Obdivoval ji i Masaryk a její tvář zdobila stokorunu. Pak ale spáchala neodpustitelný hřích. Tajnosti slavných
30.01.2019
Foto: youtube.com
Popisek: Hvězda světových operních scén Jarmila Novotná
AUDIO/VIDEO Nádherná a mimořádně talentovaná pěvkyně dobyla i newyorskou Metropolitní operu a u nohou jí ležel celý svět. Jenže žila na zámku a byla takzvaně buržoazní hvězdou. A tak v roce 1948 musela už podruhé narychlo emigrovat a pro svou vlast přestala existovat.
Krásná, talentovaná a nesmírně pracovitá. Sotva bychom nalezli významnou světovou operní scénu, na níž by světoznámá sopranistka Jarmila Novotná nezpívala. Vždy elegantní a přitažlivá dáma rozhodně neměla nouzi o ctitele, jejímu charismatu podléhali slavní umělci a neodolal jí ani prezident T. G. Masaryk či Hollywood. Na stříbrném plátně se sice párkrát objevila, vždy ale dávala přednost pěvecké kariéře. Před fašisty prchala dokonce třikrát, po únoru 1948 pak musela svoji vlast, kterou nadevše milovala, opustit na dlouhá desetiletí. K návštěvě Československa dostala oddaná vlastenka povolení coby emigrantka až po roce 1982, což tenkrát překvapilo i ji samotnou.
Ach synku synku
(oblíbená píseň prezidenta Masaryka):
Na konzervatoři ji nechtěli
Narodila se 23. září 1907 na pražských Vinohradech, kde měl její tatínek krejčovský salon. Rodiče byli kulturně a umělecky velmi založení, a tak již od útlého dětství vedli ji i sestru Pavlu k lásce k hudbě a divadlu. Pečlivý otec v nich pěstoval vkus a také trval na tom, že jeho dcery musí dostat dobrou jazykovou výbavu. Brzy začala zpívat ve sboru, učila se na klavír a první herecké krůčky udělala v ochotnickém divadelním souboru Vinohradského Sokola. Ve čtrnácti letech se přihlásila na konzervatoř, přijata ale nebyla kvůli nízkému věku, a tak šla studovat na první dívčí gymnázium ve střední Evropě Minerva, o jehož založení se zasloužila už v roce 1890 spisovatelka Eliška Krásnohorská. Po jeho absolvování mohly dívky dál studovat na univerzitách, což bylo do té doby takřka vyloučeno. V patnácti letech se poprvé představila publiku v Pištěkově a poté i ve Vinohradském divadle. Její nesporný pěvecký i herecký talent neunikl herečce Zdeňce Baldové, která ji doporučila jako elévku do činoherního souboru Národního divadla.
V roce 1933 s Gustavem Fröhlichem, hvězdou německého filmu a milencem Lídy Baarové, v německé romanci Noc velké lásky (Die Nacht der großen Liebe)
(foto – repro imdb.com)
Nejkrásnější Mařenka
V roce 1923 pořádala Česká obec sokolská na Vyšehradě představení Nastolení Libušino se slavnou Emou Destinnovou. Jarmilin tatínek si dodal odvahy, zašel za slavnou operní pěvkyní a požádal ji, jestli by si jeho dceru neposlechla. Ta nejenže ocenila Jarmilin nesporný talent, dokonce byla ochotná dát jí několik lekcí, hlavně ji ale doporučila Janu Hilbertu Vávrovi, k němuž pak chodila na soukromé lekce. Po dalších úspěších s ochotníky v Lounech a prvním samostatném koncertu v Mozarteu na ni kdosi upozornil šéfa opery Národního divadla Otakara Ostrčila, který se rozhodl učinit s ní velmi odvážný krok. V roce 1925 jí svěřil hned jednu z hlavních rolí v národním pokladu, opeře Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta. Mařenku poprvé zpívala na jevišti Národního divadla 27. června 1925 a úspěch měla tak velkolepý, že byla již v roce 1926 přijata za řádnou členku opery a absolvovala 72 vystoupení. V té době již měla za sebou i zkušenost s filmem, před kamerou stanula poprvé ještě v době němé éry, jako komtesa Jacinta v romantickém dramatu Václava Binovce Vyznavači slunce.
