Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
MFF Karlovy Vary 2019

MFF Karlovy Vary 2019

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i drsná kritika

Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vše dělal hodně rychle a naplno. Nikdy mu ale nechyběla slušnost a pokora. Tajnosti slavných

22.02.2019
Vše dělal hodně rychle a naplno. Nikdy mu ale nechyběla slušnost a pokora. Tajnosti slavných

Autor: repro/Facebook

Popisek: Luděk Munzar

VIDEO Mistr Evropy v závodech veteránů, vášnivý letec, jedinečný herec s podmanivým hlasem… Ať hrál, přednášel verše či se pustil do vyprávění, zážitek to byl vždy strhující.

Trvalo mi to. V sobotu to budou už čtyři týdny, co nás navždy opustil, a já se stále nemohla odhodlat k onomu návratu do života mimořádného člověka, který je nakonec vždy příliš letmý, aby mohl dostatečně vystihnout podstatu jedinečné duše, o kterou nás neúprosný běh života připravil. Brzdil mě pohled na téměř nekonečný výčet článků typu narodil se – zemřel, které vzápětí vychrlily snad všechny servery, jež lze na internetu najít. A především hluboká úcta a vztah k Luďku Munzarovi a jeho jedinečné životní partnerce Janě, noblesní dámě, donedávna doslova nabité energií a obrovským temperamentem, které si nesmírně vážím a mám ji moc ráda. S jejím manželem, jenž jí nikdy nepřestane chybět, ztratila česká kultura a umění osobnost, která je nenahraditelná.

V Národním divadle v roce 1959, v poetickém dramatu Josefa Topola Jejich den

V Národním divadle v roce 1959, v poetickém dramatu Josefa Topola Jejich den
(foto – repro/archiv.narodni-divadlo.cz/Jaromír Svoboda)

Sen o vojenské stíhačce

Narodil se 20. března 1933 v jihočeské Nové Včelnici, dětství ale prožil ve Smiřicích, kde jeho otec pracoval ve mlýně. Jeho klukovským snem bylo stát se vojenským stíhačem, k čemuž nejspíš významně přispěly hektické události druhé světové války. „Chtěl jsem na pilotní školu, těšil jsem se, že budu nosit nádhernou uniformu a vznášet se nad oblaky,“ přiznal v jednom rozhovoru. Nakonec ale vystudoval Vyšší hospodářskou školu v Hradci Králové, kde začal hrát ve studentském divadelním souboru Mladá scéna. A tak se k motorům a letectví přidala ještě další velká životní vášeň. V roce 1952 začal studovat herectví na pražské DAMU, ve třídě jedinečného herce a profesora Vítězslava Vejražky. Absolvoval v roce 1956, první angažmá dostal v Mladé Boleslavi, vzápětí si ale jeho mimořádného talentu všimli v Praze, takže už na podzim 1957 stanul poprvé na jevišti Národního divadla. Zpočátku ztvárňoval postavy romantických hrdinů a revoltujících mladíků, postupně se ale vypracoval v mistra složitých charakterů. V sedmdesátých a osmdesátých letech patřil k osobnostem, které utvářely podobu Národního divadla.

Merkucio
(Shakespearovské monology, 1964):

Televizní hlasatel

Před filmovou kamerou stanul poprvé ještě jako student, v roce 1956 si zahrál panoše v Krškově filmovém zpracování opery Bedřicha Smetany Dalibor. Vzápětí dostal první velkou roli, postavu mechanika Františka Projsy, v legendární sportovní komedii režiséra Alfréda Radoka Dědeček automobil. Prakticky od počátku spolupracoval s novým médiem, Československou televizí, v počátcích vysílání se objevoval na obrazovce jako hlasatel. Po řadě menších filmových rolí dostal další velkou příležitost v roce 1960, zahrál si skláře Jirku ve filmovém přepisu divadelní hry Františka Hrubína Srpnová neděle, v níž účinkoval i v Národním divadle. Od počátku šedesátých let pak začal ztvárňovat mnohem komplikovanější charaktery než dřív, od kladných hrdinů se přesunul k převážně záporným postavám a televize mu začala poskytovat nesrovnatelně víc příležitostí než film.

Jakub Cirkl v jednom z Dietlových nejpovedenějších seriálů Synové a dcery Jakuba skláře 

Jakub Cirkl v jednom z Dietlových nejpovedenějších seriálů Synové a dcery Jakuba skláře
(foto – repro/archiv ČT/Olga Svobodová)

Legendární tatraplán

Je otázkou, proč vlastně muž s tak obrovskou vášní pro techniku a dopravní prostředky nešel původně studovat úplně jiný obor. Vášeň pro rychlá auta měl nejspíš v genech. „Já jsem se do autodílny narodil. Měl jsem strýčka, který měl autodopravu. Od dětství jsem tam pomáhal, takže to nebyl velký skok k těm auťákům,“ zavzpomínal jednou pro Český rozhlas. Hitem poválečného období byly legendární tatraplány, které se sice vyráběly jen čtyři roky, přesto patří dodnes k legendám z Tatry Kopřivnice. Sportovní vozy ale byly postaveny pouze dva. V prvním zemřel v roce 1951 při závodu do vrchu Ecce Homo Bruno Sojka a z auta nic nezbylo. S druhým havaroval o dva roky později Josef Chovanec, když se pokoušel o rychlostní rekord. Zatímco řidič se jen potloukl, vůz shořel. Některé zbylé díly pak získal Luděk, který si nechal v dílnách kopřivnického muzea postavit kopii původního vozu. Výkresy už neexistovaly, a tak je pro něj znovu nakreslil český závodník a konstruktér Václav Král, jehož vozy jezdil například i legendární Elvis Presley. Vůz byl dokončen v roce 1987, měl pod kapotou 135 koní a dokázal jet rychlostí až 225 kilometrů v hodině, což si jeho majitel náležitě užíval a o dva roky později s ním získal titul mistra Evropy v závodech veteránů. „Přes 200 mně naměřili na Monze v jednom úseku. Ale to nejde furt. Zvlášť na těch gumách, co jsem měl. Ono jako tohle auto je přetáčivé. Zatáčka doprava, já volantem doleva. Pořád jsem jezdil ve smyku,“ prozradil.

Jen pro ten dnešní den – 1988:

Krásná vdova

Poprvé se oženil v roce 1957 s loutkoherečkou a animátorkou Naděždou, rozenou Musílkovou, a měli spolu dceru Johanu. V roce 1969 pak konečně přijala angažmá v Národním divadle, které jí nabízeli už dřív, Jana Hlaváčová. Krásná, temperamentní… Bylo jí jednatřicet, měla šestiletou dceru Terezu a krátce předtím ovdověla. Jejího prvního manžela, herce Jiřího Michného, zabila v pouhých třiceti čtyřech letech roztroušená skleróza. Zpočátku prý o další svatbě vůbec neuvažovala, bezhlavě zamilovaný Luděk byl ale mimořádně neodbytný, takže nakonec dosáhl svého a v roce 1971 se jim narodila dcera Barbora. „Která ženská by vydržela všechny ty kraviny, které jsem v životě dělal!“ říkával s oblibou. „Nikdy mi nic nezakazovala. A nebylo to pro ni jednoduché, když jsem ráno odcházel na letiště a ona nevěděla, zda se večer vrátím. Slíbil jsem sice, že nebudu dělat akrobacii, ale to je, jako bych jezdil na koloběžce. To samé při automobilových závodech. Jana byla tehdy u toho, když jsem na Nürburgringu dvě stě metrů před cílem cvrnknul o mantinel a vletěl do písku…“

Johnny a Célia v televizní inscenaci dramatu Klobouk plný deště

Johnny a Célia v televizní inscenaci dramatu Klobouk plný deště
(foto – repro imdb.com)

Co Dietl slíbil…

Díky náhodnému setkání s úspěšným seriálovým tvůrcem Jaroslavem Dietlem se zrodila postava, která se stala v osmdesátých letech v Munzarově kariéře nejvýraznější. Tenkrát Dietl slíbil, že mu napíše televizního hrdinu takzvaně na tělo. Seriál Synové a dcery Jakuba skláře patří k Dietlovým nejlepším projektům a na skláře Jakuba Cirkla, jehož životní osudy seriál mapuje v průběhu šedesáti let, vzpomínal Luděk velmi rád a s vděčností za velkou příležitost. Od osmdesátek spolupracoval především s televizí, před filmovou kamerou stanul jen výjimečně. Stal se také populárním průvodcem naučných televizních cyklů, například v Paměti stromů či Zpět k pramenům. Jeho přednes byl přímo strhující, takže není divu, že velmi často pracoval i pro rozhlas. A samozřejmě nemohl chybět ani v dabingových studiích. Mimo jiné pravidelně namlouval například Paula Newmana a v roce 2000 obdržel Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.

Zpět k pramenům – Ze střechy pod okap:

Když se doba vymkla z kloubů...

Na jevišti Národního divadla prožil velkolepých třicet tři sezón, v roce 1990 pak slavní manželé ze Zlaté kapličky odešli, takzvaně na vlastní žádost. Nesouhlasili totiž se směrem, kterým se činohra začala ubírat. „Můj vztah k Národnímu divadlu byl obrozenecký, národovecký a oni tam začali hrát jako v malém sklepním divadle. Národní divadlo není jen ta budova, to je součást našeho kulturního dědictví. Jestli někdo tu tradici ironizuje a posmívá se jí, tak se posmívá svým předkům,“ řekl v jednom z rozhovorů. S Janou pak začali jezdit po republice s úspěšným pořadem, nazvaným S vůní šminek a benzínu, a absolvovali více než 350 vystoupení. Luděk se pokusil i podnikat v automobilových službách, ale pouze krátce. Na jeviště se jako herec už nevrátil, jen tu a tam se věnoval režii.

Jindřich II. a Eleanora v dramatu Jamese Goldmana Lev v zimě, v Národním divadle v roce 1989

Jindřich II. a Eleanora v dramatu Jamese Goldmana Lev v zimě, v Národním divadle v roce 1989
(foto – repro/vis.idu.cz/Viktor Kronbauer)

Velké trápení

S přibývajícími lety ho začala sužovat i řada zdravotních problémů. Už od šedesátých let ho trápily vředy na dvanácterníku, v devadesátých zaútočila rakovina na jeho ledviny a kvůli ní o jednu přišel. O několik let později se pak přihlásila o slovo rakovina prostaty. Prodělal slabý infarkt, po němž musel podstoupit operaci srdce, začal trpět bolestmi kloubů a v roce 2013 musel na operaci šedého zákalu. Sám říkával, že ničemu, co ho mohlo potkat, neunikl. Vyčerpávající pro něj bylo i onemocnění milované Jany, která se musela v roce 2011 definitivně rozloučit s herectvím, poté co u ní lékaři diagnostikovali Parkinsonovu chorobu. Po celý život akční a temperamentní dáma nedokázala projevy nemoci zvládnout psychicky a upadla do těžkých depresí.

Luděk Munzar o smrti, ale i lásce k létání, divadle a o kráse našeho jazyka
(poslední rozhovor v Českém rozhlase z 8. února 2018):

Něco by opravil

„Pořád jsem někam pospíchal, teď vím, že se to nemá. Byl jsem neustále v kvaltu a některé věci jsem nestačil prožít tak, jak jsem chtěl. Něco bych rád opravil nebo se rozhodl jinak,“ prohlásil Luděk zhruba před rokem v rozhovoru pro Český rozhlas 2. Počátkem srpna manželé společně zvládli druhou svatbu dcery Báry, která si po desetiletém vztahu vzala kolegu Martina Trnavského. Komorní obřad a oslavu jen pro nejbližší naplánovali vzhledem ke zdravotnímu stavu Bářiných rodičů moudře, na zahradě rodinné vily v Modřanech. Spekulace o Luďkově zdravotním stavu se kupily, protože na podzim už téměř nevycházel z domu, a tak se rodina rozhodla je utnout tím, že zveřejnila na Facebooku domácí vánoční video. Na následky prodělaných vážných onemocnění Luděk Munzar zemřel 26. ledna 2019, v časných ranních hodinách.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace