Romantický studentík i dokonalý Masaryk. „Do dnešního světa už nepatřím,“ prohlásil poslední elegán ve fraku. Tajnosti slavných
08.03.2019
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Svatopluk Beneš v romanci Ohnivé léto
VIDEO Vášnivým milovníkem byl víc na stříbrném plátně než ve skutečnosti. Z Baarové měl trému, s Mandlovou létalo vzduchem nádobí, a dokonce prý i nábytek. S tou pravou pak prožil šedesát let a nikdy se neprohřešil pověsti elegantního gentlemana. A kde skončil jeho poslední frak od Horowitze?
Noblesní elegán si získával ženská srdce gentlemanstvím a nesmělým výrazem, který prý byl naprosto neodolatelný. Nejspíš si ho vybavíte jako romantického studentíka Ríšu, který sváděl plachou Helenku v podání Nataši Gollové v psychologické romanci Pohádka máje. O šestnáct let později zase odvedl nezapomenutelný výkon coby poručík Lukáš v legendární komedii Karla Steklého Dobrý voják Švejk. Zpočátku se o nadaného mladíka režiséři přetahovali a obsazovali ho do rolí svůdců, později ho doba donutila přehrát se do seriózních charakterů. „Svatopluk Beneš byl jedním z posledních šlechticů této republiky,“ prohlásila Jiřina Bohdalová.
Profesor Horák a kolegyně Hanáková (Nataša Gollová) v komedii režiséra Miroslava Cikána Studujeme za školou
(foto – repro/NFA)
V patnácti do společnosti
Narodil se 24. února 1918 v Roudnici nad Labem jako třetí ze čtyř dětí traťmistra Petra Beneše a jeho ženy Růženy. Na svět přišel koncem první světové války, a sotva se naučil číst a psát, vypukla světová krize, takže není divu, že si rodiče přáli, aby měl zaměstnání takzvaně pod penzí a stal se učitelem. Kvůli tomu dokonce musel do hodin houslí, protože bez toho se kantor neobešel. Začal studovat gymnázium, už v šestnácti letech ale stanul poprvé na jevišti jako ochotník, když spoluzakládal divadelní společnost Mladá Scéna, inspirovanou humorem Voskovce a Wericha. Od útlého mládí byl vyhlášený elegán a gentleman, na čemž měla velkou zásluhu jeho rodina. „Rodiče o nás hodně dbali. U nás doma se nemluvilo sprostě. Do společnosti mě zvali už v patnácti. Společenské způsoby jsem se snažil okoukat a kopírovat. Nejdřív jsem se za to trochu styděl, ale pak už jsem to měl rád,“ zavzpomínal ve svých pamětech, nazvaných Být hercem.
Milujem to, co ztrácíme
(Ohnivé léto – na klavír doprovází Lídu Baarovou):
Čekání na odpuštění
K rozhodnutí stát se hercem ho definitivně přivedl vznik zvukového filmu a zhlédnutí slavné komedie Muži v offsidu, která mu přímo učarovala. A tak se v patnácti rozhodl po absolvování kvarty definitivně rezignovat na klasické vzdělání a začít studovat herectví na pražské konzervatoři. „Cestu na konzervatoř mi usnadnilo seznámení s nejbohatší židovskou rodinou v Roudnici, kterým patřila firma Bächer. Manželka majitele hrála ochotnicky divadlo… A její syn patřil do naší party.“ Už během studia získával první zkušenosti během záskoků a ztvárňování epizodních postav, zpočátku ve Vinohradském divadle, pak i v Národním či Stavovském. Přihlásil se také do Filmové unie, aby si mohl přivydělávat statováním u filmu. Tak se dostal v roce 1934 ke svému prvnímu filmovému ‘štěku‘ v romantickém dramatu Hudba srdcí a vzápětí dostal první vedlejší roli, postavu oktavána Emana Kosárka, přezdívaného Pacinka, v romantické sentimentální komedii režiséra Vladimíra Slavínského Studentská máma. Tatínek ale jeho ‘komediantství‘ velmi těžce nesl a odpustil mu, až když mu díky tomuto filmu začali lidé gratulovat, že je jeho Sváťa dobrý herec.
Student práv Ríša Gregor a Helenka (Nataša Gollová) v romanci Pohádka máje
(foto – repro archiv/Elekta film)
Věčně zamilovaný kluk
Právě tak charakterizoval s oblibou své mládí a působení v úspěšných prvorepublikových filmech.„Tehdy jsem hrál sám sebe – mladého věčně zamilovaného kluka,“ říkával. Opravdovým filmovým milovníkem se stal až v roce 1939 díky poetické romanci režisérů Františka Čápa a Václava Kršky Ohnivé léto, v němž si zahrál studenta Šimona a jeho partnerkou byla nádherná a zbožňovaná Lída Baarová. „Byl jsem z toho vyděšenej. Mně bylo jednadvacet a ona už byla slavná herečka, navíc krásná, učiněný div přírody. Měl jsem k ní přistoupit a políbit ji do dekoltáže. Tak jsem se rozčílil, že jsem jí přistál zubama na krku a ona se dala do smíchu. Pak mi řekla: Neblázni, tykej mně hned a ničeho se neboj, vždyť jsme jen herci. Prostě mě bafni!“ Postavou, která byla jeho tehdejšímu naturelu nejbližší, byl prý Ríša z Pohádky máje, kterou natočil o rok později režisér Otakar Vávra podle literární předlohy Viléma Mrštíka.
Se Zorkou Janů v komedii Miroslava Cikána z roku 1941 Z českých mlýnů
(foto – repro/Slavia film)
Hitlerův Moulin Rouge
Benešova kariéra odstartovala ve zlatých třicátých letech, naprosto nečekaného rozmachu se ale česká kinematografie dočkala během druhé světové války. „On totiž tehdy Hitler přišel na rafinovaný tah, že z nás kromě zbrojnice říše udělá takový kulturní Moulin Rouge Evropy. Že k nám, do zázemí, si budou říšští občané jezdit pro odreagování. Kromě heydrichiády jsme hráli devět až deset představení za týden, ročně se financovalo pětadvacet filmů. Ale za to nám samozřejmě vzali svobodu tvorby,“ připomněl nejtemnější období dvacátého století v rozhovoru s Tomášem Kolocem pro server kulturni-noviny.cz. „K perfekcionismu dovedený rozum, ale srdce nikde žádné. Tak vidím Němce dodnes. Proto mám radši Francouze. Němci mají skvělé malířství, divadlo i ženy, které jsou možná v průměru hezčí než Francouzky, ale všechno je to bez srdce.“
S Marií Rosůlkovou a Jaroslavem Marvanem v Shakespearově tragédii Troilus a Cressida – Divadlo na Vinohradech v roce 1947
(foto – vis.idu.cz)
Horowitzův poslední frak
S kostýmy pro Beneše to mívala produkce snadné, od chvíle, kdy začal ztvárňovat velké milovníky z lepší společnosti, vystačil si zpravidla s frakem. Ten svůj, který byl opravdu výjimečný, pak po letech nabídl Ondřeji Suchému, když začal koncem devadesátých let budovat v Šemanovicích u Kokořína muzeum malých divadel, nazvané Nostalgická myš. A připsal k němu následující komentář: „Vážení, díváte se na frak, který mne provázel celý život a který řízením osudu se stal pro mne téměř oblekem pracovním. Frak mi dalo ušít Městské divadlo za to, že jsem se uvolil hrát o prázdninách se Zitou Kabátovou v Komorním divadle komedii Modrý démant. Bylo to ve dvaačtyřicátém roce u slavné pražské firmy Horowitz. Byl to poslední frak pana Horowitze před odchodem do lágru, z něhož se již nevrátil. Stával jsem se v něm lordem, baronem, diplomatem i pouhým elegánem či nakonec i číšníkem. Provětral jsem ho na mnoha plesech a garden-party. Poznal jsem v něm i svou budoucí ženu. Naposledy jsem ho oblékal v Semaforu ve hře Doktor Johann Faust. Teď je na odpočinku v tomto důstojném ‘domově důchodců‘. Myslím, že už tam patřím i já, ale mně se do muzea ještě nechce…"
Ve svém milovaném fraku – s Dagmar Frýbortovou v komedii Hostinec U kamenného stolu
(foto – repro/ČFA)
Suverénní Adina
Některé z filmových partnerek prošly i jeho náručí, v tomto směru ale nebyl vstřícný a o svých milostných vztazích zásadně nehovořil. Jedinou výjimkou se stala krásná Adina Mandlová, na niž až v pozdním věku zavzpomínal otevřeně ve svých pamětech. Jemu bylo tenkrát dvaadvacet, jí o osm let víc a prožili spolu rok. Oficiálně sice bydlel dál u rodičů, většinu dnů i nocí ale trávil s ní. „V jejím luxusně zařízeném apartmá jsem poznával život z té hezčí stránky. Nic však netrvá věčně. Po roce se stala moje přítomnost poněkud nežádoucí. A protože jsem se k tomu neměl, sama se pokusila vyřešit můj bytový problém. Byl to totiž také její problém,“ vzpomínal v knize Být hercem, kterou s ním připravila divadelní historička a publicistka Marie Valtrová a poprvé byla vydána v roce 1994, tedy až tři roky poté, co jeho slavná láska zemřela. „Takové rozloučení neprobíhá lehce. A já podlehl výbuchu vášně, kterému padlo za oběť něco skla a nábytku. Drobnosti nepočítám. Leč tuto suverénní ženu jsem tím nemohl vyvést z míry. Naopak, upřímně se mému počínání smála,“ přiznal s tím, že mu po rozchodu pomohla sehnat byt v historickém domě na Malé Straně.
Drogista Vilda v komedii Drahé tety a já
(foto – repro/imdb.com)
Jak se pozná ta pravá
Na sklonku okupace se v další romanci Václava Kršky sešel před kamerou s baletkou Evelýnou Koszlerovou, uměleckým jménem Evelynou Kinskou. Věčně zamilovaný Svatopluk a o šest let mladší křehká plavovláska podlehli kouzlu příběhu a vzali se, brzy si ale přestali rozumět a po válce se rozvedli. Hned v roce 1946 se Svatopluk oženil podruhé s Boženou Truhlářovou, majitelkou činžáku ve Šrobárově ulici na pražských Vinohradech. „S kamarádem Mírou Homolou jsme šli na ples Červeného kříže a tam jsem začal koukat po Božence. Abych si byl jistý, optal jsem se jednoho známého znalce žen, kdo to je, a on mi povídá: Ta mně dala před tejdnem kopačky. A hned jsem věděl, že je to ta pravá.“ Měli spolu syna Svatopluka a dceru Alexandru a tohle manželství už bylo celoživotní. „Tomu, že jsem byl titulován jedním z nejvášnivějších milovníků českého filmu, se nedivím. Hrál jsem intuitivně a řídil se citem,“ přiznával s tím, že velkým milovníkem byl mnohem víc na stříbrném plátně, než ve skutečném životě.
Notář Julian Renard v seriálu Dobrodružství kriminalistiky
(foto – repro/imdb.com)
Konec milovníků v Čechách
Ve dvou filmech předvedl světu kromě hereckého talentu i pěvecký. Poprvé zpíval už v roce 1940 v komedii Vladimíra Borského Čekanky, pro Hostinec U kamenného stolu režiséra Josefa Grusse pak nazpíval v roce 1948 dvě písničky, Ach, proč mi srdce nedáte a Štěstí potkáš jenom jednou. Po osvobození ale éra milostných romancí skončila a Beneš se musel z prvního milovníka přehrát do charakterních nebo komediálních postav. Nezapomenutelné velké role tím v jeho kariéře skončily, na rozdíl od většiny kolegů ale nikdy nevyměnil svoji noblesu a eleganci za montérky, i když ho kvůli tomu filmaři využívali sice hojně, nicméně jen v menších nebo epizodních rolích. Hrál různé důstojníky, šlechtice či podvodníky a řady úloh se sám raději vzdal. „Většinou šlo o role, které mi neměly co říct, tak jsem se v nich raději ani neukázal,“ dodával.
