Kdekdo si myslel, že emigroval. A byl tak úspěšný, že se ho komunisté neodvážili zakázat. Tajnosti slavných
25.02.2019
Foto: repro/archiv ČS. státní film
Popisek: Petr Weigl v pořadu Na plovárně
Jeho filmy byly předem prodané, pracovat s ním pokládaly za čest ty největší hvězdy, v zahraničí byl tak úspěšný, že se mu to nikdo neodvážil zakázat. Přezdívali mu Visconti televizní obrazovky a kritici se shodují, že nemá a ještě dlouho u nás nebude mít konkurenci.
Petr Weigl dokázal převést na filmové plátno klasická hudební díla s tak obrovskou dávkou napětí i něžné erotiky, že jste se od začátku do konce nemohli ani pohnout a měli jste z tak mimořádného zážitku husí kůži. Alespoň mně se to tedy stává dodnes, i když jeho projekty dobře znám a sleduji je již poněkolikáté. Již v roce 1970 ho proslavilo melodrama podle stejnojmenné předlohy Julia Zeyera Radúz a Mahulena, v hlavních rolích s Magdou Vášáryovou a Janem Třískou, a stal se celosvětově uznávaným specialistou na hudebně dramatické filmy.

Manželé Jarmila Manšingerová a Miroslav Kůra v Pas de quatre, televizním baletním filmu z roku 1967 na suitu z baletu P. I. Čajkovského Labutí jezero
(foto – repro archiv ČT/Jiří Kadaňka)
Dramatický start
Narodil se v Brně pouhý den poté, co v naší zemi odstartovala jedna z nejtemnějších kapitol historie, 16. března 1939, již v roce 1940 se ale rodina přestěhovala do Prahy. Pocházel z hlediska nacistů ze ‘smíšeného‘ manželství. Jeho otec byl Žid, zahynul v koncentračním táboře Osvětim a o život přišli během války i všichni jeho příbuzní. Petr přežil jedině díky tomu, že jeho matka byla Němka a křesťanka. V roce 1958 odmaturoval na klasickém gymnáziu v pražské Štěpánské ulici a vzápětí začal studovat na FAMU. Absolvoval sice v oboru filmová produkce, mnohem víc ho ale zajímala režie, které se také začal brzy věnovat. Po absolutoriu v roce 1961 nastoupil jako dramaturg v Československé televizi. Působil v oddělení televizní a filmové tvorby a spolupracoval s jejím ředitelem Eduardem Hofmanem, jenž současně šéfoval Filmové studio Barrandov. Tomu také nabídl svůj první scénář hudebního filmu Koncert z díla Pavla Josefa Vejvanovského. Hofman ho podpořil a odstartoval tím v roce 1964 jeho kariéru jako režiséra operních, hudebně dramatických a baletních filmů.

Magda Vášáryová a Jan Tříska v romantické pohádce s hudbou Josefa Suka Radúz a Mahulena
(foto – repro/archiv ČT)
Radúz a Mahulena
Následovaly další krátké televizní filmy či dokumenty s hudební tematikou, prosadil se ale až v roce 1970 televizním snímkem, uvedeným v kinech, melodramatem podle stejnojmenné předlohy Julia Zeyera Radúz a Mahulena. Pohádkový příběh s podmanivou hudbou Josefa Suka, s Magdou Vášáryovou a Janem Třískou v hlavních rolích, odstartoval jeho bohatou spolupráci i se zahraničními produkcemi. Rychle se stal celosvětově uznávaným specialistou na hudebně dramatické filmy, v nichž spojoval hudbu s bohatou obrazovou imaginací do ojedinělé sugestivní a emotivní formy. Spolupracoval s nejvýznamnějšími světovými dirigenty, zpěváky a tanečníky, pracoval pro německé televizní stanice ARD a ZDF, zejména s dramaturgem Manfredem Gräterem a producentem Günterem Herbertzem, natáčel pro britské kanály BBC a Channel Four. Pro zahraničí pracoval tak často, že leckdo začal přemýšlet, jestli snad neemigroval. To ho ale nikdy ani nenapadlo, vůbec si neuměl představit, že by měl žít někde jinde než v Čechách.

Magda Vášáryová a Milan Kňažko ve filmovém zpracování slavné lyrické opery Charlese Gounoda Faust a Markéta
(foto – repro/archivČT/Jiří Kadaňka)
Král baletu
V roce 1971 se stal baletním režisérem a dramaturgem Národního divadla a hned jeho první dílo Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva, v choreografii Miroslava Kůry, sklidilo mimořádný úspěch. Slavnostní premiéra 18. června 1971 se stala přímo senzací, poté bylo představení hráno beze změn dvě stě šestadvacetkrát dalších téměř dvacet let a jeho filmový záznam získal ocenění Prix d´ Italia. Hlavně ale změnilo na celá desetiletí pohled na baletní inscenaci jako celek. „S osobnostmi jsem neměl nikdy problém, ale s lidskou malostí ano, naštěstí jsem se s ní nesetkával příliš. Zájem ze zahraničí mi poskytl únik. I náš baletní Romeo měl v Praze své malé nepřátele, ale jeho úspěch byl tak veliký, že se malost odmlčela,“ zavzpomínal v jednom rozhovoru, poté co převzal v roce 2016 Zvláštní cenu Kolegia Cen Thálie.

Magda Vášáryová v opeře Antonína Dvořáka Rusalka
(foto – repro/Bontonfilm)
Nejraději pracoval se ‘svými‘
Navzdory úspěchům ale balet ani divadlo nebyly středobodem jeho zájmu. Stal se jím film. „Balet však byl tím prvním, co mi otevřelo svět umění. Co mne ohromilo a překvapilo, když jsem jako dítě viděl první takové představení v Národním divadle v Praze. V kontrastu se zažívanou realitou válečné perzekuce a ztráty životů blízkých se mi celoživotně nabídla alternativa, záchytný bod – kouzlo hudby a iluze možného krásného a harmonického světa, ve kterém může vše dobře skončit.“ Při natáčení oper prosazoval obsazení rolí herci, i v zahraničních projektech často obsazoval české a slovenské umělce, nejčastěji populární sestry Magdu a Emílii Vášáryovou, Jaroslavu Adamovou, Jana Třísku, Michala Dlouhého, Milana Kňažka, Juraje Kukuru či Michala Dočolomanského. K jeho stálým spolupracovníkům patřili choreograf Miroslav Kůra, dramatik Josef Topol, dirigent Libor Pešek, skladatel Luboš Fišer, umělecký maskér Milan Jandera, střihač Karel Kohout a hudební režisér Leoš Komárek. „Natáčení filmů mne však od baletu neodloučilo, natáčel jsem i filmy taneční, stýkal se s významnými choreografy, tanečníky i tanečními pedagogy.“

Magda Vášáryová a Juraj Kukura v opeře Jiřího Pauera Zuzana Vojířová
(foto – repro/archiv ČT/Jiří Kadaňka)
Mistr krásy a harmonie
Jeho nejbližšími byla matka Gertuda a o šest let starší sestra Jutta, vlastní rodinu nikdy neměl. Byl totiž homosexuál, což bylo až do schválení nového trestního zákoníku v roce 1961 považováno v Československu za trestný čin. Možná i proto byl extrémní introvert, což mu zůstalo po celý život. Rozhodně to ale neznamená, že by neměl přátele. Byl také známý tím, že dovedl vytvořit při práci velmi příjemnou atmosféru. Když se ho ale na to v pořadu Na plovárně Marek Eben zeptal, přiznal, že to často bylo pouze vnější zdání: „Nebylo to tak uvnitř. Můj způsob vnímání světa byl vždycky spíše emocionální, skrz takové vcítění se do věci, vevnitř to bouřilo, a když bylo nutné, aby herec umíral, tak já jsem umíral s sebou.“ A prozradil své velké tajemství. Přestože se po celý život soustředil především na režii hudebních děl, sám hudební talent vůbec neměl, dokonce ani příliš často nechodil na operní představení. Vždy se snažil pouze hudbu ilustrovat. Větší roli podle něj hrál fakt, že byl od dětství obklopen krásou a určitou harmonií.

