Servítky si nikdy nebrala a neustále zářila jako sluníčko. Tak proč ty černé myšlenky? Tajnosti slavných
15.03.2019
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Karolína Slunéčková v dokumentu Příběhy slavných
AUDIO/VIDEO Elegantní, společenská a vtipná dáma se v každé společnosti okamžitě stala středem pozornosti. Navenek působila sebevědomě a uvolněně, ve skrytu duše ale nikdy nepřestala o sobě pochybovat a celý život trpěla obrovskou trémou.
Temperamentní a krásná Karolína Slunéčková byla mimořádně upřímná a bezprostřední, takže každému dokázala otevřeně a od plic říci, co si myslí. Servítky si nikdy nebrala, přesto ji všichni milovali. Kamkoli vkročila, okamžitě se stávala středem pozornosti, rozhodně to ale nebylo kvůli kusu oblečení, který měla právě na sobě. Zářila díky ohromné energii a usměvavé povaze. Nicméně i móda byla jejím koníčkem. Vždy byla velmi elegantní, měla slabost především pro různé kloboučky a boty. A přitom začínala jen se dvěma velikými kufry. Měla v nich peřiny, pár nezbytných kousků oblečení a spoustu zbytečností.
Blažena s manželem Milošem (Zdeněk Dítě) ve slavné komedii Zdeňka Podskalského Ženu ani květinou neuhodíš
(foto – repro/Bontonfilm)
S peřinou v kufru
Ve skutečnosti se jmenovala Olga Sluníčková a narodila se 8. dubna 1934 v Kladně, dětství ale prožila v Ústí nad Labem, kde měli její rodiče hospodu. Odmalička se ráda předváděla a tancovala, a tak začala chodit do baletu, zhlédla se v moderním tanci, a dokonce se naučila i stepovat. Sice nejprve vystudovala pedagogické gymnázium, tím ale jednou provždy její učitelská dráha skončila ještě dřív, než vůbec začala. Rodiče měli totiž pro její záliby mimořádné pochopení, takže ji coby patnáctiletou poslali do Českých Budějovic ke známé herečce Věře Petákové. „Vyrukovala jsem s dvěma velkými kufry – v jednom peřiny, v druhém šaty a zbytečnosti, které jsem nikdy k ničemu nepotřebovala. Měla jsem na sobě kostkovaný kostýmek, žluté tričko, strašně dlouhou sukni, malý kufřík, v něm jídlo, pletení, knihu a kabelku… Velmi dobře si pamatuji na okamžik, kdy se vlak rozjížděl a na nástupišti stála moje zlatá máma s tatínkem. Měl staženou čepici hluboko do čela, to snad proto, aby mu nebyly vidět slzy,“ zapsala si do deníku.
S Radkem Brzobohatým v dramatu Jeana Cocteau o iluzích a politice Dvojhlavý orel
(foto – repro/vis.idu.cz/Vilém Sochůrek)
Nejdřív praxe, potom škola
Ráda také recitovala a dobře, což potvrdilo vítězství v Soutěži tvořivosti mládeže. A tehdy zatoužila hrát divadlo. Na radu své učitelky to ale nejdřív zkusila jako elévka v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a teprve po dvou letech šla k přijímacím zkouškám na pražskou DAMU. Říká se, že během studií nejprve prožila milostný románek s kolegou Luďkem Munzarem, který byl tehdy neodolatelným lamačem dívčích srdcí, pak se ale seznámila s budoucím manželem, hercem Rudolfem Vodrážkou. Byl o dva roky starší, takže prý k němu tenkrát tak trochu vzhlížela jako ke zkušenějšímu. Zpočátku v Praze nikoho neznala, neměla žádnou protekci, ale touha stát se herečkou byla natolik silná, že svoji vrozenou plachost a uzavřenost dokázala překonat. Po pár letech se vzali a v roce 1960 se jim narodil syn, který dostal jméno po otci. S manželem měli harmonický vztah, který vydržel až do její smrti, a přestože se muži za ní otáčeli a nadbíhali jí, kudy mohli, ona nikdy žádného milence neměla. Prý to neměla zapotřebí a rozhodně netrpěla pocitem, že by o něco přišla. Jen černoši pro ni byli „rajc“, jak říkávala.
Já vím
(s Naďou Urbánkovou a Josefem Lauferem):
Ještěže měli babičku
S Rudolfem prožívali typické herecké manželství, takže jejich syn trávil od dětství spoustu času v divadle. Přes den totiž tatínek hrál pohádky pro děti v Divadle Jiřího Wolkera a večer zase maminka pro dospělé v Divadle na Vinohradech. Mezitím měli zkoušky, natáčení… Rudovi se to ale líbilo. „Nikdy jsme neměli žádný pevný řád a také nikdo nevyžadoval pravidelně teplé večeře. Dlouho s námi bydlela babička, která se starala o domácnost. Když zestárla, prostě jsem některé povinnosti převzal já. Připadalo mi to úplně přirozené a jsem rád, že i já mám podobně volnou profesi,“ přiznal v rozhovoru s Blankou Kovaříkovou dnes již téměř šedesátník, který vystudoval na FAMU střih, pracoval deset let v České televizi jako střihač, a pak k této profesi přidal ještě režii hudebních pořadů.
Prodavačka Zdena Kalášková v seriálu Žena za pultem
(foto – repro/archiv ČT/Miloš Schmiedberger)
Nejkrásnější nohy
Studium herectví Karolína úspěšně ukončila v roce 1956 a vzápětí dostala angažmá v Ústředním divadle Československé armády, dnešním Divadle na Vinohradech, na jehož jevišti setrvala až do smrti. Díky přirozenému temperamentu hrála zpočátku mladé dívky z české divadelní klasiky, například Mančinku v Dalskabátech, Kristlu v Babičce či Lidunku ve Fidlovačce. Jednou z jejích nejlepších rolí v tomto období ale byla Nataša v adaptaci románové epopeje Lva Nikolajeviče Tolského Vojna a mír. Postava to byla jakoby napsaná jí přímo na tělo, dokázala divákům předat její čistotu, naivitu, vášeň, vzlet a zároveň ji hodně zreálnit. Právě tehdy poprvé naplno předvedla neuvěřitelný rozsah svých hereckých možností. „Měla neobyčejně krásné nohy, a proto jen ona mohla hrát celý večer oblečená pouze do černého kombiné. Stačila odejít dřív, než jí čas vzal její krásu a esprit,“ prohlásila o ní jednou kolegyně Jiřina Jirásková.
Nejnadanější pár
(s Vladimírem Menšíkem):
Televizní stálice
Před kamerou stanula poprvé již v roce 1955 jako prodavačka v rybárně ve studentském filmu Blázni mezi námi, opravdovou roli dostala ale až o dva roky později. Režisér Otakar Vávra ji obsadil jako sekretářku Vrzalovou v dramatu podle stejnojmenného románu Jana Otčenáška Občan Brych. Filmoví tvůrci sice její umění příliš často nevyužívali, tím víc příležitostí jí ale nabídla televize. Na obrazovce se objevila poprvé v roce 1963 a od poloviny šedesátých let jakoby na ni měla Československá televize monopol. Leckdy stihla až deset projektů ročně. Různých charakterů ztvárnila téměř stovku a nemohla chybět ani ve většině seriálů. Často hrála v detektivkách, matky a manželky hlavních hrdinů a díky krásné tváři i rozličné vášnivé milovnice, se všemi přednostmi i slabůstkami, hlavně ale s báječným smyslem pro humor. Naposledy stanula před filmovou kamerou krátce před smrtí v úspěšné komedii režiséra Jaroslava Soukupa Vítr v kapce, v níž ztvárnila matku Ondřeje v podání Lukáše Vaculíka.
S Ivou Janžurovou a Ludmilou Vostrčilovou v inscenaci podle literární předlohy Johna Steinbecka Grandlehárna
(foto – repro/vis.idu.cz/Olga Housková)
Servítky si nebrala
Energie a dobrá nálada jakoby z ní neustále přímo sálaly. Měla krásnou postavu, chodila a tančila s takovou grácií, že poutala pozornost obecenstva bez ohledu na to, jak velkou roli právě v představení hrála. Vždy dokonale upravená, ráda chodila po obchodech a nakupovala oblečení. Její největší slabostí prý byly především boty, šátky a klobouky a málokdy ji někdo spatřil bez pokrývky hlavy. Slušely jí úplně všechny včetně šátků. V každé situaci dokázala okamžitě strhnout veškerou pozornost na sebe humorem a jiskrným vyprávěním. A stejně jako uměla bavit celou společnost, dokázala si i ‘zavařit‘, když řekla nahlas svůj názor či jadrnou poznámku. Vnímala svět srdcem, říkala všechno upřímně a na rovinu, servítky si nikdy nebrala. „Teprve potom si uvědomím, že existuje taky rozum. Utěšuji se tím, že co mi Pán Bůh nedal na mozkových závitech, to mi vynahradil na intuici,“ prohlásila kdysi.
S Vlastimilem Brodským v dramatu Seana O'Caseyho Purpurový prach
(foto – repro/vis.idu.cz/Vilém Sochůrek)
Kruté dědictví
Působila sebevědomě a uvolněně, takže stěží někoho napadlo, že o sobě neustále pochybovala a trpěla obrovskou trémou. Když byly po její smrti zveřejněny některé části jejího deníku, mnozí i nejbližší známí se divili, s jak temnými myšlenkami a pochybnostmi se neustále potýkala. „Možná to přede mnou máma jenom dobře skrývala,“ zamyslel se Rudolf. „Jediné, co maskovat neuměla, byl strach z nemocí. Když onemocněla její kolegyně Nina Popelíková, začala mít jakousi předtuchu, že se jí to stane také. Nevím, jestli si to psychikou přivolala. Je pravda, že byla kuřačka a že na rakovinu plic zemřel i její otec.“ Česká Annie Girardot nakonec opravdu onemocněla rakovinou plic, k níž byly v její rodině dědičné dispozice. I když měla nemoc velice rychlý spád, přesto pracovala téměř do poslední chvíle. Zemřela 11. června 1983 v pouhých čtyřiceti devíti letech. Osud jí nadělil spoustu krásných rolí, harmonické manželství i milovaného syna. Jen času jí dopřál příliš málo.
Pošťačka Hanýsková ve vesnické komedii Zdeňka Míky Tchán
(foto – repro/archiv FSB)
Vložil: Adina Janovská