Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Nejslavnější popleta si vysloužil přezdívku obr-dobr. Zlobit se na něj nikdo nedokázal. Tajnosti slavných

04.02.2019
Nejslavnější popleta si vysloužil přezdívku obr-dobr. Zlobit se na něj nikdo nedokázal. Tajnosti slavných

Autor: repro/archiv Národního divadla

Popisek: Jaroslav Vojta

VIDEO Vlídný, dobrosrdečný, navíc chlap jako hora. Není divu, že mu kolegové říkali obr-dobr. A rádi si ho také dobírali. Měl totiž mimořádnou schopnost každou historku či vtip pořádně poplést a občas se mu to povedlo i na jevišti. Vojta byl prostě Vojta.

Když se řekne Jaroslav Vojta, každému se vybaví ‘strašlivý‘ loupežník Sarka Farka z ladovské pohádky Hrátky s čertem, který se po rázné lekci, kterou mu uštědří vysloužilý dragoun Martin Kabát, i trpělivých domluvách anděla Theofila dá nakonec na pokání. Urostlá, mohutná postava s výraznou tváří a hlaholivě drsný, poněkud chraplavý hlas ho sice předurčily především pro hrdinské a charakterní role, jeho herectví ale nebylo racionální ani promyšlené. Vyznačovalo se vitálností, pudovou živelností, a přesto moudrou vyrovnaností a vynikající propracovaností do nejmenších detailů. Byl vlídný, upřímný, spolehlivý a kolegové ho zbožňovali. Navíc vstoupil do dějin svou schopností poplést každou historiku i vtip, čímž obohatil češtinu o dlší výraz, o němž mnoho mladých ani netuší, odkud se vzal – něco pořádně poplést je zkrátka zvojtit.

Na maminku si nepamatoval

Narodil se ve slavné herecké rodině 27. prosince 1888, právě když jeho rodiče, herec a později i divadelní režisér Alois Vojta-Jurný a herečka Amalie Vojtová, byli na štaci s divadelní společností v Kutné Hoře. Herci se později stali i jeho sourozenci Adolf a Hermína. Na maminku se ale ani nepamatoval, zemřela totiž krátce po narození nejmladšího bratra Adolfa, když mu byly čtyři roky. Otec se pak znovu oženil, a tak se jeho nevlastní matkou stala herečka Hana Jelínková a získal i slavné tety – Marii Spurnou, Otýlii Beníškovou a Terezii Brzkovou. Své tři děti otec svěřil do péče matce v Králově Poli u Brna, kde Jaroslav žil až do sedmnácti. Tatínka v dětství vídal jen párkrát do roka, když herecká společnost, v níž působil, zajela do okolí Brna. Jeho herecký projev ale na něj tak silně zapůsobil, že se nedokázal touhy po divadle vzdát. Tatínek byl ale jiného názoru. Přál si, aby Jaroslav nevedl tak strastiplný život jako on, a tak ho přiměl, aby se vyučil slévačem v královopolské Porgesově slévárně. Syn se opravdu snažil, po vyučení ještě absolvoval dvouletý večerní kurs strojního oddělení při brněnské průmyslové škole, od divadla ho to ale neodradilo.

Muži v offsidu
(Antonín Hátle v roce 1931 v komedii režiséra Svatopluka Innemanna):

Ředitelé se o něj handrkovali

Hrát začal v ochotnickém spolku Bratrstvo a v roce 1906 se stal členem kočovné divadelní společnosti Zieberta-Mělnického. S touto i dalšími společnostmi projel v dalších letech Podkrkonoší a Plzeňsko, v Brandýse nad Labem například účinkoval v představení pro následníka trůnu Karla, v Luhačovicích zase obcházel s ‘cedulářem‘ lázeňské hosty a zval je do divadla na benefici... Byl opravdu dobrý, a tak se již v roce 1910 stal členem souboru Státního divadla v Brně, kde se setkal s řadou vynikajících herců. Působili tam mimo jiné tenkrát například rodiče Ladislava Peška a v pohostinských vystoupeních hrál i zakladatel moderního českého herectví, legendární Eduard Vojan. Právě na jeho doporučení Vojtovi již v roce 1912 nabídl šéf činohry Národního divadla Jaroslav Kvapil záskok v několika menších rolích za Františka Matějovského, který onemocněl, a o rok později s ním dokonce jednal o trvalejším angažmá. Ředitel brněnské činohry František Lacina ho ale odmítl do Prahy pustit, protože by na něj v Národním divadle zbyly jen malé role, zatímco v moravské metropoli již exceloval ve velkých.

Loupežník Sarka Farka se nejprve představil v roce 1953 v Národním divadle, jeho filmová podoba ve slavné ladovské pohádce se zrodila až po derniéře o tři roky později

Loupežník Sarka Farka se nejprve představil v roce 1953 v Národním divadle, jeho filmová podoba ve slavné ladovské pohádce se zrodila až po derniéře o tři roky později
(foto – vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)

Hvězda Národního divadla

A tak si Vojta alespoň ‘odskočil‘ na dvě sezóny do plzeňského divadla, které tehdy patřilo k nejlepším českým scénám, a na jeho jevišti se objevoval s přestávkami až do roku 1919. Pak už zakotvil natrvalo v Praze. Přijal nabídku Karla Hilara na angažmá v tehdejším Městském divadle na Královských Vinohradech, na jehož scéně ztvárnil během šesti sezón neuvěřitelných sto dvacet rolí, a v roce 1925 dosáhl mety nejvyšší – angažmá v Národním divadle, v němž oficiálně působil až do odchodu do penze v roce 1959. Svým prostým a srdečným zjevem byl přímo předurčen ke ztvárňování postav přímých a poctivých sedláků, starostů či řemeslníků, a zahrál si i několik sluhů božích. Současně ale dál hostoval v různých pražských divadlech a ochotnických spolcích. I v důchodu pak dál pokračoval ve Zlaté kapličce a jedním z největších úspěchů byla titulní role faráře ve francouzské konverzačce Cl. Vautela Náš pan farář, která se reprízovala stočtyřiadvacetkrát. Jeho posledním vystoupením se stal Trnka v Tylově Strakonickém dudáku, kterého odehrál přesně v den svých osmdesátin.

Julius Mendelson v dramatu Matka Riva, v roce 1954 v pražském Tylově divadle (dnešním Stavovském)

Julius Mendelson v dramatu Matka Riva, v roce 1954 v pražském Tylově divadle (dnešním Stavovském)
(foto – vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)

Začátky v němém filmu

Řadu svých divadelních rolí ztělesnil i ve filmu a počátky jeho působení před kamerou spadají ještě do němé éry. První nabídku přijal již v roce 1920 ve filmové podobě Macharovy Magdaleny, v níž si zahrál učitele-alkoholika. Po nástupu zvuku rolí přibývalo a během kariéry jich vytvořil více než sto deset. Tou nejslavnější ale zůstává Pantáta Bezoušek z roku 1941. Po druhé světové válce a v padesátých letech se ve znárodněné kinematografii dál objevoval pravidelně, titulní role se už ale nedočkal. Spolupracoval samozřejmě i s rozhlasem a televizí, kde se jednou z jeho posledních rolí stal v roce 1968 otec Leopold Nedobyl v seriálu Sňatky z rozumu. Za své umění byl i oceňován, a rozhodně právem. Již v roce 1929 dostal Státní cenu za dramatické umění a v roce 1940 Národní cenu za roli ve filmu To byl český muzikant. V roce 1953 se stal Zasloužilým umělcem, o pět let později Národním umělcem a v roce 1963 mu byl udělen Řád práce. Budoucím generacím zanechal svoji vzpomínkovou knihu, nazvanou Cesta k Národnímu divadlu, a medailon Jaroslav Vojta, herec čistého srdce, který sám komentoval.

S Jiřinou Šejbalovou v roce 1957 v inscenaci Leonida Leonova Zlatý kočár

S Jiřinou Šejbalovou v roce 1957 v inscenaci Leonida Leonova Zlatý kočár
(foto – vis idu.cz/Jaromír Svoboda)

Rodiny si mimořádně vážil

Počátkem 30. let si pořídil vilku v Modřanech, protože chtěl být se svou ženou Antonií co nejblíž přírodě. Nikdy totiž nezapomněl na dětství u babičky, která měla velké starosti, jak své tři vnuky uživí. A tak se naučil různé fígle. Odmalička sbíral houby, které babička sušila a prodávala na trhu. Ryby uměl chytat do ruky a občas ukradl na poli brambory nebo kukuřici. Tím víc si později vážil své rodiny a důsledně dodržoval všechny rituály. Například Velikonoce a Vánoce musely být vzorové, všechno se vařilo a peklo doma, jen předkrm objednával z vyhlášené pražské rybí restaurace u Vaňhy.

Naposledy před kamerou v roce 1970, s Františkem Filipovským a Pavlem Landovským jako dřevorubec v televizní inscenaci Nejsem chmýrko na bodláku

Naposledy před kamerou v roce 1970, s Františkem Filipovským a Pavlem Landovským jako dřevorubec v televizní inscenaci Nejsem chmýrko na bodláku
(foto - repro/archiv ČT)

Nejraději se učil v lese

V Modřanech každé ráno vyrážel do lesa učit se roli. Domů pak přinesl třeba zajíce a těšil se, že mu ho Tonička udělá na smetaně. Neznamená to ale, že by ho snad ulovil nebo dokonce upytlačil. Prostě kde se objevil, tam mu někdo něco dal. Rád prý vysedával na posedu a pozoroval lesní zvěř, nikdy by ale sám žádné zvíře nezabil. A když zrovna nebyl v lese, vysedával nejraději na zahradě a kochal se. Návštěvám a novinářům se rád chlubil svými výpěstky, ve skutečnosti ale byly výsledkem práce jeho ženy. Přesto ochotně pózoval s rýčem u záhonu a předstíral vášnivého zahradníka. V Modřanech je také po něm pojmenována jedna z ulic a na jeho domě umístěna pamětní deska. Jedinečný Jaroslav Vojta zemřel náhle 20. dubna 1970 ve věku 81 let.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace