Tak se nabízí ČR v zahraničí, a tak se za úspěch u nás trestá. Přečetli jsme
12.02.2019
Foto: paris.czechcentres.cz
Popisek: Jean-Gaspard Páleníček ještě v roli ředitele Českého centra v Paříži
Jean-Gaspard Páleníček. Francouzské křestní jméno, české příjmení. Jména dvou zemí jako kdyby ho předurčovaly k tomu, kým je. Z matčiny strany Francouz, z otcovy strany Čech. Nakonec se usadil v Paříži, ale na svůj původ v české kotlině skutečně nezapomněl. Stal se ředitelem pařížského Českého centra, kde ukazoval krásu českého myšlení, umění, literatury. A to je to, v čem se Česká republika pomalu, postupně, ukazuje v zahraničí jako země plná krásných překvapení. Zároveň ale zazní tragický podtón, který nám ukazuje, jak se za úspěch umíme pěkně pomstít.
V rozhovoru pro Bubínek revolveru Jean-Gaspard Páleníček pravil: „Člověk pociťuje potřebu předávat dál, co má rád, co považuje za důležité, co ho formuje a oslovuje, přičemž přirozeně touží poznávat to do větší hloubky.“ A přiznává, že dvojí občanství se musel naučit sám chápat, ale i předávat ostatním. Ukazovat krásu obou, ne pouze české, ne pouze francouzské.
Spisovatelské řemeslo
A srovnání obou národů? Z úst Páleníčka vychází nádherně. „Pro Čechy je oxymóron přirozenou součástí myšlení a to nejnižší, nejvulgárnější – nejen jazykově, mám na mysli i některé motivické okruhy, skatologické nebo erotické – může v českém kontextu vést někdy přímo k metafyzice.“ Narážel tím jistě na novely Bohumila Hrabala, které právě takovými oxymoróny slují. U francouzštiny něco takového chybí, tvrdí Páleníček. Jazyk vyprávění se tak při překladech české literatury posouvá do spisovné polohy. A kdo četl Hrabala jistě uzná, že ke škodě francouzských čtenářů, kteří po překladu Hrabala sáhnou.
Normalizační a kapitalistické nešvary
Na otázku kdy není rád Čechem, odpověděl Páleníček vyhýbavě. Právě v tom nevidí problém. Problém je jinde: „Při pohledu na to, jak se k české normalizační mentalitě nekriticky přebírají a specificky proměňují některé nešvary kapitalismu, jsem v devadesátých letech litoval, že Češi nemají zkušenost Francouzů.“ Ale obdobně to bylo i francouzských intelektuálů v minulosti, kteří se přikláněli velmi silně ke komunismu. Tady ovšem Páleníček nesouhlasil. Francouzské intelektuální kruhy skutečně lnuly ke komunistickým myšlenkám, ale rozhodně ne všechny, jak tvrdí Páleníček.
„Mohl bych jmenovat například Alberta Camuse nebo Pierra Emmanuela, který v rámci Kongresu pro svobodu kultury podporoval potlačované intelektuály nejen v Salazarově Portugalsku, Frankově Španělsku a v Řecku ovládaném vojenskou juntou, ale především v celé střední Evropě.“ Poznamenal správně Páleníček, poukazuje tím na fakt, že svět skutečně není černobílý.
České centrum
Do Českého centra v Paříži se Jean-Gaspard Páleníček dostal přes profesora na Sorbonně, kde studoval. Profesor jej vyzval ke spolupráci na recitačních večerech české poezie. A právě tato spoluúčast Páleníčka dovedla až do užší, a nakonec i velmi úzké spolupráce s Českým centrem v Paříži. Tématické večery lákaly hodně návštěvníků: „Chodilo na ně vždy kolem sta diváků, kteří se do nepříliš rozlehlé sklepní části centra, kde se akce konaly, ani nevešli. Přesto jim stálo za to sedět za rohem a poslouchat, aniž by viděli na scénu.“ A akce se rozrůstaly. Přišlo promítání českých filmů, výstavy, překlady a vydávání české literatury.
Na přetřes přišel i legendární jazzový klub, který založilo právě České centrum: „Jazzový klub byl výborný nápad. Prvotním impulzem bylo vytvořit nový klub v někdejší tradiční pařížské jazzové čtvrti Saint-Germain-des-Prés, ze které ale v devadesátých letech tato hudba již skoro vymizela. To mělo ohlas u místního i mezinárodního publika: ještě na podzim roku 2016 se klub umístil na čtvrtém místě v žebříčku USA Today, sledujícím nejoblíbenější jazzové kluby v Paříži.“ A to je sakra úspěch. Jazzový klub se, jak přiznává Páleníček, stal hlavním přísunem financí pro celé České centrum v Paříži.
