Životní sen si splnil, pak mu ale do něj soudruzi hrábli, a tak šel zapít žal. A to se mu stalo osudným. Tajnosti slavných
20.03.2019
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Luděk Nekuda v pořadu České televize Kam zmizel ten starý song
AUDIO/VIDEO Temperamentní Ostravák měl učit ruštinu a hudební výchovu, mnohem větší půvab ale pro něj měla muzika. Jeho hlas brzy znala díky rádiu celá republika, jezdil s Plavci, pracoval v televizi jako dramaturg redakce zábavy. Dokonce si i splnil životní sen. Bohužel ale jen nakrátko.
Zpěvák, trumpetista, televizní a rozhlasový moderátor, bavič, herec, textař, scénárista, dramaturg… Ani pro jednu z profesí, v nichž byl úspěšný, neměl nezapomenutelný Luděk Nekuda patřičné vzdělání, dokázal ho ale plně nahradit talentem, pracovitostí a temperamentem. K nezapomenutelným především patří jeho autorský zábavný televizní pořad Sešlost, který vytvářel společně s kamarádem Jiřím Císlerem. Zvali do něj zajímavé hosty, jeden ze scénářů, který cenzoři označili jako protistátní, se ale stal Nekudovi osudným.
Poslední sbohem:
Katedra mu nevoněla
Narodil se 10. října 1942 v Ostravě a již jeho dědeček byl muzikant, takže byl od dětství veden k hudbě. Uměl hrát na mnoho hudebních nástrojů, leckdy sice měl vlastní neotřelý styl, který ale výsledné kvalitě neškodil. Například nátisk na trubku měl zcela jiný než ostatní, troubil koutkem úst. Mělo to výhodu, že když byla jedna strana rtů příliš unavena, posunul si nástroj k druhému koutku. V rodném městě odmaturoval na gymnáziu, a pak byl přijat ke studiu na tamní pedagogickou fakultu, obor ruština a hudební výchova. Už v roce 1960 ale založil společně s Pavlem Veselým amatérské Divadélko Pod okapem, v němž získal prostor pro prezentaci vlastní tvorby a talentu – zpíval, hrál, psal texty písniček, povídky i kabaretní hry. Jeho kolegy byli tenkrát mimo jiné například známý moderátor, herec a konferenciér Tomáš Sláma či nezapomenutelný herec a komik Jiří Wimmer. A tak ani není divu, že se po absolutoriu v roce 1964 sice za katedru postavil, již o rok později se ale rozhodl pro profesionální dráhu umělce.
Tak přišel den:
Kdo, s kým, o čem, pro koho?
Tak se jmenoval jeho první scénář hudebního pořadu, který realizovala Československá televize už v roce 1963. Spolupracoval na něm s Vladimírem Dvořákem a jeho základ byl jednoduchý. Během pořadu vylosovali skladatele a textaře, kteří do příštího vydání pořadu museli společně napsat píseň na náhodně vybrané téma, a losem vybraný interpret ji musel zazpívat. Režie se ujal jedinečný Ivo Paukert, kterému uvolněnější společenské klima počátku šedesátých let právě umožnilo po několikaletém zákazu činnosti návrat k profesi, a stal se režisérem Hlavní redakce zábavných pořadů Československé televize v Praze. Pořad byl vysílán v přímém přenosu a Nekuda s Dvořákem v něm prokázali, že jsou téměř nevyčerpatelnou studnicí dobrých nápadů. Zrodila se nejen dobrá zábava, ale také řada zajímavých písniček, které by nejspíš bez tohoto ‘diktátu‘ nikdy nevznikly. Divácky úspěšnému projektu, díky němuž se na obrazovku dostala i řada zpěváků, kteří by jinak možná ani nedostali příležitost, dala až v roce 1970 definitivní stopku nastupující normalizace.
Když slunce začne pálit:
Příliš velká ctižádost?
V roce 1966 se oženil s půvabnou Hankou, s níž se seznámil během studií, a své písně začal nahrávat v ostravském studiu Československého rozhlasu. Díky tomu si ho všiml Jiří Suchý, který mu nabídl spolupráci v legendárním pražském divadle Semafor. A tak se manželé Nekudovi, kterým se narodil syn Ondřej, přestěhovali v roce 1967 nastálo do Prahy. Luděk začal pracovat jako moderátor v Československém rozhlasu, kde uváděl úspěšné Mikroforum, a na tehdy nejpopulárnější rozhlasové stanici Hvězda moderoval oblíbený pořad Dobré ráno. Poté co absolvoval jako vysokoškolák roční vojenskou službu, začal nahrávat své písničky v hudebním vydavatelství Panton. V Semaforu vystupoval v hrách Poslední štace a Tak co, pane barone, v roce 1969 se stal členem souboru, přesto v něm vydržel pouhé dvě sezóny. Ctižádost ho totiž hnala neustále dál, a mezitím co sloužil v uniformě vlasti, v Ostravě vzniklo v roce 1968 Divadlo Waterloo.
