Je co slavit? Máme být na to hrdí? Že jsme se připojili k útočné alianci, která vraždí lidi? Komentář Štěpána Chába
komentář
14.03.2019
Foto: Magistrát hl. m. Prahy
Popisek: Tramvaj ozdobená jako na Prvního máje
Pár dní po našem přistoupení k NATO jsme dostali befelem zúčastnit se agresivní války proti tehdejší Jugoslávii, proti Srbům. Vznikl legendární Havlův oxymoron – humanitární bombardování. Dále jsme se s NATO pustili do Iráku za vylhaných tvrzení, že Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení. Irák jsme poslali zpět do středověku. Následoval Afghánistán, kde jsme chtěli utlouct Taliban a nakonec s ním domlouváme, po dlouhých osmnácti letech, spojenectví. A nakonec je tu milá patálie s Libyí, která byla stabilní autoritářskou zemí, teď je to už několik let země v občanské válce se středověkem v zádech.
Je co slavit? Princip je fajn – obranný svazek zemí, kde má platit zásada jeden za všechny a všichni za jednoho. Ale co z toho principu v praxi plyne? Výše vypsaná válečná dobrodružství, u kterých je, komplet u všech, velmi problematické obhájit naši spoluúčast. Protože dokopávat okolní státy do středověku je prostě kratochvíle autoritářského monarchy, ne moderního obranného paktu, který ve svých stanovách stojí na humanistických principech. Což nás skutečně svádí opět na Havlův oxymoron o humanitárním bombardování.
Turecko jako druhá největší armáda NATO?
Zvláštností našeho spolku s NATO je partnerství s Tureckem, které vůči Kurdům na svém území i na území Sýrie vede čistě vyhlazovací válku. Za tichého souhlasu celé NATO. Občasné brblání některých politiků není brané v patrnost. Turecko má milion mužů ve zbrani. To není bratru nějaký Pepík ze střední Evropy, který má těch vojáků tři a půl a musí se tak plně spolehnout na blahovůli okolních států, že jej nenapadnou.
MHD v Praze a angažovaný projev primátora Hřiba
Před dvěma dny, k dvacátému výročí našeho vstupu do NATO, nechal primátor města Praha zaznít svůj hlas v MHD, kde naše členství připomínal a chválil. S ohledem na spekulativní přínos na masovém vraždění s NATO ve vedení je projev pražského primátora Hřiba, který zastupuje liberální a na humanitě stojící Pirátskou stranu, velmi zvláštní. Ten oslavný étos mnohým připomněl oslavné projevy na Prvního máje komunistické strany v hluboké normalizaci. Prohlubujeme mír společně se Sovětským svazem. Opravdu?
„Vážení Pražané a návštěvníci Prahy, dnes je to dvacet let od doby, kdy jsme vstoupili do Severoatlantické aliance – NATO. Byl to jeden z klíčových kroků, prostřednictvím kterého jsme potvrdili naše směřování na Západ a posílili svou obranyschopnost, jako zástupce města bych si s vámi rád připomněl tento významný den,“ znělo na každé stanici metra v Praze čtyřikrát za hodinu po celý den výročí našeho vstupu do NATO. 300 tramvají bylo, stejně jako za bolševika, ozdobeno vlaječkami na svých čumácích. Jen sovětskou vlajku vystřídala vlajka NATO. No, potěš Pánbu.
Války, samé války
Válka v Jugoslávii si vzala na 100 000 životů. Válka v Iráku téměř půl milionů obětí. V Afghánistánu od jednoho do dvou milionu obětí, z toho 90 % zabitých civilistů. V Libyi desítky tisíc mrtvých a zavedení průchozí země pro imigrační krizi. To není příliš dobrá bilance. Obzvláště s ohledem na skutečnost, že ani v jednom případě nešlo o válku obrannou, ale vždy o válku útočnou. A já se tedy ptám – je co slavit? Skutečně je co slavit? Jasně, princip je dobrý – všichni za jednoho, jeden za všechny, ale princip se neuplatňuje, uplatňuje se čistě jen moc. Princip by se globálně vylepšil, kdyby k němu přibyla krátká větička: Válka je vůl a dojít k ní můžeme jen v tom nejkrajnějším případě.
Upozorňuju, že jsem nikdy nevolil komunisty ani žádnou verzi Okamurovy strany. A pevně doufám a přeju si, aby mě k tomu politické hry současných vládců nedonutily.
Vložil: Štěpán Cháb