Spojení s ambasádou? Ne, děkuji
Páleníček si diplomaticky odfrknul nad zákonem, který v roce 2018 podřídil Česká centra po celém světě pod příslušné ambasády. „Je dobré, když se povede nastolit účinnou součinnost s místním zastupitelským úřadem, což je věc osobního vztahu mezi velvyslancem a ředitelem centra. Jako ne zcela šťastné z tohoto hlediska vnímám formální převedení čtvrtiny sítě Českých center pod přímou správu ambasád, ke kterému došlo na začátku léta 2018.“ Česká centra a ambasády se mají doplňovat, spolupracovat, ale ne spadat jedno pod druhé, míní Páleníček.
Francouzská pozornost
A jak se na nás dívají Francouzi? Jsme pro ně bezvýznamní, neví o nás téměř nic. Médii sem tam probublá aféra s kradením propisky v Chile jako kuriozita z toho divného východu, ale jinak je ticho po pěšině. „Jsme malá země, která je ale veliká svou kulturou. O našich vnitřních aktuálních záležitostech se ve Francii opravdu příliš nemluví, mám na mysli například naše politické postoje či ekonomické úspěchy. Jakmile ale důstojně představíme některou část z naší kultury, která za to stojí, veřejnost vždy reaguje kladně,“ konstatuje Páleníček a staví se za to, že bychom sebepropagaci měli postavit velmi výrazně na kultuře vlastní země.
Vyhození Páleníčka
V roce 2016 vyhrál konkurz na ředitele Českého centra v Paříži, ale jak to tak u nás bývá, tři měsíce jej odpovědní ujišťovali v tom, že post je jeho, ale po uplynutí této doby jej prostě vyhodili na dlažbu. Proti tomu se zvedla vlna nevole. Na protest proti odvolání Páleníčka se zvedly hlasy ze všech stran, i z té francouzské: „Místo ředitelské smlouvy jsem dostal výpověď ke dni nástupu nového velvyslance v Paříži Petra Druláka. Obrátil jsem se proto na tehdejšího generálního ředitele Českých center Jana Závěšického s tím, že výpověď si odporuje s mým jmenováním do funkce ředitele. Skrze jednu podřízenou mi sdělil, že se s výsledky výběrového řízení neztotožnil a že se s nimi neztotožnil ani nový velvyslanec.“ Zkrátka česká cesta.
Tradiční mafie ČSSD
Jan Závěšický je očividně za vším: „Jan Závěšický na Ústředí českých center nastoupil na podzim 2015 jako zástupce generálního ředitele pro vnitřní legislativu. Česká centra v té době vedl na základě výsledků výběrového řízení bývalý velvyslanec v Dánsku a překladatel Zdeněk Lyčka. Toho ministr zahraničních věcí Zaorálek v červnu 2016 ze dne na den propustil a generálním ředitelem jmenoval Závěšického, bez konkurzu. Nebylo přitom tajemstvím, že jeho hlavní kvalifikací byla vazba na ČSSD, které podle stránek www.hlidacstatu.cz už v roce 2012 daroval 100 000 korun.“
Závěšický byl po zásluze vyhozen. Ale Páleníček soudí, že jen proto, aby se tím kryla rozjíždějící se kauza vyhození Páleníčka vlastně bez udání důvodu. „Formálně to nicméně opisuje neblahou praxi, odehrávající se od roku 2014, kdy důležité posty na MZV ovládli lidé z některých skupin uvnitř ČSSD, nebo byli na tyto posty postupně dosazovaní poddajní juniorní diplomati.“ A hlavně, myslí si Páleníček, na posty bylo nutné dosazovat poslušné lidi. A důsledek? Páleníček se během okamžiku, a vlastně bez varování nebo náznaků, ocitl na dlažbě. Což zasáhlo velmi silně do jeho rodinného života, kdy najednou zjistil, že brzy nebude mít ani na nájem. Odjel se svou japonskou manželkou a dvěma dětmi do Japonska. To, že Páleníček podal na Česká centra žalobu, už je vlastně jen dohra.
+
Jean-Gaspard Páleníček zcela očividně žil pro práci v Českém centru v Paříži. A očividně, spolu s dalšími, udělal z centra skutečné centrum, dalo by se říct. Vyhledávané, oblíbené. A tím dělal České republice i české kultuře velmi dobré jméno.
–
Ale úspěch se u nás očividně neodpouští. Tak byl odejit, protože ČSSD potřebovala udělat své zákulisní kšefty s pozicemi. Kdo to odnesl? Páleníček i s rodinou. A to i přes velký odpor jak na české, tak i na francouzské straně. Ale víme, jak to je. Skandál utichne a politická zákulisní mafie může v klidu pokračovat dál ve svých kšeftících.
|
Vložil: Štěpán Cháb