Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Král swingu a vzor elegance, pak „bývalý člověk“. Skončil na Borech a dalšího velkého triumfu se nedožil. Tajnosti slavných

04.03.2019
Král swingu a vzor elegance, pak „bývalý člověk“. Skončil na Borech a dalšího velkého triumfu se nedožil. Tajnosti slavných

Foto: retromusic.net

Popisek: Rudolf Antonín Dvorský

AUDIO/VIDEO Jeho jméno se v prvorepublikovém Československu neodmyslitelně pojilo s jazzem a swingem, krásně podbarvený hlas, mužný vzhled a tvář s knírkem a nezbytným motýlkem se stala symbolem elegance. Po únoru 1948 pak byl zpěvák, skladatel a kapelník světového formátu zařazen do škatulky ‘bývalí lidé‘ a skončil za mřížemi.

Zatímco písničky Jaroslava Ježka lidé především poslouchali, na muziku R. A. Dvorského se tančilo. Jednu z prvních jazzových a tanečních kapel u nás Melody Makers sice založil houslista a saxofonista František Cink, určující roli v něm ale měl vysoký, štíhlý elegán s pečlivě zastřiženým knírkem. Nesmrtelnou popularitu si pak vydobyl s vlastním tanečním orchestrem Melody Boys, který založil v roce 1929. Poslouchat je bylo takřka módním diktátem. Na koncertech a zájezdech hráli pro všechny věkové kategorie, od lidovek po nejnovější světové taneční šlágry. Na gramofonové desky Dvorský nahrál se svými orchestry na dva tisíce písniček, objevil se v řadě filmů a pravidelně vysílal i v Československém rozhlase.

Sladce mě líbej:


Střet dvou světů

První filmové idoly a jedinečná taneční hudba se staly symbolem meziválečných let a dodávají období první republiky až romantický nádech. Realita byla ale rozporuplnější. I v ní souběžně existovaly dva světy a rozdíl mezi nimi se vlivem velké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let ještě prohloubil. Střet dvou nesmiřitelných názorů jsem prožívala často na vlastní kůži a býval zdrojem zábavy během sporů mých dvou babiček, které se shodnout ani nikdy nemohly. Důvod je prostý. Lída prožila ‘zlatou éru‘ v luxusních nočních podnicích a barech, v toaletách od Podolské, v domácnosti a bez finančních starostí. Anča se narodila v suterénní místnosti na pražském Žižkově v rodině ševce, který považoval Baťu za ztělesnění všeho zla, protože ho tovární velkovýroba laciných botek za 9,90 připravila o živobytí. Ručně šité botky si pak už u něj nikdo neobjednával a jeho dcera makala od patnácti ve fabrice. Zatímco Lída tančila na hity R. A. Dvorského, Anča křepčila v žižkovských tančírnách a hospodách, které byly na každém rohu a – světe, div se – všechny se uživily. Hudba, která provázela oba tyto světy, se nám naštěstí dochovala. Tu Ančinu nám připomínají různé televizní kabarety i filmy, mimo jiné třeba Jedová chýše v seriálu Hříšní lidé města pražského. Ta Lídina se dochovala i na gramofonových deskách a zvukových záznamech.

Nečekej, nečekej
(z filmu Kristián):

Pivovarský účetní

Zpěvák, skladatel, dirigent, klavírista, hudební vydavatel a filmový herec Rudolf Antonín se narodil 24. března 1899 ve Dvoře Králové. Svému rodnému městu prý láskyplně říkal Dvoreček, právě po něm si později zvolil umělecké příjmení Dvorský a celý život se tam pravidelně a rád vracel. Nejprve ale vystudoval obchodní školu a během první světové války pracoval v tamním pivovaru jako účetní. Své první skladby napsal již v šestnácti, v roce 1919 pak odešel do Prahy. Stal se redaktorem hudebního nakladatelství Josef Springer a brzy začal vystupovat v legendárním kabaretu Červená sedma. Od roku 1924 měl vlastní pořad v Československém rozhlasu, kde hrál na klavír a zpíval s doprovodem. O rok později založil František Cink Melody Makers, první jazzový a taneční orchestr u nás, a Dvorský se rychle stal jeho hlavní osobností. V roce 1929 pak založil vlastní orchestr Melody Boys, který existoval až do roku 1945. Znát jeho hity se stalo téměř povinností a spolupracovaly s ním největší hvězdy první republiky, například Inka Zemánková, Sestry Allanovy, Oldřich Kovář, Vlasta Burian, Hana Vítová, Zita Kabátová…

Sám já chodívám rád:


Kapelník světového formátu

Přímo kosmickou rychlostí se Dvorský stal uznávaným kapelníkem evropského formátu. Například v březnu 1934 byl pozván na setkání špičkových jazzových hudebníků do Londýna, které pořádal časopis Tune Times u příležitosti vystoupení amerického orchestru Caba Callowaye. Díky tomu navázal přátelství s Jackem Hyltonem, Bertem Ambrossem, s populárním Mantovanim navštěvoval různé orchestry a sledoval natáčení gramodesek. V roce 1936 založil v Praze vlastní hudební nakladatelství, vydával zejména nosiče s moderní taneční hudbou, ale také notovou edici, nazvanou Super Swing Serie. Své písničky u něj vydávalo mimo jiné i slavné trio Voskovec-Werich-Ježek. V roce 1936 si pořídil první 8mm kameru Kodak a natáčel s ní buď on, nebo lidé, kteří byli právě po ruce. Hlavně díky úspěšné vydavatelské činnosti se seznámil s dalšími světovými kapelníky, například s Juanem Llossasem, Tedy Sinclairem, a dokonce prý i s Louisem Armstrongem. Když v roce 1937 hrál s Melody Boys v karlovarském Park Hotelu Richmond, pravidelně chodili za jeho hudbou na odpolední čaje z konkurenčního Imperialu slavní herečtí manželé Douglas Fairbanks a Mary Pickford.

Řekněte mi, señorito
(z filmu U pokladny stál):

Zpěvák, kapelník, dirigent…

Tak vypadala většina jeho postav v prvorepublikových filmech, ve kterých se objevil. Bylo jich na tři desítky, ve více než deseti z nich zpíval v doprovodu svého orchestru a vždy se jednalo o špičkové aranžmá, které dokonale dotvářelo atmosféru příběhu. Diváci obdivovali nejen jeho krásně podbarvený hlas, ale také mužný vzhled, a Dvorského tvář s knírkem a nezbytným motýlkem se stala jedním ze symbolů prvorepublikové elegance. Jako herec stanul před kamerou poprvé v roce 1931 coby Pavel v milostné romanci Ze soboty na neděli a nechyběl v celé řadě mimořádné úspěšných projektů, od Mužů v offsidu přes komedii Kantor Ideál, milostné drama Manželství na úvěr či slavného Kristiána až po hudební romanci Madla zpívá Evropě. V roce 1937 dokonce dostal od režiséra Karla Špeliny svoji jedinou hlavní roli, Viléma Kristena v melodramatu Krb bez ohně, v němž jeho partnerku ztvárnila krásná Hana Vítová. Podílel se na celé řadě dalších filmových projektů a psal pro ně hudbu, takže jich měl celkem na kontě zhruba sedmdesát. Naposledy si zazpíval před kamerou v roce 1941 v krimikomedii Těžký život dobrodruha. Pak se před ni po více než dvaceti letech ještě jednou vrátil, v roce 1964 si zahrál sám sebe v televizní hudební komedii Zdeňka Podskalského Půjčovna talentů.

Pohádka z ostrova Capri:


Legendární Trilobit

Ve třicátých letech se Melody Boys stali nejpopulárnějším orchestrem, jaký kdy vznikl. Hráli hudbu pro všechny věkové kategorie, od lidovek přes swing a jazz až po nejnovější světové taneční rytmy. Pořádali zájezdová představení, vystupovali v luxusních karlovarských hotelích. V roce 1937 vyrostl na Barrandovských terasách dřevěný noční podnik architekta Vladimíra Grégra, který dostal název Trilobit bar. Ve třicátých a čtyřicátých letech byl jedním z nejoblíbenějších míst pražské smetánky. Bohatí hosté tu tančili charleston, foxtrot, slow-fox a swing, často se bavili až do rozbřesku a zůstávali i na snídani. Trilobit neměl nikdy ‘zavíračku‘ a podobným místem se nemohlo pochlubit žádné jiné evropské hlavní město. Kdo chtěl zažít neopakovatelnou atmosféru swingových večírků, musel do Prahy. Hráli v něm Melody Boys, vystoupení pravidelně vysílal Československý rozhlas a do roku 1940 odvysílal více než tisícovku jejich programů. Německá okupace ale odstartovala ve slavném klubu velké existenční problémy. Po druhé světové válce pak byl Trilobit bar znárodněn, postupně chátral, až nakonec v říjnu 2001 vyhořel.

Každý musí někde něco mít
(z filmu Těžký život dobrodruha):

Trampoty začaly nemocí

Ani během druhé světové války navzdory úředním nástrahám Dvorský nezahálel. Na jaře 1940 vytvořil z tehdejších špiček české taneční hudby velký swingový orchestr, který s ohromným úspěchem vystupoval v městech celého Protektorátu Čechy a Morava. A to se mu stalo osudným. V roce 1944 během koncertu pro nuceně nasazené dělníky v nevytopené tovární hale prochladl, a tím začaly jeho zdravotní problémy. Z vážného nachlazení se rozvinula tuberkulóza, takže krátce nato orchestr oficiálně rozpustil. Z léčení se nakonec vrátil až v roce 1946 a zaměřil se na své nakladatelství, které rychle dostal na špičkovou úroveň. V roce 1947 se mu podařilo navázat spolupráci s americkým nakladatelem, který měl zájem zprostředkovávat skladby českých jazzových hudebníků americkému publiku. „Teď konečně zbohatneme,“ prohlásil prý po uzavření smlouvy s Mills Music. Brzy ho ale postihla další tvrdá rána, když 1. listopadu 1947 zemřel jeho jediný syn Miroslav. Dvorský počítal s tím, že mimořádně nadaný absolvent konzervatoře a mistrovské školy dirigentské, asistent profesora Václava Talicha a zakladatel Komorního orchestru jeho nakladatelství jednou převezme. Nakonec vše ale dopadlo jinak.