Jana Hlaváčová v mysteriu na motivy italského dramatika Gabriela D'Annunzia na hudbu Clauda Debussyho Utrpení svatého Šebestiána
(foto – repro/UNITEL)
Dokonalost jako metoda
Petr Weigl se vždy snažil diváky přesvědčit, že v jeho filmech jde o skutečný příběh, a chtěl využít všech možností – špičkové hudební nahrávky, nejlepší interprety, dokonalé prostředí... Pokud to bylo možné, usiloval o to, aby byli do adaptací slavných operních děl obsazeni skuteční zpěváci. Nevyhýbal se ani nahotě a připouštěl, že právě naturalismus některých scén ho ve světě proslavil. Dodával však, že mu nikdy nešlo o erotiku a vulgárnost, ale pouze o autentičnost. Nicméně odvážnost jeho erotických scén mnoho diváků zaskočila. V zahraničí mu přezdívali Visconti televizní obrazovky a kritici se shodují, že nemá a ještě dlouho u nás nebude mít konkurenci. Tím spíše, že většinu filmových, divadelních a televizních adaptací či inscenací proslulých děl dotáhl k naprosté dokonalosti.

Jiří Vala v opeře Gaetana Donizettiho Marie Stuartovna
(foto – repro/archiv ČT)
Daň za úspěch
Petr Weigl se vypracoval na osobnost evropského formátu, získal téměř nekonečnou řadu domácích i mezinárodních cen. Jeho posledním projektem v Národním divadle byla v roce 1991 Dáma s kaméliemi, již s představiteli nové generace tanečníků Dariou Klimentovou a Stanislavem Fečem, kteří po pár letech dobyli nejslavnější baletní jeviště světa. A pak už jen znovu Romeo a Julie, jakási vzpomínka na kultovní inscenaci sedmdesátých let. V roce 1992 režíroval v Německu svůj poslední film, úchvatné filmové zpracování dramatické opery Dmitrije Šostakoviče s kriminálním příběhem Lady Macbeth Mcenského újezdu. „Ta práce, děláte-li ji z vnitřní potřeby, vede ke ztotožnění s předlohou – hudbou, a je tak emocionálně velmi vyčerpávající. Za to, že se pohybujete v umění, ve společnosti velkých talentů, elitních producentů, kteří nehledí jen na výdělek, za to, že vstupujete do vypjatých příběhů, které jsou esencované, platíte také vlastní daň.“

Kamila Magálová a Michal Dočolomanský ve filmové adaptaci Čajkovského opery podle stejnojmenného románu A. S. Puškina Evžen Oněgin
(foto – repro/archiv ČT)
Umění skončit
Málokterý český umělec se dokázal prosadit v zahraničí tak jako Petr Weigl, který nás navždy opustil 14. července 2018 ve věku 79 let. „Vy žijete jinak než jen běžný občanský život, vy tisíckrát milujete, ale také tisíckrát umíráte a za to se časem platí vysoká cena. Pokud se práce nestane řemeslem, tak najednou pochopíte, že musíte umět skončit. A udělat to v čase, kdy ještě jste žádaný. Znovu pak vstoupit do běžného života, zažít ten nevzrušený den běžných nároků a odpovědností, který je zase jiným životním poznáním,“ prozradil v rozhovoru Pavlu Jurášovi, slovenskému divadelnímu režiséru a scénografovi, který je často zván jako žurnalista do předních evropských baletních a operních divadel a na mezinárodní festivaly. „Měl jsem v mé práci velké štěstí. Nemusel jsem pro realizaci svých snů shánět peníze. Moje filmy byly již dopředu prodané, pracoval jsem na předlohách velkého umění s velkými interprety – opery, tance, herectví, s velkými dirigenty. Dostal jsem potřebná ocenění, dobré kritiky a nebyl závislý na malosti lidí, kteří chtějí, abyste uplácel a byl devótní. Mohl jsem si uchovat individualitu a nebyl vystaven ztrátě charakteru. Ustát život sám před sebou.“

Vložil: Adina Janovská