S Janou Paulovou v roce 1987 v Divadle Rokoko, v dramatu Eugena O'Neilla Smutek sluší Elektře
(foto – repro/vis.idu.cz/Martin Poš)
Český Sherlock Holmes
Již během okupace zahájil i spolupráci s dabingem. Poprvé jeho hlas zazněl v české verzi slavného hollywoodského dobrodružného dramatu Lassie se vrací, v hlavní roli s mladičkou Elizabeth Taylor, a s dabingem pak spolupracoval pravidelně další čtyři desetiletí. V roce 1950 se stal členem souboru Městských divadel pražských, kde ho z rolí floutků a světáků definitivně vytáhl herec, režisér a překladatel Ota Ornest. Působil především v Komorním divadle, hrál ale také v Divadle Komedie, v Rokoku a od roku 1962 v Divadle ABC. Rád vzpomínal na spolupráci s Alfredem Radokem, Miroslavem Macháčkem či Václavem Hudečkem, hrál vždy s obrovskou noblesou, seděly mu role anglických lordů, sluhů či gentlemanů a během čtyřiceti let ztvárnil více než dvě stovky postav. Díky svému typickému hlasu často spolupracoval i s rozhlasem, natáčel četby románů na pokračování i audioknihy. Časté účinkování v roli detektiva Sherlocka Holmese mu vyneslo příležitost nahrát i některé z detektivních příběhů Sira Arthura Conana Doyla.
Protektorátní blues
(zpívaný prolog ke hře divadla Semafor Dr. Johann Faust, Praha 2, Karlovo nám. 40):
Masarykův cvikr
Zatímco od počátku šedesátých let na něj film pozapomínal, tím víc příležitostí mu nabízela televize. Zahrál si v téměř nekonečné řadě inscenací, minisérií i seriálů, i když šlo většinou o role vedlejší. Další velké příležitosti se dočkal až se sedmi křížky na krku, když mu v roce 1989 nabídl režisér Štěpán Skalský roli prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka v životopisném dramatu o posledních letech života spisovatele Karla Čapka, nazvaném Člověk proti zkáze. „Mělo to i svoje mouchy. Já mám velký frňák a Masaryk měl ušlechtilý nos. Nevěděli jsme, co s tím udělat,“ prozradil v rozhovoru pro kulturni-noviny.cz. „Chtěli jsme, abych měl na sobě něco, co skutečně patřilo Masarykovi. Sháněli jsme všude jeho brýle; nebyly. Až přišla Masarykova vnučka Herberta, že má dědečkův cvikr doma. Nasadil jsem si ho na nos – a maska byla hotová. Nechal jsem si udělat fotku v kostýmu Masaryka a moje kolegyně Sylva Langová, která v roce 1948 emigrovala, ji v Anglii ukazovala exulantům. Z deseti lidí, kterým ji ukázala, si jich deset myslelo, že jsem Masaryk.“
Prezident Masaryk v dramatu Člověk proti zkáze
(foto – repro/FSB/Miloš Schmiedberger)
Poslední hvězda
Svatopluk Beneš vytvořil desítky filmových a divadelních rolí. Už v roce 1968 se stal nositelem vyznamenání Za vynikající práci, ke kterému v roce 1984 přibyl titul Zasloužilý umělec. S jevištěm se definitivně rozloučil v roce 1990, dál ale spolupracoval s televizí. V roce 1993 byl u příležitosti 75. narozenin oceněn Nadací Život umělce cenou Senior prix a v roce 1997 získal při udělování cen Thálie zvláštní cenu Kolegia za celoživotní přínos českému divadlu. Před filmovou kamerou stanul naposledy v roce 2003 v roli stařečka ve válečném romantickém dramatu režiséra Ondřeje Trojana Želary, který získal nominaci na Oscara v kategorii zahraniční film. „U většiny mladých kolegů postrádám ten vztah k divadlu a k filmu, který jsme měli my. Herectví jsem dělal rád a bez něj jsem nedokázal žít. Do dnešního světa už ale nepatřím,“ prohlásil. Necelých posledních pět let prožil v léčebně dlouhodobě nemocných kvůli postupnému selhávání organismu. Poslední mužská hvězda prvorepublikových filmů navždy odešla 27. dubna 2007. Během kariéry Svatopluk Beneš zažil vedle opojných úspěchů i těžké chvíle a ve své vzpomínkové knize napsal: „Být hercem, to také znamená stanout zlomen vlastní bolestí tváří v tvář publiku, a přesto nedat najevo svůj stav. Hrát a přitom mít na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.“
Vložil: Adina Janovská