Pít dokázal klidně týden a nadělal si spoustu nepřátel. Pak už jen seděl sám a čekal na smrt. Tajnosti slavných
18.03.2019
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Jiří Císler v televizní komedii Velká sázka o malé pivo
AUDIO/VIDEO Jedinečný mistr sarkasmu žil tady a teď a naložený v alkoholu dokázal být klidně celý týden. Rozdával smích a radost, jenže také říkal hodně nahlas, co si myslí, a to se zpravidla neodpouští.
Čím méně byl vidět, tím víc na sebe dokázal strhávat pozornost. Všestranný, jedinečný a nenapodobitelný umělec malé postavy a typického, chraplavě-pisklavého hlasu byl herec, režisér, komik, hudebník, zpěvák, dramatik, spisovatel, mistr sarkasmu... Především ale komediant tělem i duší. Legendární bavič Jiří Císler ztvárnil množství rolí a dokázal v hlavě nosit sáhodlouhé texty. Dokud mu je z ní navždy nevymazala Alzheimerova choroba.
Když se dovedem smát:
Osudové dědictví
Narodil se 4. února 1928 v Českých Budějovicích a po mamince zdědil horkou, polsko-maďarsko-kirgizskou krev. I když s ním odmala cloumala hudba, na otcovo přání se vyučil číšníkem a vystudoval obchodní akademii. Mnohem víc než praktické řemeslo ho ale lákalo umění, takže se současně také velmi intenzivně se učil hrát na housle. Po studiu nastoupil v roce 1947 jako houslista do divadelního orchestru v Českých Budějovicích, kde jeho talent zaujal režiséra Miroslava Macháčka, díky němuž začal Jiří zpívat v operetách a operách. Postupně se propracoval i do činohry, časem pronikl do tajů divadelní režie a působil také jako skladatel divadelní hudby a písňových textů. Později se přesunul do Prahy a věnoval se svému nejoblíbenějšímu žánru – muzikálu, v němž mohl skloubit lásku k herectví i hudbě zároveň.
Promiňte:
Mistr malých scén
Zářil tehdy například ve hře Limonádový Joe, v letech 1971 až 1973 v divadle Semafor pracoval a mimo jiné tam režíroval i legendární hry Kytice, Elektrická pumpa nebo Kdyby tisíc klarinetů. Prošel celkem devíti angažmá, vesměs šlo ale o malé scény, protože velké kamenné divadlo ho nelákalo. Chyběl mu v nich blízký kontakt a možnost interakce s publikem. Kvůli tomu ale zůstával i přes divadelní úspěchy širší veřejnosti prakticky neznámý. „Jirka byl živel. Byl neuvěřitelný, velmi dobrý, ale s ničím se příliš nebabral. Některým mocipánům se to nelíbilo, takže nikde dlouho nevydržel,“ prozradila před časem v rozhovoru pro časopis Instinkt jeho druhá manželka Magdalena. „U mocných nikdy nebyl oblíbený, protože zlobil. Dělal problémy. Většinou někde získal angažmá, udělal tam svým uměleckým působením celkový převrat a zpravidla to dopadlo tak, že ho vyhodili. Nebo rovnou zrušili dané divadlo.“
Ona mi říkala:
Intrikán a hudební klaun
Film ani televize jeho talentu prakticky nevyužívaly, s výjimkou drobné role estébáka v Kachyňově snímku Ucho, který ale vzápětí skončil na dvě desetiletí v trezoru. Vše se změnilo až v roce 1979, kdy nečekaně získal sice vedlejší, nicméně vděčnou roli intrikána Voženílka v televizním seriálu Inženýrská odysea. Tuto roli dostal vlastně náhodou, zaskočil za nemocného Josefa Somra. I na tak malém prostoru se mu podařilo strhnout pozornost diváků na sebe a rázem získal mimořádnou popularitu, byť zvláštní, protože jeho Voženílek byl zápornou postavou, se kterou si ho mnoho diváků ztotožnilo. Následujících deset let pak byl pravidelně obsazován do řady televizních a filmových rolí, které sice až na drobné výjimky byly vedlejší, nicméně herec měl schopnost díky své energii a nezaměnitelnému přednesu strhávat na sebe větší pozornost, než by mu rozsahem práce náležela. Většinou šlo o tragikomické figurky lidí ‘malých duší‘ – intrikány, neschopné byrokraty a snaživé hlupáky. A také hudební klauny.
Kulatá jak svět je manéž:
Populární baviči
Druhá etapa jeho velké popularity nastala až v druhé polovině osmdesátých let, kdy se stal partnerem Luďka Nekudy v autorském projektu Sešlost. Tento cyklus se stal nejoriginálnějším a nejvtipnějším zábavným pořadem své doby a několikrát v něm zazněly i Císlerovy písně. Jejich spolupráci ukončila až Nekudova tragická smrt v roce 1988. Nekuda zemřel v pouhých pětačtyřiceti letech po pádu ze schodů, při němž si způsobil krvácení do mozku, a jeho parťák nečekanou ztrátu velmi těžce nesl. Po revoluci založil první českou soukromou divadelní společnost, nazvanou Hravé divadlo, v divadelním podnikání se mu ale příliš nevedlo. Svůj typický zastřený hlas bohatě uplatnil i v dabingu, kde například skvěle, i když bohužel jen nakrátko, převzal po zesnulém Františku Filipovském postavy slavného francouzského komika Luise de Funese. Známý je také jako Gargamel z populárních Šmoulů.
Ó, jaká to hanba:
Utíkal před realitou
Z prvního manželství měl dvě dcery, druhá žena Magdalena o něj láskyplně pečovala až do smrti, i když to s ním prý neměla právě lehké. Mimořádný bohém a samorost si svou otevřeností dokázal velmi snadno nadělat spoustu nepřátel. Orientoval se pouze na přítomnost, neplánoval, nebilancoval, žil po celý život tady a teď. Vydíratelný byl jen přes rodinné vazby. Svým způsobem prý neustále utíkal před realitou a hlavně před jejími negativními stránkami. Nemoci a projevy stárnutí přímo nesnášel, a když někdo v jeho okolí onemocněl, měl z toho vždy velké deprese a dokázal být třeba i celý týden ‘naložený v alkoholu‘. „Obviňoval hory, doly, černý les, pánaboha, čerta, zkrátka všechny, že dopustí takovou křivdu. To bylo to, co mu vadilo, nikoli to, že mu někde zakázali působit, nebo když mu v titulcích špatně napsali jméno,“ prozradila jeho žena Magdalena.
Hrej mi:
Zabiják Alzheimer
Obrovský zlom v jeho životě nastal kolem roku 2000. Úplně se stáhl ze společenského života, začal chřadnout a zapomínat. Propukl u něj těžký Alzheimer a začal žít ve svém vlastním světě. Zpočátku si jeho okolí myslelo, že je příčinou jeho problémů s pamětí a dezorientace alkohol, pak ale vyšla pravda najevo. Ke konci úplně přestal mluvit, dlouhé měsíce vysedával u okna v bytě u Národního divadla a zíral do prázdna. „Prožil jsem toho hodně a nadělil si několik životů. Na rozdíl od jiných, kteří žijí jenom jeden život, a není to k životu ani k smrti,“ prohlásil ještě v době, kdy se jeho nemoc teprve začínala rozvíjet. Nakonec zemřel osamělý 17. dubna 2004, jediným člověkem, který až do smutného konce zůstal věrně po jeho boku, byla milující Magdalena.
Miláček:
Vložil: Adina Janovská