Zamindrákovaná holka má vysokou, ale bez maturity. A rodnou řeč ji doma nenaučili. Tajnosti slavných
18.02.2019
Foto: archiv TM
Popisek: Taťjana Medvecká – tahle okatá holka si myslela, že není hezká
Mindráky kvůli svému vzhledu trpěla od mládí, takže byla aspoň vzorná školačka. Hlavou je Češka, původem, srdcem i temperamentem Slovenka, narodila se ale v Praze. Celý život se drží při zemi a nikdy o sobě nepřestala pochybovat.
Možná i proto je česká Susan Sarandon tak dobrá. I když sbírá jedno ocenění za druhým, zůstává velmi skromná a nepřestává o sobě pochybovat. Drží se při zemi a celý život je věrná jedinému jevišti – Národnímu divadlu. Nechybí jí pokora, je houževnatá a divadlo pro ni znamená svět, který ji naplňuje štěstím a společně s rodinou dává jejímu životu smysl. „Potřebuji mít jistotu, že někam patřím,“ říká Taťjana Medvecká, která hollywoodské hvězdě propůjčuje svůj hlas v dabingu. „Vím, že je to velmi vzdělaná dáma, která snad dokonce studovala matematiku, nebo pro mě zcela nepochopitelné vědy, přitom vypadá tak, jak vypadá, hraje tak, jak hraje. Občas si člověk říká, že pánbůh nadělí opravdu hodně talentu,“ dodává dáma, která je stejně noblesní, precizní a dokonalá. Hlavou je Češka, srdcem a temperamentem ale zůstala Slovenkou, i když se u nich doma slovensky nikdy nemluvilo.
S Petrem Svojtkou v lyrické komedii Vítězslava Nezvala Milenci z kiosku, kterou natočila Československá televize jako převzaté představení v roce 1973
(foto – repro/archiv ČT)
Slovensky ji nenaučili
„Maminka mi vysvětlila, že i když pochází ze západního Slovenska, tak už se ani tam takovou čistou martinskou slovenštinou nemluví. A tatínek studoval v Praze, takže už vůbec neměl přízvuk a nebylo na něm poznat, že není pravý Čech. Asi mi hlavně chtěli umožnit, abych dobře splynula s českým jazykovým prostředím a neměla trauma. Abych se zkrátka nelišila,“ prozradila před časem v jednom rozhovoru pro slovenský server korzár.sk usměvavá herečka, která se do rodných končin dostává jen sporadicky. Narodila se totiž 10. listopadu 1953 už v české metropoli, takže jí slovenskou národnost zapsali do rodného listu jenom po rodičích. Když jí to ale vyjde, má v záloze na Slovensku řadu tetiček a strýčků a ráda je navštěvuje. „Je to vždycky hrozně milé, i když se to vine spíš po rodičovské linii. S těmito příbuznými jsem se totiž seznámila, když ještě žil tatínek. Potom ale život rychle utíkal, došlo i k rozdělení Čech a Slovenska a kontakty se přerušily. Předtím bylo díky rodičům všechno mnohem intenzivnější a pevnější,“ posteskla si.
Hanička v roce 1976 v Jiráskově Lucerně
(foto – vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)
Vysokoškolačka bez maturity
„Trpěla jsem mindrákem z toho, jak vypadám. Prostě jsem se sama sobě vůbec nelíbila. Taky jsem nosila brýle a byla jsem vzorná školačka. Na školních nástěnkách cti nikdy nechybělo moje jméno,“ přiznala. Celé mládí věnovala tanci a toužila po kariéře profesionální baletky. Jenže do přípravky baletního souboru Národního divadla ji nevzali, řekli jí, že je moc vysoká a má velký zadek. „S pláčem jsem se rozloučila se snem, že ze mě bude baletka. Potom jsem začala chodit víc do dramaťáku, vždycky jsem ráda říkala nějaké básničky, a potom to nabralo směr k tomu divadlu.“ K přijímacím zkouškám na DAMU se přihlásila už ve druhém ročníku gymnázia. „Vlastně jsem ani nepočítala s tím, že to vyjde. Pro mě však byla velkou autoritou jedna paní profesorka v lidové škole umění, a co ta řekla, bylo svaté. Chtěla, abych si to vyzkoušela, a tak jsem šla,“ zavzpomínala herečka, která to prý tenkrát neprozradila ani nikomu ve škole. „Nevnímala jsem to jako otázku života a smrti, jen jsem to zkusila a podařilo se.“ A tak se vlastně stala unikátem – přestože ani nemá maturitu, může se pochlubit vysokoškolským diplomem. „Aspoň v tom mám exkluzivitu,“ dodala.