Proč mám tě rád?

Imperialistický jazz

V roce 1949 svoji úspěšnou firmu opravdu přestal řídit, nikoli ale dobrovolně. Byla znárodněna a stala se součástí nakladatelství Orbis. Dvorský pak v ní ještě krátce působil jako hudební redaktor, veškeré zahraniční kontakty ale musel přerušit. I když se politice vyhýbal obloukem, byl nové dělnické ‘elitě‘ trnem v oku. Stal se jedním z „bývalých lidí“, jak StB označovala hvězdy první republiky. Jeden z jeho kolegů se dokonce v kádrovém posudku rozčiloval nad jeho „provokativní elegancí“ a dokonce ho označil za „prodejce buržoazního opia“. Není divu, že navzdory zdravotním problémům začal uvažovat o odchodu z republiky, jeho oficiální žádost o vystěhování ale byla zamítnuta. Díky příteli Pavlu Johnovi, který pracoval jako radiotelegrafista Československých aerolinií, se seznámil s několika lidmi, kteří v létě 1950 naplánovali útěk na Západ letadlem, jež mělo být uneseno během zkušebního letu. Na louce poblíž Brandýsa nad Labem měli nastoupit další pasažéři včetně Dvorského, ti ale na určeném místě čekali marně. Piloti sice stroj unesli, báli se ale prozrazení, a tak odletěli rovnou a sami.

Gól, jen gól
(z filmu Muži v offsidu):

Bylo ještě hůř…

V roce 1952 se Dvorskému rozpadlo manželství a vzápětí se na něj snesl i starý ‘hřích‘, za který měl tvrdě zaplatit. Hlavním organizátorem jeho nezdařeného útěku v roce 1950 byl bývalý legionář a generál Vilém Stanovský, který přežil za války nacistické koncentráky a počátkem padesátých let byl úředníkem na ministerstvu dopravy. Jako někdejší důstojník se ale ocitl v hledáčku tajné bezpečnosti už před únorem 1948. V roce 1952 byl ‘zásluhou‘ provokatéra při dalším pokusu o emigraci zatčen a během vyšetřování vyšly najevo i plány z roku 1950. V září 1953 byl zatčen i Dvorský a o několik měsíců později se hájil před soudem tím, že chtěl na Západě pouze pracovat ve svém oboru. Soud ale konstatoval, že „neměl rozhodně kladného poměru k lidově demokratickému řádu republiky“, a poslal ho na pět let za mříže. Odvolací soud rozsudek potvrdil, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu ale trest snížil na tři a půl roku. Část trestu si odpykal na plzeňských Borech, pak se mu vrátila těžká plicní choroba, takže byl převezen do zařízení pro tuberkulózní vězně v Dolním Ročově a 10. května 1956 byl propuštěn v rámci amnestie, s podmínkou na čtyři roky.

Nikdy se nevrátí pohádka mládí:

Poslední triumf

Součástí trestu byla samozřejmě konfiskace veškerého majetku, takže se někdejší hvězda vracela po propuštění do života s prázdnýma rukama. Nějaký čas strávil v ústraní, před mikrofon a ke klavíru při veřejnému vystupování se vrátit nesměl. Až když se nakonec obrátil na Kancelář prezidenta republiky, byla mu povolena estrádní činnost a získal zaměstnání v OSA. Vrátil se i ke skládání písní a v roce 1959 sklidila velký úspěch jeho píseň Ráno a večer, která se umístila na třetím místě soutěže Hledáme písničku pro všední den. Začal zpívat v různých vzpomínkových pořadech, často s Hanou Vítovou, a opět pořádal koncerty. Podařilo se mu ještě i pár opravdových hitů, například jeho Jipi jou zpíval Rudolf Cortés. V roce 1965 se podruhé oženil s vdovou po příteli Pavlu Johnovi Aničkou, která se v nejtěžším období stala jeho věrnou oporou. Největším úspěchem z tohoto období byla jeho Pohádka o konvalinkách, kterou zpívali Yvetta Simonová a Milan Chladil. Stala se nejúspěšnější písničkou roku 1967, toho už se ale R. A. Dvorský nedožil. Těžké nemoci podlehl 2. srpna 1966 v Praze a odpočívá se svou Andulkou na královédvorském lesním hřbitově.

Pohádka o konvalinkách:

 

Božoňka

QRcode

Vložil: Adina Janovská