Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

S Pirátem na palubu EU

S Pirátem na palubu EU

Evropské volby se blíží, pojďme do toho

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Tichý, zakřiknutý, jen tu a tam něco špitnul… Zkrátka dobře věděl, co na ženské platí. Nebo ne? Tajnosti slavných

27.02.2019
Tichý, zakřiknutý, jen tu a tam něco špitnul… Zkrátka dobře věděl, co na ženské platí. Nebo ne? Tajnosti slavných

Autor: repro/archiv ČT/Vlasta Gronská

Popisek: Zdeněk Řehoř v televizní komedii podle literární předlohy Charlese Dickense Příběh se starou lenoškou

Na první pohled slušňák se nezdál. Svou plachostí a nenápadností přitahoval ženy jako magnet, neodolala mu ani Jiřina Švorcová. Obrovské zklamání, které mu nakonec připravila, jí ale do smrti neodpustil.

Kdo by neznal tatínka Hanáka a jeho želvičky Poldinky z legendárního televizního seriálu Taková normální rodinka. Stejně jako před kamerou byl Zdeněk Řehoř tichý, plachý, tajemný a jakoby neustále tak trochu mimo realitu i v soukromém životě. Vášnivý filatelista a chalupář byl neuvěřitelných čtyřicet čtyři let členem jednoho souboru – pražského Divadla na Vinohradech. Na jeho jevišti ztvárnil desítky postav a naplno uplatnil i svůj komediální talent. Jeho doménou byly role ušlápnutých, zakřiknutých a nenápadných mužů. Jaký ale byl ve skutečnosti? I pro lidi, kteří dlouhá léta pobývali léta v jeho blízkosti, je velmi nesnadné říci, jaký vlastně byl.

S Evou Kubešovou v roce 1954, v historickém dramatu režiséra K. M. Walló Botostroj

S Evou Kubešovou v roce 1954, v historickém dramatu režiséra K. M. Walló Botostroj
(foto – repro/NFA)

V konkurzu nikdy neuspěl

„Já jsem na Barrandově veden jen v kategorii úředníků, případně farářů. Vždy hraji takové zakřiknuté lidi, kteří sem tam něco špitnou. Mám myslím jeden světový rekord: asi v padesáti případech jsem dělal zkoušky na různé filmy a ani jednou jsem neuspěl,“ postěžoval si jednou. Jeho pravděpodobně nejznámější filmovou rolí byl potápěč a vodník Alois Vodička v komedii režiséra Václava Vorlíčka Jak utopit doktora Mráčka, kterou získal jako záskok za náhle zesnulého Jana Libíčka. Větší štěstí měl v televizi, kde často ztělesňoval historické postavy, například Vojtěcha Náprstka v seriálu Sňatky z rozumu. Nikdy ho neprovázely žádné skandály, a jak nenápadně žil, tak i tiše odešel. Kromě jeho rolí, zachycených na filmovém či televizním pásu, ho připomíná i tabulka na domě vedle brány v rodném Jičíně. Stejně nenápadná jako muž, kterého milovalo několik generací.

Se Světlou Svozilovou a Antonií Hegerlíkovou (vpravo) ve hře Josefa Kajetána Tyla Paličova dcera, Ústřední divadlo československé armády Praha, dnešní Divadlo na Vinohradech, v roce 1955 

Se Světlou Svozilovou a Antonií Hegerlíkovou (vpravo) ve hře Josefa Kajetána Tyla Paličova dcera, Ústřední divadlo československé armády Praha, dnešní Divadlo na Vinohradech, v roce 1955
(foto – vis.idu.cz)