Srdce svého já se ptám
(z filmu Skřivánčí píseň - 1933):
Italský triumf
Jako členka souboru Národního divadla absolvovala i svůj první zahraniční zájezd do Polska. V říjnu 1927 jako Hilda ve Verdiho Rigolettovi tak zaujala prezidenta T. G. Masaryka, že hned druhý den dostala pozvánku do Lán. Pak jí přes švagrovou Esperanzu Garrigue zařídil studium u slavného italského hlasového pedagoga Emilia Piccoliho, její kariéru sledoval a podporoval ji. V budoucnu se Jarmila přátelila i s jeho synem Janem. Kvůli Itálii odmítla první zahraniční nabídku angažmá ve Vídni a nejspíš dobře udělala. Studia završila 2. srpna 1928 jako Gilda v opeře Rigoletto ve slavné Veronské aréně a její pojetí role označil dobový tisk za triumfální. Z dalších nabídek pak zvolila v roce 1929 angažmá v Krollově opeře v Berlíně, kam ji pozval dirigent Otto Klemperer, čímž v podstatě následovala dráhu svého vzoru, legendární Emy Destinnové. Vystoupila ale také v opeře Unter den Linden či v Divadle na Kurfürstendammu, v titulní roli Krásné Heleny v režii legendárního divadelního režiséra Maxe Reinhardta.
Plakát k rakouskému špionážnímu dramatu z roku 1935 Kozák a slavík (Der Kosak und die Nachtigall)
(foto – repro/imdb.com)
Bílá vrána
Mezi operními hvězdami své doby byla bílou vránou, jako jedna z mála totiž měla kromě velkolepé kariéry i krásné manželství, rodinu a děti. V roce 1931 se provdala po pětileté známosti za velkostatkáře a podnikatele Jiřího Daubka, pocházejícího z aristokratické rodiny. Leckdy bývá uváděn jako baron, rodina ale patřila k nižší šlechtě, takže jim náležel titul rytíř. V té sobě to už ale bylo jedno, protože užívání šlechtických titulů bylo u nás po roce 1918 zrušeno. O sedmnáct let starší manžel si sice přál, aby po svatbě pěveckou dráhu ukončila, Jarmila si ale život bez opery představit nedokázala. V roce 1932 porodila v Berlíně dceru Jarmilu, mladší Jiří přišel na svět až o šest let později v Londýně. Domovem, který si zamilovala, se pro ni stal zámek s velkostatkem Liteň, kvůli berlínské kariéře si ho ale moc neužila. A ani ta neměla příliš dlouhého trvání.
Měsíčku na nebi hlubokém
(árie z opery Antonína Dvořáka Rusalka):
Před fašisty utíkala třikrát
Počátkem třicátých let začala v Německu houstnout atmosféra a působení české umělkyně na německých scénách bylo brzy nežádoucí. Před nastupujícím fašismem poprvé utíkala v roce 1933, přijala angažmá ve Státní opeře ve Vídni, kde spolupracovala s Franzem Lehárem. Velmi často ale hostovala v pražském Národním divadle a zahrála si i v několika filmech. Vídeňská Státní opera ji také za vynikající umění poctila titulem komorní pěvkyně. Již 11. března 1938 ale narychlo opouštěla rakouskou metropoli, jen pár hodin před Hitlerovým ‘Anschlussem‘ Rakouska. Jenže fašismus ji vzápětí dostihl i tam. V září porodila syna a 27. ledna 1939 se v Národním divadle symbolicky rozloučila s rodným městem Rusalkou. Pomocnou ruku jí v té době podal slavný italský dirigent Arturo Toscanini, pod jehož taktovkou vystoupila v roce 1937 na Salcburském festivalu jako Pamina v Kouzelné flétně. Představil ji ve Spojených státech a na základě jeho doporučení dostala angažmá v Metropolitní opeře.
Benefiční galavečer newyorské Metropolitní opery v roce 1945 (Jarmila na snímku vpravo)
(foto – repro/pozůstalost JN)
Lidické písně
Její loď přistála u amerických břehů 15. března 1939, v den, kdy nacistická vojska obsadila Prahu. Zámek Liteň byl poprvé zabaven, do jeho stěn se nastěhovali nacisté. Jarmile bylo dvaatřicet, když v USA začínala znovu od úplného začátku. Start ale měla dobrý, Toscanini ji do Metropolitní opery uvedl slovy: „Vy ještě nemáte v angažmá tuto vynikající umělkyni? Okamžitě svou chybu napravte!“ Do důležitých společenských kruhů jí otvíral dveře šlechtický titul jejího manžela. Hlavně ale byla krásná, štíhlá a atraktivní. Při jejím vystoupení v Dallasu napsaly místní Times: „Nezapomenutelným byl závěr večera, kdy štíhlá kráska Jarmila, stojící zpříma se vztyčenou hlavou, zpívala národní hymnu své zpustošené země a celé publikum s bouřlivým potleskem povstalo.“ Po ustavení exilové vlády v Londýně se přihlásila k podpoře úsilí Čechů o osvobození vlasti a její Lidické písně s klavírním doprovodem Jana Masaryka, které natočila ve dnech heydrichiády v roce 1942, se staly legendou.