Hedvika:
Soudní Waterloo
Ostravské Waterloo bylo založeno pod záštitou Městské rady Svazu klubů mládeže a hrálo v Divadle hudby. Nabízelo různé text-appealy, tedy jakési literární kabarety, skládající se z písniček, povídek a krátkých scének, autorské večery, večery poezie s hudbou i recitály, na některé byli zváni populární hosté, od Evy Olmerové přes Hanu Hegerovou či Miroslava Horníčka až po Eduarda Pergnera a Karla Kryla. A na podzim 1969 byl Luděk přizván, aby se stal jeho uměleckým ředitelem. Divadlo se stalo plně profesionálním a bylo přejmenováno na Divadelní klub Waterloo. Příliš dlouhý život mu ale dopřán nebyl, již 31. března 1970 bylo oficiálně zavřeno pro „neplnění původního záměru, neplnění ideového zaměření a neúměrné finanční požadavky“. Následoval první velký politicko-kulturní soudní proces, v němž byli čtyři čelní představitelé souboru odsouzeni k nepodmíněným trestům, další čtyři podmíněně. Luděk Nekuda si tenkrát posypal hlavu popelem, takže potrestání unikl, musel se ale zavázat ke spolupráci s StB.
Oranžová baňka:
Pětiletka s Plavci
V té době osud zatřásl i s populární skupinou Rangers, která měla již v roce 1970 na kontě první milion prodaných desek. V roce 1971 se v jedné, jinak velmi dobré kritice objevila věta: „…proč se těch šest sympatických chlapců jmenuje jako američtí zabijáci ve Vietnamu“. Odstartovala nátlak ze strany Pragokoncertu na přejmenování a na scéně se objevili Plavci. A pak přišel zlomový rok 1973. Zpěvák a kytarista Jan Vančura byl dlouhodobě nemocný, konferenciér Petr Náročný, který souběžně hostoval v Semaforu, odešel za svým divadelním snem a stal se členem souboru Miloslava Šimka. Vzápětí zatoužil po sólové dráze zpěvák a hudebník Radek Tomášek. A tak se role konferenciéra ujal Luděk Nekuda, hodný a pracovitý kluk, který nejenže se chopil hned několika hudebních nástrojů, ale navíc neustále psal různé scénáře. Především díky jeho přičinění Plavci v té době téměř neslezli z televizních obrazovek.
Piš piš
(se skupinou Plavci):
Splněný sen
V té době už byl Luděk žádaným textařem, nepsal jen pro sebe, ale i pro tehdejší hvězdy, například Helenu Vondráčkovou či Marii Rottrovou. Už po půlnoci vstával, aby odmoderoval Dobré ráno v rozhlase, během dne psal a odpoledne vyrážel na koncert. Žil hekticky, zdálo se ale, že mu tento styl života vyhovuje. S Plavci spolupracoval celou pětiletku, pak ho ale opět přemohla touha jít dál. V roce 1980 mu scénáře pro různé koncertní programy a televizní recitály vynesly místo dramaturga v redakci zábavy Československé televize, odkud už byl jen krůček ke splnění životního snu – mít vlastní, pravidelný televizní pořad, ‘šitý‘ na míru. V roce 1983 se konečně objevil na obrazovkách poprvé zábavný pořad Sešlost. Luděk si do něj zval své kamarády, méně známé umělce i baviče a záhy se jeho neodmyslitelnou součástí stal kamarád Jiří Císler.
Pes suverén:
Smrtící zákaz
Na tehdejší dobu hodně nekonvenčně pojatý pořad byl vždy plný dobré muziky a inteligentního humoru, takže se po celé tři roky své existence vyhříval na nejvyšších příčkách žebříčku sledovanosti. Mimoto oba protagonisté spolu jezdili na zájezdy, Císler působil coby spontánní herec a Nekuda byl scenáristou společných vystoupení. Pak ale nastal osudný 6. březen 1988. Scénář dvanácté Sešlosti nebyl schválen, dokonce hrozilo, že bude pořad zastaven. „Přišel z televize rozčilený, najedli jsme se a on pak šel k sousedovi,“ zavzpomínala později pro Blesk jeho manželka Hana. Několik hodin zapíjel žal, a když se pak vracel domů, spadl ze schodů a upadl do bezvědomí. Skončil v nemocnici, kde zpočátku sice došlo zlepšení, vzápětí se ale jeho zdravotní stav náhle zhoršil, a tak bylo rozhodnuto o převozu do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích, na vyšetření počítačovým tomografem. Tam ale dojel už ve stadiu mozkové smrti a 10. března zemřel. Bylo mu pouhých čtyřicet pět let. Až pak lékaři zjistili, že měl naraženou přední část lebky, poraněné čelní laloky a lehké krvácení do mozku.
Vložil: Adina Janovská