Nevyhýbaly se jí ani pohádky – Verunka a Hejhulák (Josef Dvořák) v inscenaci na motivy pohádky Josefa Štefana Kubína Čertova nevěsta
(foto – repro/archiv ČT)
Potřebuje někam patřit
DAMU ukončila v roce 1975 a málokomu se podařilo to, co jí, hned po absolutoriu nastoupila do angažmá v Národním divadle a členkou jeho činoherního souboru je dodnes. Odejít na volnou nohu ji prý ani nikdy nenapadlo. „Vlastně si to ani dost dobře neumím představit. Mladší kolegové na to naskočili a už by nemohli žít jako my, jako součást nějakého mechanismu, kde o vás někdo rozhoduje. Já však mám aspoň jakousi jistotu zastřešení spojenou s pocitem, že někam patřím.“ Hostovala ale i na řadě dalších divadelních scén a jejího umění si režiséři velmi cení. Patří totiž k herečkám, které se klidně dokážou na povel třeba i rozplakat, a prý to není těžké. „Musíte jen uvěřit situaci. Potom se rozběhne uvnitř nějaký mechanismus a prostě se to stane. Stále je ale pro mě jednodušší se rozesmát než rozplakat.“
Původně měla v roce 2010 zářit ve čtvrté řadě StarDance s tanečníkem Michalem Kurtišem, ze zdravotních důvodů ale odstoupila a nahradila ji zpěvačka Aneta Langerová
(foto – repro/archiv ČT)
Nohama na zemi
Již od roku 1971 se sice začala objevovat na obrazovce, jejím filmovým debutem se ale stala až o tři roky později Eva Tůmová v legendární komedii režiséra Oldřicha Lipského Marečku, podejte mi pero! „Při Marečkovi jsem byla ještě mladé děvče. Beru to všechno reálně a těžiště mé práce spočívá hlavně v divadle. Myslím, že právě a jedině tam se dá mluvit o nějaké cestě,“ prohlásila skromně, přestože má na kontě více než sto deset filmových a televizních projektů, od pohádek přes filmové komedie a dramata, a na padesát postav v seriálech. V kině jsme ji mohli vidět nejnověji coby Josefovu matku v hořké komedii režiséra Dana Svátka Úsměvy smutných mužů, na obrazovce je právě nyní jako Julišová v seriálu Jana Prušinovského Most!. A na jevišti pražského Stavovského divadla mimo jiné excelentně ztvárňuje postavu slepé Kláry v dramatizaci mistrovského románu rakouského prozaika a esejisty Stefana Zweiga Netrpělivost srdce.
Služka Antonie v seriálu První republika
(foto – repro archiv ČT/Miroslav Kučera)
Královna neviditelného herectví
Její velkou vášní je rozhlasová tvorba, která se jí prý stala přímo posedlostí. „Zpočátku jsem jím byla nepolíbená. Naivně jsem si myslel, že stačí jednou přečíst scénář, a bude mi jasné, co mám hrát,“ zavzpomínala na své začátky dáma, která později například za dabing získala celou řadu ocenění. Úplně první básnička, s níž kdysi vystoupila na veřejnosti, ale nebyla z klasického repertoáru. „Mou první básničkou, kterou jsem recitovala, nebylo žádné dílo klasika, nýbrž výtvor pana Vodičky, číšníka z hotelu International, který začínal slovy: Na pasece na pařízku, medvídek si vrazil třísku, hekal, hekal ze všech sil, náhle přišel krokodýl. Sklízela jsem s ní veliké úspěchy,“ přiznala Poděbradským novinám u příležitosti jednou na festivalu Poděbradské dny poezie. V roce 1997 jí byla za dabing slavného dramatu Thelma a Louise udělena cena Františka Filipovského a v roce 2007 zvítězila v rozhlasové anketě Neviditelný herec. Za své divadelní herectví získala dvakrát cenu Thálie (v letech 2000 a 2002), v roce 2012 si přidala do sbírky i Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli v česko-slovenském dramatu Dům a o dva roky později dalšího za postavu Jaruny v psychologickém dramatu režiséra Zdeňka Tyce Jako Nikdy.
Aktuálně ve Stavovském divadle jako Klára v psychologickém dramatu Stefana Zweiga Netrpělivost srdce
(foto – narodni-divadlo.cz/Martin Špelda)
Nikdy nepřestala pochybovat
Přestože nosí denně kůži na trh, rozhodně nepatří k ženám, majícím potřebu předvádět se za každou cenu, a když se vidí na kameře, dodnes je z toho nesvá. Prý to ale v herecké branži není nic neobvyklého, málokdo z kolegů je sám ze sebe nadšený. „Jsem opravdu velmi stydlivá a jakoby nespokojená sama se sebou, takže si například doma se svými blízkými ani nezkouším texty. Bojím se, že by mi vytkli, že to říkám blbě. A když mě někdo chválí, začínám být nedůvěřivá,“ prozradila. A když by měla sama o sobě prozradit nějaké kvality, rázem se začne ošívat. „Myslím, že jsem spolehlivá a zodpovědná. Holka do party. Kamarádka. Určitě ale žádný idol.“ To je tak jediné, co se kdy z ní podařilo novinářům dostat. Na pozornost médií si totiž dodnes nezvykla. „Jsem obyčejná, mediální zájem mě přivádí do rozpaků,“ přiznává. „Jsem ochotná bavit se o své práci – ta mě naplňuje a věřím, že snad může lidi zajímat. Ještě radši ale jsem, když se na mě lidé přijdou podívat do divadla, protože to jim o mně řekne nejvíc,“ prozradila v jednom z mála rozhovorů, které kdy poskytla.
Julišová v seriálu Jana Prušinovského Most!
(foto – ČT/Michaela Buchtová)
Fotbalová fanynka
Její hlavní a největší láskou je rodina. Celý život je vdaná za scenáristu Jiřího Dufka, s nímž se seznámila během studií na DAMU, a mají spolu dvě dcery. Starší Kateřina vystudovala politologii, mladší prý byla už odmalička přímo posedlá filmem, a tak vystudovala na FAMU produkci. Táňa má ale velkého koníčka, kterého by u křehké elegantní dámy nikdo nečekal – miluje fotbal. „Víte, co například miluju? Bude to znít komicky a velmi vznešené to také není, ale miluji, když hraje Barcelona El Clasico nebo je například finále Ligy mistrů. To jsem vždycky naměkko. Baví mě, když vidím tu sdílenou radost,“ prozradila a zavzpomínala: „Tatínek mě v deseti letech vzal na Strahov, kde jsme hráli proti Maďarům, a já jsem fandila tak strašně, až jsem přišla o hlas.“
Vložil: Adina Janovská