Hajej, můj andílku
(árie z opery Bedřicha Smetany Hubička):
Hvězda světového formátu
V newyorské Metropolitní opeře oficiálně působila dlouhých šestnáct let, do vlasti se ale vrátila v létě roku 1946. Její Mařenku v Prodané nevěstě si mohla Praha po válce poprvé znovu poslechnout v Národním divadle 23. června 1947, 3. července následoval koncert ve Smetanově síni. A v srpnu natáčení dramatu režiséra Freda Zinnemanna Poznamenaní o evropských dětech ztracených během války. Jarmila si v něm zahrála Hannu Malíkovou, matku hlavního dětského hrdiny, jehož představitel Ivan Jandl získal za svůj dojemný a silný výkon Oscara. Počátek roku 1948 ji zastihl v New Yorku. Dozvěděla se o záhadné smrti přítele, ministra zahraničí Jana Masaryka. Rodinné sídlo v Litni, bylo zkonfiskováno, obsadila ho Rudá armáda a bylo z něj odvezeno vše, co se odvézt dalo. V červnu odjela do Paříže a poté následovala série úspěšných sezón v New Yorku. Dál byla žádanou hvězdou světových operních scén, koncertních pódií i filmových společností. Vedle Poznamenaných ji proslavilo autobiografické hudební drama režiséra Richarda Thorpe The Great Caruso (Velký Caruso), v němž hrála a zpívala po boku slavného tenoristy Maria Lanzy. Jen v rodné zemi jakoby neexistovala.
S manželem, dcerou Jarmilou a malým Jiřím (Georgem)
(foto – repro archiv zámku Liteň)
Půl století lásky
S americkým publikem se definitivně rozloučila v červenci 1956 rolí Cherubína ve Figarově svatbě v Cincinnati. Neméně úspěšně se pak věnovala přednáškové činnosti, muzikálům, filmovým rolím, činohře i televizním inscenacím a jako pěvkyně se na pódia vracela jen příležitostně. Operní kariéru ukončila velmi brzy, uprostřed třicáté profesionální sezony a po 193 vystoupeních v Metropolitní opeře v New Yorku. Dala totiž přednost péči o stárnoucího, vážně nemocného manžela. V roce 1958 koupili dům ve Vídni, kde žili až do jeho smrti. „1. únor 1981 mi přinesl velkou bolest – odpoledne tiše zemřel manžel baron Jiří Daubek. Byl to vzácný člověk, žili jsme spolu téměř padesát let – byla jsem s ním velice šťastna,“ napsala ve svých vzpomínkách. Pak se vrátila do New Yorku k dceři. Československé úřady jí nepovolily ani účast na matčině pohřbu, vlast směla znovu navštívit až v roce 1972 a svým dětem poprvé ukázala Prahu až v roce 1976.
The Great Waltz
(v roce 1955 s Keithem Andresem, v americkém televizním muzikálu):
Planetka Jarmila
V roce 1986 se stala jedním z občanů, narozených v zahraničí, které starosta vyznamenal za úspěšné působení v New Yorku u příležitosti stého výročí postavení Sochy svobody. Ve vlasti o ní ale nepadla jediná zmínka celá desetiletí. Až v roce 1983 ji poznalo v hledišti a vřele přijalo publikum pražského Divadla hudby. Veřejného uznání se dočkala až po roce 1989. Obdržela čestné občanství rodné Prahy, čestné členství Státní opery Praha a řád T. G. Masaryka. Vystoupila v televizi, rozhlase, v Divadle hudby, absolvovala autogramiády a besedy, byla přijata i na půdě Akademie věd a v roce 1991 na Pražském hradě prezidentem Václavem Havlem. Její jméno nese planetka číslo 5897, objevená českým astronomem, doktorem Antonínem Mrkosem, na jihočeské hvězdárně Kleti. Poslední léta prožila Jarmila Novotná v New Yorku, obklopena přáteli, kde také 9. února 1994 zemřela. Je pochována v rodinné hrobce rodiny Daubkových v Litni. V roce 2011 byla zásluhou majitelky Radoslavy Doubravové vytvořena stálá výstava o jejím životě na zámku ve Stráži nad Nežárkou.
Vložil: Adina Janovská