Za katedru ho nikdo nedostal

Narodil se 30. srpna 1920 v rodině živnostníka v Jičíně, kde prožil dětství a po absolvování reálky začal studovat učitelský ústav. Po otcově smrti v roce 1938 se rodina přestěhovala do Prahy, kde Zdeněk začal nasávat inspirativní kulturní atmosféru. Navštěvoval kina a divadla, dokončil pedagogické vzdělání a absolvoval dva semestry na filozofické fakultě. Za katedru ale jako učitel nikdy neusedl, raději se živil pouličním prodejem novin. Časem se dostal jako statista do Divadla E. F. Buriana a současně absolvoval hereckou průpravu u Loly Skrbkové. Za války hrál v Dětském divadle Míly Mellanové a od roku 1942 byl členem mládežnického divadla Větrník, kde se jeho první rolí stala postava Limonádového Joea. Po osvobození působil až do roku 1947 v zájezdovém souboru Jindřicha Plachty a další tři roky hrál v Burianově divadle D 46.

S Milošem Zavřelem ve sci-fi komedii režiséra Oldřicha Lipského z roku 1961 Muž z prvního století

S Milošem Zavřelem ve sci-fi komedii režiséra Oldřicha Lipského z roku 1961 Muž z prvního století
(foto – repro/archiv TV Barrandov)

Vinohradský inventář

Nejvýznamnější a nejdelší angažmá prožil v Divadle na Vinohradech, v němž působil od roku 1950 až do smrti. Po začátečnických rolích milovníků se brzy přehrál do charakterních postav, jejichž základním rysem byla vnitřní síla, skrytá za zdánlivou bezbranností, podpořenou melancholickým výrazem tváře. Prokázal ale i komediální schopnosti. Většina jeho rolí vynikala umírněným civilním herectvím s prostupující citlivostí. Často hrál v Čapkových hrách (Věc Makropulos, Loupežník, Matka, Život a dílo skladatele Foltýna), prosadil se ale i ve světové klasice a domácím repertoáru.

Ondřej v Čapkově dramatu Matka, Divadlo na Vinohradech v roce 1967

Ondřej v Čapkově dramatu Matka, Divadlo na Vinohradech v roce 1967
(foto – vis.idu.cz/Olga Housková)

Na film si moc nepotrpěl

I když jeho filmografie obsahuje téměř devadesát rolí, k filmu nikdy neměl obzvlášť vřelý vztah. Mnohem raději se věnoval práci v televizi, která se pro něj od počátku sedmdesátých let stala stěžejní. Poprvé se mihnul před kamerou v malých rolích již během světové války, mnohem víc začal natáčet ve druhé polovině padesátých let, kdy hrál v několika filmech ročně. Jeho role nebyly nijak zásadní, často ztvárňoval různé úředníky, policisty nebo učitele. V sedmdesátých letech pak odstartoval dráhu filmových tatínků a dědečků, zahrál si v řadě filmů pro děti, ale i v některých úspěšných komediích. Mezi jeho posledními rolemi výrazně vynikl například alkoholik profesor Zlámal v dramatu Dobří holubi se vracejí. Jeho definitivně poslední postavou se stal v roce 1993 potulný mnich v komedii Svatba upírů.

Tatínek Oldík se svými Poldinkami v seriálu Taková normální rodinka

Tatínek Oldík se svými Poldinkami v seriálu Taková normální rodinka
(foto – repro/archiv ČT)

Herecký rekordman

S televizí spolupracoval od jejích prvopočátků, už v roce 1953 si zahrál v jedné z prvních televizních her Nositelé řádu, nebo spíš v divadelním představení, které tenkrát bylo ještě vysíláno v přímém přenosu z pražského Divadla Jiřího Wolkera. Jeho bezesporu nejkrásnější a nejslavnější postavou se ale stal nesmělý tatínek Oldřich Hanák v legendárním komediálním seriálu podle románu Fan Vavřincové Taková normální rodinka. Ztvárnil nespočet historických postav v inscenacích, objevoval se i v pohádkách, mezi nimiž nejvíc vynikl jeho hajný ve Večerníčku Krkonošské pohádky. Velmi často spolupracoval i s rozhlasem, kde účinkoval v desítkách her a pohádek. Mezi našimi herci patří k rekordmanům, přestože se mu velké role téměř vyhýbaly, najdeme v jeho filmografii téměř dvě stě třicet filmových a televizních projektů a stěží bychom uspěli při pátrání po seriálu, ve kterém by nehrál. Svoji poslední nepojmenovanou postavu ztvárnil krátce před smrtí v koprodukčním zahraničním historické minisérii Radetzkého pochod, v níž ztvárnil hlavní postavu Max von Sydow. Premiéry se pan Řehoř už nedočkal.

Jiřinu Švorcovou nemiloval jenom jako zástupce vedoucího Vilímek v seriálu Žena za pultem, ale i ve skutečnosti. Seriálovou láskou se prý scenárista Jaroslav Dietl Švorcové tak trochu pomstil za to, že mu ji do hlavní role vnutili.

Jiřinu Švorcovou nemiloval jenom jako zástupce vedoucího Vilímek v seriálu Žena za pultem. Seriálovou láskou se prý scenárista Jaroslav Dietl Švorcové pomstil za to, že mu ji do hlavní role vnutili.
(foto – repro/archiv ČT/Miloš Schmiedberger)

Na co ty ženské lovil?

I když na to rozhodně nevypadal, patřil k velkým oblíbencům něžného pohlaví. Jeho nesmělému, plachému úsměvu se prý jen těžko odolávalo. Poprvé se oženil v roce 1953 s Věrou Krpálkovou, manželství s o čtrnáct let mladší herečkou ale vydrželo pouhé dva roky. Důvodem rozchodu byl prý především fakt, že zatímco Zdeněk byl již ve stálém angažmá v Praze, Věra putovala po absolvování DAMU do Gottwaldova, dnešního Zlína. Velkou lásku pak potkal na prknech Divadla na Vinohradech, kde se zamiloval do tehdy již vdané kolegyně Jiřiny Švorcové. „Zamilovali jsme se, když jsme spolu hráli ve hře Neznámá hvězda. Byla to nádherná láska, a dokonce jsem se k ní tenkrát přiznala i svému manželovi Jindrovi. Řekla jsem mu, že se chci rozvést, protože mám ráda jiného. Byl to jeden z nejstrašnějších momentů, který jsem prožila. On se ale zachoval velice moudře. Nechal mě, aby to odeznělo,“ přiznala Švorcová v knize Žena za pultem a dodala: „Zdeněk mi to nikdy neodpustil. Z jeho strany to bylo velice vážné, chtěl si mě vzít. A když jsem se potom rozvedla kvůli Jirkovi Valovi, tak to mi už vůbec nemohl odpustit.“

Monsignore Zanetto v seriálu Dobrodružství kriminalistiky – 1992

Monsignore Zanetto v seriálu Dobrodružství kriminalistiky – 1992
(foto – repro/archiv ČT)

Pohádkový tatínek

Krátce nato se oženil podruhé s Janou Semrádovou, brzy však zjistili, že nemůžou mít děti, a tak v šedesátých letech adoptovali holčičku. V soukromí byl prý Zdeněk stejný jako jeho seriálový tatínek Horák. Nikdy nikomu neublížil, byl citlivý, nesmělý, klidný a spořádaný. Jenom namísto želviček choval pejsky, které pilně chodil venčit do Letenských sadů. Byl vášnivý rybář a chalupář, podobně jako Miroslav Horníček či František Filipovský si pořídil chalupu v severočeské Kytlici nedaleko Nového Boru. Nikdy nelitoval, že se nestal učitelem, ale podle kolegyně Stelly Zázvorkové „vytvářel postavy, které s námi mohly žít, i kdyby měly přijít z nebe“. Odešel nakonec z tohoto světa stejně tiše a nenápadně, jako po celý život žil. Zemřel 8. listopadu 1994, bylo mu sedmdesát čtyři let.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace