIDEO Skvělý herec, vynikající klavírista i zpěvák, především ale mimořádně charismatický muž, kterému krásky padaly k nohám. Nikdo se s ním nikdy nenudil, jeho život byl totiž plný nadoblačných výšin i tvrdých propadáků.
V sedmdesátých letech se stal idolem žen všech generací. Když recitoval, mráz běhal po zádech i těm, kdo neměli k poezii sebemenší vztah. Se svým sytým a barvitým hlasem uměl zatraceně dobře pracovat, a když se k němu přidala ještě mužná tvář s bujnou kšticí, odolat mu zpravidla vůbec nešlo. Petr Haničinec byl dominantní, rázný, opravdový chlap se vším všudy. Napohled většinou působil poněkud zachmuřeně, takže se o něm tradovalo, že je pořádný vztekloun. Dřív řval, než plakal, byl jako trvale přetopený kotel, plný citu a emocí. Byl velkým milovníkem všech krás života včetně žen, se čtyřmi se dokonce oženil. Výtečný herec, skvělý dabér, vynikající řečník i recitátor odvedl během své životní pouti spoustu práce a udělal také řadu chyb. Byl si jich ale vědom a dokázal je také přiznat.
Když jsem já byl u muziky
(Bejvávalo 3 – Holka modrooká, jdeme do Rokoka):
K divadlu se dal z trucu
Narodil se 15. září 1930 v Pardubicích, v rodině poštovního úředníka Josefa Haničince a jeho ženy Marie, a na otcovo přání začal studovat Učitelský ústav v Chrudimi. Později přestoupil na trutnovské gymnázium, pak ale utekl z domova, protože se chtěl stát hercem. Tatínek se ale tak rozčílil, že ho odmítl během studií živit, a tak si vydělával na živobytí jako klavírista v barech a s Vošického orchestrem. Přihlásil se na Státní konzervatoř, která byla záhy přejmenována na DAMU, a vystudoval herectví pod vedením profesorů Nedbala, Lukavského a Krejči. Když později přišly herecké úspěchy, tatínek obrátil a tvrdil, že vždycky věděl, že jeho syn bude hercem. Po studiích nastoupil na rok do pardubického divadla, další dva roky strávil v Armádním uměleckém divadle pod vedením E. F. Buriana, pak hrál v D 34 a v Divadle Stanislava Kostky Neumanna. Natrvalo zakotvil až v roce 1962 v pražském Divadle na Vinohradech. Na jeho jevišti prožil více než tři desetiletí a nastudoval téměř sedmdesát rolí.
Maminko, mámo:
Soudruh, padouch i policajt
Tíhl k charakternímu herectví, svůj poněkud hřmotný, hrdinský zjev podtrhoval příjemným, hlubokým a neobyčejně neochvějným hlasem. Již svým charakteristickým zjevem byl předurčen pro postavy různých složitých charakterů padouchů, zločinců, zrnitých a furiantských chlapů s vnitřním temperamentem a elánem. Před filmovou kamerou začínal v polovině padesátých let epizodními či vedlejšími postavami vojáků, i když si v tomto období ‘střihl‘ i životopisnou roli Ondřeje z Hvozdna v historickém filmu Otakara Vávry Proti všem. Větší i výraznější filmové úlohy mu přineslo až období normalizace, kdy se objevoval v rolích stranických funkcionářů, dělnických ředitelů či kriminalistů. Kromě tendenčně zabarvených filmů ale hrál i v psychologických projektech a v řadě populárních televizních seriálů. Jeho poslední filmovou postavou se stal v roce 1989 zástupce ředitele Stach v režijním debutu Ireny Pavláskové Čas sluhů. V roce 1992 si pak zahrál v hudebním dramatu s kriminálním příběhem Lady Macbeth Mcenského újezdu, úchvatné filmové zpracování dramatické opery Dmitrije Šostakoviče ale natočil režisér Petr Weigl pro zahraniční produkci a českým divákům, s výjimkou milovníků opery, většinou tento jedinečný projekt unikl. Až do konce tisíciletí pak dál spolupracoval s televizí.
Výcvik
(z filmu Karla Kachyni Horká zima):
Strýček Claudius
Postava římského vládce Claudia v úspěšném seriálu televize BBC, kterému se díky důvtipu podařilo přežít vládu strýce Tiberia i šíleného synovce Caliguly, aby se pak stal panovníkem moudrým a spravedlivým, se stala jeho slavným dabingovým ‘majstrštykem‘. Dabovat začínal již v roce 1948 a postav, kterým propůjčil svůj charakteristický hlas, bylo několik desítek. Mimo jiné byl mezi nimi populární inspektor Columbo či Perry White ve filmové sérii Superman. Často se také ujímal role vypravěče či komentátora a rád pracoval i na projektech, určených dětem. V roce 1982 získal Cenu Svazu českých dramatických umělců, o dva roky později si mimořádným ztvárněním ‘koňáka‘ Josefa Hovory v seriálu Dobrá voda vysloužil Cenu Zlatý květ a o tři roky později byl jmenován zasloužilým umělcem. V roce 1996 získal Křišťálovou růži za poezii a za celoživotní umění v dabingu mu byla udělena Cena Františka Filipovského. Ke konci umělecké kariéry mu byl v roce 2000 udělen titul Senior Prix.
Na Františku:
Zmařený talent
Přestože u něj nakonec zvítězilo herectví, v dětství byl velmi nadějným klavíristou. „Když mi muzika zavoněla, vydržel jsem cvičit i šest hodin denně, a dokonce jsem mnohdy chodil místo do školy hrát na klavír ke kamarádovi,“ vzpomínal později. Přesto se zřekl možnosti nastoupit rovnou do třetího ročníku hudební konzervatoře a raději šel studovat herectví. A od té doby už nikdy na klaviaturu nesáhl. Nebyl jenom hercem, ale také občasným zpěvákem, přesněji řečeno recitujícím či intonujícím hercem v různých drobných či muzikálových skladbách. Jednou z jeho nejslavnějších nahrávek, která se dochovala na gramofonových deskách, je písnička Matka měst, kterou nazpíval s Olgou Blechovou a Waldemarem Matuškou za doprovodu Tanečního orchestru Československého rozhlasu Praha. Účinkoval dokonce i v muzikálech, například v původním autorském muzikálu Richarda Pachmana Babička, klasickém muzikálu Šumař na střeše či v Tylově a Škroupově Fidlovačce. Jeho pěvecké umění zachytila i televize, když si ho vybrala do pořadu o zpívajících hercích pražského Divadla Na Vinohradech, natočeného pod názvem Písničky vinohradských.
Matka měst
(s Waldemarem Matuškou a Olgou Blechovou):
Pod taktovkou lásky
Úplně první, spíš ještě napůl dětskou lásku prožil ve čtrnácti letech, během druhé světové války. Jeho vyvolená nosila schovanou židovskou hvězdu, ale zamilovaný Petr nehleděl na nebezpečí a trval na tom, aby byla při jejich procházkách hvězda vidět. Beze strachu chtěli všem ukázat, že není zač se stydět. „Byli jsme blbě odvážný,“ komentoval to po letech v dokumentu České televize. Od té doby byl vlastně neustále zamilovaný a své lásky opouštěl, když se zamiloval do jiné. V mládí měl jednou dokonce stejnou slečnu jako jeho otec, a když to vyšlo najevo, poprali se. Toto i další tajemství z jeho života odhalila až kniha Vztekloun s jemnou duší, kterou napsal Jan Herget až v roce 2015, u příležitosti jeho nedožitých 85. narozenin. Svou první manželku Štěpánku Hubáčkovou poznal na DAMU, vzali se ještě za studií a měli spolu dceru Alexandru. Hned po absolutoriu je ale rozdělila práce. Zatímco pro Petra se stalo domovem divadlo v Pardubicích, Štěpánka zamířila do Československé televize v Praze, kde se stala hvězdou pořadů pro děti. „Byla to inteligentní a shovívavá dáma a já myslel, že zvítězí nad mou choleričností,“ říkával o ní později.
Dnes už to vím
(z televizního pořadu Co neodnesl čas):
Princezna v domácnosti
Jeho druhou ženou byla Marie Kyselková, princezna Lada z pohádky Princezna se zlatou hvězdou. Byl její první láskou a během natáčení slavné pohádky už vtěsnávala vzdouvající se bříško do úzkých šatiček, protože čekala syna Ondřeje. Velkých gest jako v pohádce se ale nedočkala. „Položil přede mě formulář s tím, že jdeme na Staroměstskou radnici. Nebylo to nic poetického, to ne. Dokázal vyjádřit city a mnohokrát krásně, ale oficiality neměl moc rád. A ani na svatbu si už moc nepamatuji, ale muselo to být v létě, protože jsem měla šatičky s krátkými rukávy,“ zavzpomínala jednou pro deník Aha!. Pro manželství a rodinu obětovala kariéru, starala se výhradně o syna Ondřeje a domácnost, a patnáct let tolerovala jeho ‘noční život‘. „Líbil se děvčatům a ženám a ony se líbily jemu. Já jsem byla jeho druhá manželka, potom se oženil ještě dvakrát. Rozchod mě velmi bolel a byla jsem nešťastná,“ přiznala. „Brzy po rozvodu jsme ale už zase spolu vycházeli dobře a dokázali jsme se domluvit.“ U rozvodového soudu skončili, poté co si začal románek s rozhlasovou moderátorkou Evou Kopeckou. Seznámil se s ní na jednom večírku, kde jí prý pokynul od klavíru, protože se mu líbila. Podílel se pak i na výchově jejího syna Čestmíra, přesto se nakonec rozvedli. Prý protože byli oba příliš dominantní.
Parádní svět
(Možná přijde i kouzelník):
Víla zachránkyně
Začátek jeho čtvrtého manželství byl jako vystřižený z romantického filmu. O dvacet let mladší zlatnice Radka napsala svému milovanému herci obdivný dopis, právě když natáčel seriál Dobrá Voda v Heřmanově Městci. On odpověděl a zrodila se velká láska. V prosinci 1995 se ale Petrův život obrátil vzhůru nohama. Při hromadné nehodě na dálnici D1 u Humpolce se vážně zranil, dva měsíce byl v bezvědomí, prožil klinickou smrt a jeho uzdravení se rovnalo téměř zázraku. A právě Radka mu pomohla dostat se z depresí, kterými poté trpěl. Prožili spolu dvacet let a stála při něm do poslední chvíle. O šest let později prodělal při vystoupení cévní mozkovou příhodu, jejíž následky se podařilo akutní operací odvrátit. V posledních letech se uchýlil do domku v Bratronicích, který mu sehnal hudebník Karel Vágner. Trpěl cukrovkou a kvůli rakovině tlustého střeva musel podstoupit i velmi vážnou operaci. Ani ta mu ale nepomohla nad zákeřnou nemocí zvítězit. V posledních týdnech byl upoután na lůžko a pečovala o něj jeho žena Radka. Zemřel 7. listopadu 2007.
Modlitba koně
(z pořadu Pět přání):
Vložil: Adina Janovská