Člověk si zvykne na všechno. Patřil k nejobsazovanějším, pak ale odmítl převléknout kabát. Tajnosti slavných
06.03.2019
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Antonín Hardt v televizním dramatu Klobouk plný deště
Léta stál v čele nejslavnějšího hudebního divadla, po listopadu 1989 ale odmítl převléknout kabát, a tak o něm zhruba patnáct let nebylo vidu ani slechu. V divadle skvělý herec zůstal, kamera ho ale znovu hledala mnohem déle.
Leckdo ho považuje za poněkud kontroverzní osobnost, za minulého režimu byl totiž podobně jako jiní kolegové politicky aktivní, a tak velmi často dostával ve filmu především role funkcionářů, úředníků či případně kriminalistů. Po listopadové revoluci ale jakoby přestal existovat. Naštěstí pouze doma, zahraniční produkce politika nezajímala. A v současnosti už je Antonín Hardt navzdory osmi křížům na krku zase neustále v jednom kole. „Když dnes poslouchám některé kolegy, jak nesměli za minulého režimu hrát, musím se tomu smát. To by býval nehrál nikdo!“ prohlásil před časem v rozhovoru pro levicový deník Haló noviny.

V roce 1974 v představení Divadla na Vinohradech Neklidný den, neklidná noc
(foto – vis.idu.cz/Vilém Sochůrek)
Uspěl na první pokus
Narodil se 5. srpna 1935 v Praze, dětství a rané mládí ale prožil v Liberci, kde také absolvoval tamní gymnázium. Divadlo mu uvízlo v krvi již od dětství, a tak se po maturitě vypravil do Prahy, rovnou k přijímačkám na DAMU. Uspěl a již během studia také dostal první malé příležitosti ve filmu. V roce 1955 debutoval před kamerou jako bezejmenný mladý družstevník v komedii režiséra Miroslava Makovce Návštěva z oblak, následovalo několik dalších menších postav včetně prvního zpěváka v nezapomenutelné komedii Josefa Macha Florenc 13,30. Po absolventském představení v roce 1957 dostal stálé angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, na jehož prknech prožil čtrnáct let.

Poručíci VB Beránek a Šlajner (Miroslav Zounar) v detektivce s populárním kapitánem Exnerem Smrt talentovaného ševce
(foto – repro/Bonton Home Video)
Král jihočeské klasiky
Výčet charakterů, v nichž se na budějovickém jevišti objevil, je velmi dlouhý a různorodý, nejraději hrál v klasickém repertoáru a postupně se propracovával od malých k větším rolím. Ve druhé polovině šedesátých let dostal i několik hlavních, do paměti se zapsala především jeho kreace ve slavné Charleyově tetě či v hrách Bertolta Brechta Žebrácká opera a Život Galileiho. Mimopražské angažmá ale omezovalo jeho možnosti filmovat, takže v tomto období ztvárnil pouze vedlejší postavy ve dvou projektech – v rodinném dramatu Útěk do větru a v dalším dramatu Útěk, natočeném podle literární předlohy Oty Hofmana. Z tohoto období se nicméně zachoval i záznam divadelního představení klasické báchorky Josefa Kajetána Tyla Tvrdohlavá žena, v níž ztvárnil jednu z hlavních postav.

Stefano Barbaruccio (vpravo) v operetě Johanna Strausse ml. Noc v Benátkách - Hudební divadlo Karlín
(foto – vis.idu.cz/Jaromír Komárek)
Velké ambice
Budějovické úspěchy a rostoucí ambice se pro něj staly motivací k přijetí nabídky na přesun do Prahy a v roce 1971 se stal členem souboru Divadla na Vinohradech. Působil v něm do roku 1978, v souboru, bohatém na velké osobnosti, se ale opět musel smířit s vedlejšími rolemi. Před kamerou dostával především role funkcionářů, úředníků či kriminalistů, mnohem častěji než ve filmu se ale objevoval na televizní obrazovce a jeho postavy se počítají na desítky. Často také spolupracoval s rozhlasem. Období normalizace mu dalo možnost uplatnění i v mimouměleckých sférách, jako člen KSČ se angažoval politicky a v různých společenských organizacích. „Člověk si naneštěstí zvykne na všechno. Když dnes poslouchám některé kolegy, jak nesměli za minulého režimu hrát, musím se tomu smát,“ prohlásil v rozhovoru pro Haló noviny. „To by býval nehrál nikdo! A pak, když si vezmete filmografii nebo si přečtete v jejich pamětech, co píšou, zjistíte, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byli nejvíc obsazovanými v televizi a ve filmech…“ V roce 1980 přijal nabídku místa ředitele Hudebního divadla Karlín a stál v jeho čele až do listopadového převzatu v roce 1989.
S Bolkem Polívkou v seriálu Případy 1. oddělení
(foto – repro/Archiv ČT/ Vojtěch Hurych)
Zpátky na jeviště
Před filmovou kamerou stanul v roce 1989 jako náčelník VB v kriminálce režiséra Jana Kubišty Divoká svině. Po listopadu musel v divadle z ředitelského postu odejít, v souboru ale zůstal a sám říkává, že ho tam potkala řada velmi krásných rolí. Čeští filmaři ho kvůli dřívějšímu ředitelování škrtli, začaly ho ale oslovovat s nabídkami zahraniční filmové produkce. „Takže moje angažovanost nevadila Američanům, Francouzům, německo-ruské produkci, ale Čechům ano.“ Když pak nezapomenutelný Radek Brzobohatý zakládal svoje divadlo v prostorách bývalého Divadla Hudby v pražské Opletalově ulici, pozval ho ke spolupráci. „Znali jsme se od školy a jako penzistovi mi dělalo dobře, když řekl: Dědku, pojď, ať tam nejsem sám. Opustil jsem karlínskou scénu a zakotvil jsem u něj. Mezi samými mladými a schopnými lidmi,“ zavzpomínal na počátky nové divadelní scény, na níž hraje doposud. Aktuálně ho můžeme vidět v jednom z nejúspěšnějších představení Tančírna, které se zrodilo před více než třiceti lety v pařížské divadelní společnosti Le Théatre du Campagnol a později její námět zpracoval pro svůj slavný stejnojmenný film známý italský režisér Ettore Scola.

Představení Divadla Radka Brzobohatého Tančírna
(foto – repro/divadlorb.cz)
S Troškou před kameru
Dveře do televizních ateliérů mu znovu otevřela Nova, když mu v roce 2012 nabídla epizodní roli v nekonečném seriálovém projektu Ordinace v růžové zahradě 2. Pak se přidala TV Barrandov se Stopami života, Prima s Kapitánem Exnerem a častěji i Česká televize. Nejnověji jsme ho mohli vidět v první epizodě volného pokračování seriálu Doktor Martin, nazvaném Strážmistr Topinka. Iniciátorem jeho návratu před filmovou kameru se stal v roce 2011 režisér Zdeněk Troška, jenž mu nabídl postavu Maestra v úspěšné pohádce Čertova nevěsta. „Produkci pro děti mám moc rád, i když tohle není jen pouhá pohádka. Víte, dělal jsem léta, vlastně až donedávna, i v rozhlasových pořadech, pohádkách a hrách pro děti a mládež, kde byl vlajkovým režisérem Karel Weinlich. Jenže režiséři taky přicházejí a odcházejí – a ti noví mladí si berou zase mladé tváře,“ povzdychl si.

Při natáčení komedie Tomáše Magnuska Školní výlet
(foto – repro/AR archiv)
Filmování se nezapomíná
Přesto i ti mladí si tu a tam vzpomenou. Na Antonína Hardta si vzpomněl například Tomáš Magnusek, který ho v roce 2012 obsadil coby Stuchlíka ve své komedii Školní výlet. „Na tom bylo krásné, že jsem se tam sešel s mnoha kolegy – starými herci. Říkali jsme si, že je nám dohromady 100 376 let.“ V roce 2016 si zahrál otce v dramatu Jiřího Kunsta V jiném stavu a příští rok se něj můžeme těšit opět – Tomáš Magnusek mu totiž nabídl jednu z postav v připravované komedii s pracovním názvem Vlnobití aneb Uhni se, topím se! „Kamera, to je něco úplně jiného, co si herec taky potřebuje oživit – a najednou zjistí, že se to nezapomíná!“ konstatoval známou pravdu a přiznal: „Já jsem tak trochu ješitný chlap, takže mi dělalo dobře, že si mladí vzpomenou a říkají: Jé, to jste vy. Ale přežít se dá fakt všecko. Nestěžuju si, protože teď mám práce dost – a mohl bych mít i víc – ale přece jen někdy odpočívám a mám další věci, kterým se taky musím věnovat, jako jsou vnoučata, rodina, setkání s kamarády, kolegy…“

Vložil: Adina Janovská