K lásce se nehlásil, když ale byla v průšvihu, pomáhal ze všech sil. Naštěstí měl tolerantní ženu. Tajnosti slavných
18.01.2019
Foto: reproarchiv/Lucernafilm
Popisek: Gustav Nezval v dramatu Jan Cimbura
Mluvilo se o něm jako o největším krasavci českého filmu, jenže maminka z něj původně chtěla mít kněze. Možná i proto takové hodnocení sám nechtěl nikdy poslouchat. V jeho tajném vztahu s Jiřinou Štěpničkovou šlo ale o mnohem víc, než jen o fyzické přednosti.
Sentimentální komedie a charismatický gentleman s tváří aristokrata a atletickou figurou, při jehož sledování se ženám a dívkám točila hlava. Ve zlaté éře filmu třicátých let patřil Gustav Nezval k nejzbožňovanějším milovníkům a k jeho jménu bývalo často připojováno „největší krasavec českého filmu“. Pouhé tři roky po svatbě mu ale osud přistrčil do náruče krásnou, temperamentní a živelnou Jiřinu Štěpničkovou, takže není divu, že nezůstalo pouze u objímání před kamerou. V roce 1945 pak s osvobozením vyprchal i hlad po sladkobolných příbězích, které odváděly myšlenky od válečných útrap, a milovníky nahradili velcí i menší hrdinové. Když se pak začal Nezval zastávat Štěpničkové, které hrozil za pokus o emigraci dokonce trest smrti, bylo jasné, že další velkou roli mu už nikdo nenabídne.
S Hanou Vítovou v romantické komedii Jarčin profesor
(foto repro/cinemaone.net)
Od prkna na prkna
Narodil se 18. listopadu 1907 v Brně Řečkovicích a dostal jméno Augustin. Pocházel z velmi skromných poměrů, jeho otec František byl strojní zámečník a kotlář. Jenže když bylo synovi pouhých jedenáct let, utrpěl vážný pracovní úraz, po němž zůstal upoután na lůžko, a o čtyři roky později zemřel. Matka Aloisia, která byla celý život v domácnosti, si přála mít ze synka kněze nebo učitele, jenže měl mnohem praktičtější zájmy, a tak místo do teologického semináře či na učitelský ústav zamířil raději na brněnskou strojní průmyslovku. Brzy se přidal k řečkovickým ochotníkům, vyzkoušel si s nimi první herecké etudy a začal navštěvovat kurzy herectví. Byl ale také náruživým členem místního Sokola, kde nejen rád cvičil, ale pomáhal také stavět základy tamní sokolovny. V devatenácti letech zamířil do Prahy, kde krátce pracoval jako kreslič stavební projektové dokumentace. Zároveň se dál věnoval ochotnickému divadlu, které ho tak ‘chytlo‘, že se rozhodl stát hercem. Vypravil se na konkurz rovnou do Národního divadla a šéfovi činohry K. H. Hilarovi se tak líbil jeho zvučný hlas a urostlá figura, že ho přijal. Jako elév vydržel Gustav ve Zlaté kapličce dva roky.
Sedlák Karel Loukota a Anča Králová (Zita Kabátová) v komedii Ženy u benzinu
(foto – repro/archiv ZK)
Divadelní putování
Další zkušenosti posbíral během putování s několika kočovnými společnostmi a ve třicátých letech vystřídal několik stálých angažmá. Zprvu hrál v pražském Intimním divadle, pak jednu sezónu v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, dvě v pražském Švandově divadle, další v Divadle Vlasty Buriana. Absolvoval povinnou vojenskou službu, poté zamířil v roce 1935 na tři sezóny do ostravského Národního divadla moravskoslezského a další tři strávil na jevišti Zemského divadla Brno. Teprve na Moravě ale dospěl k významným milovnickým rolím, pro které byl přímo předurčen ušlechtilým aristokratickým zjevem s výrazným pohledem. Až v roce 1942 se konečně vrátil do Prahy, kde zakotvil natrvalo na jediné scéně, která během jeho angažmá několikrát změnila název – Městské divadlo na Královských Vinohradech, Ústřední divadlo čs. armády, Divadlo na Vinohradech. Do penze oficiálně odešel v roce 1977, dál pak ale hrál na Vinohradech pohostinsky ještě dalších šest let.
De Guiche a Roxana (Vlasta Chramostová) v inscenaci Cyrano z Bergeracu – Divadlo na Vinohradech v roce 1956
(foto – divadlonavinohradech.com)
Sádrová romantika
Před filmovou kamerou stanul poprvé v roce 1937, a hned v hlavní roli. V romantické komedii Jarčin profesor ztvárnil doktora Karla Stržického a popularita byla rázem na světě. Přitažlivý zjev, pohledná tvář s uhrančivýma očima, urostlá postava a mužné vystupování, ale i lyrický, citlivý projev ho předurčovaly pro role milovníků a mladých, sympatických, ušlechtilých a chlapsky odvážných hrdinů, často aristokratů, důstojníků, intelektuálů, umělců i venkovanů. Až do konce války si zahrál v dalších dvou desítkách filmů a davy fanynek šílely. Na jeho filmy se stály fronty, při autogramiádách vznikaly tlačenice, dopisní schránka se plnila milostnými psaníčky a básničkami. Vášeň z plátna snadno přecházela do života, protože v těžké době okupace lidé vítali každou příležitost přijít na jiné myšlenky. Když například Otakar Vávra natáčel v roce 1940 s Gustavem Nezvalem a Lídou Baarovou Maskovanou milenku, pražské ulice sálaly srpnovými vedry. Jenže režisér potřeboval zimu, a tak nechal k letohrádku Amerika, v němž v současnosti sídlí muzeum Antonína Dvořáka, navézt tuny sádry, vatu a blýskavý naftalín, aby jeho okolí proměnil ve sněhové království. Před jednou z nejkrásnějších pražských barokních vil a v jejím okolí pak postávaly tisíce lidí, aby své zbožňované filmové hvězdy alespoň zahlédly. Maminka Gustovu kariéru sledovala alespoň zpovzdálí, neunikl jí žádný jeho film a mnohé prý viděla i desetkrát. A zbožňovanému synovi posílala do Prahy králíky, aby v tom hereckém světě netrpěl hladem.
Kapitán kavalerie Leon z Costy a baronka Lenka Rossetti (Lída Bárová) v romantickém dramatu Maskovaná milenka
(foto – repro/archiv Lucernafilm)
Oddaná a tolerantní tanečnice
Na přelomu let 1934 a 1935 se seznámil se svou osudovou ženou, o čtyři roky starší, půvabnou a nadanou tanečnicí Trudi Nortenovou, občanským jménem Gertrudou Nettlovou, která působila v souboru divadla D 34. Vzali se v červenci 1937, Trudi se pak vzdala kariéry a celý svůj další život zasvětila péči o rodinu. V roce 1942 se jim narodil syn Petr, o dva roky později k němu přibyl ještě Jiří. Přestože se Gustav stal idolem a fanynky musel od sebe doslova odhánět, byl vzorným otcem a rodinu by nikdy neopustil. Nejspíš k tomu přispěl i fakt, že jeho Trudi byla mimořádně chápavá a tolerantní, přestože se dlouho šuškalo o jeho vztahu s krásnou Jiřinou Štěpničkovou. Poprvé se s ní Gustav setkal před kamerou v roce 1940 v dramatu režiséra Martina Friče Muzikantská Liduška, zajiskřilo to ale mezi nimi naplno až o pár týdnů později, když ji coby tajemný černý myslivec uhranul v adaptaci románu Boženy Němcové Babička. Na romantické kouzlo a záhadný smutek v jeho očích pak bláznivá Viktorka nedokázala do smrti zapomenout.
Mechanik Petr Lom v dramatu Muži bez křídel
(foto – repro/archiv ČT)
Národní hrdina
Když pomineme romantické milovníky, přispěl k jeho nejslavnější roli režisér František Čáp, když si ho vybral v roce 1941 jako titulního hrdinu své adaptace vesnického románu Jindřicha Šimona Baara Jan Cimbura. Pacholka a později sedláka Cimburu vykreslil Gustav přímými, ráznými a přitom neobyčejně klidnými tahy jako čestného, spravedlivého a hodného člověka a za svůj výkon obdržel v roce 1942 Národní cenu. Hned po válce ho čekala další hrdinská hlavní role leteckého mechanika Petra Loma, který je zároveň součástí protinacistického odboje, v protektorátním dramatu Muži bez křídel, které vzápětí získalo Velkou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Následoval další národní hrdina, zbojník Nikola v dramatu Nikola Šuhaj. Podle literární předlohy spisovatele Ivana Olbrachta ho natočil v roce 1947 Miroslav Josef Krňanský a příběh se odehrává krátce po skončení první světové války v Podkarpatské Rusi.
Soudní lékař Vejvoda a detektiv Mrázek (František Filipovský) v seriálu Hříšní lidé města pražského
(foto – repro/archiv ČT/Jindřich Panáček)
Nežádoucí kvůli lásce
Pak už byly jeho role stále menší a menší, protože znárodněná kinematografie preferovala politicky uvědomělé a angažované hrdiny. Tedy diametrálně se lišící od těch, které Nezval ztvárňoval v protektorátním filmu, navíc na tom měl významný podíl i jeho vztah s Jiřinou Štěpničkovou. Jejich láska se stala v uměleckých kruzích veřejným tajemstvím. „Bezpečně vím, že to byl velmi intenzivní vztah. Nejen milostný, ale i sex tam byl. Oni spolu žili. Gustav Nezval byl ženatý a v té době se respektovalo, že ten pán je ženatý a že se nerozvede,“ zavzpomínala Jiřinina kolegyně Eva Klepáčová před lety v dokumentu České televize Příběhy slavných Diagnóza: Smrt nenávistí. Když pak byla v roce 1952 Jiřina souzena za ilegální přechod hranic, a jak bylo zvykem, kolegové z divadla ji odsoudili v rezoluci a požadovali přísné potrestání, byl Gustav Nezval jedním ze čtyř, kteří svůj podpis odmítli připojit. A když se později začal angažovat za její propuštění z vězení, bylo jasné, že už mu nikdo velkou filmovou roli nenabídne.
S Věrou Vážanskou v roce 1978 v Západočeském divadle Cheb, jako císař Ferdinand II. v historickém dramatu Popel a hvězdy
(foto – vis.idu.cz/Jaroslav Veit)
S noblesou a nadhledem
Pro filmovou kameru se stal na řadu let nežádoucím, mohl být rád, že vůbec směl zůstat členem souboru Divadla na Vinohradech a občas se nějaká rolička pro něj našla v televizi. Rozhodně se tím ale netrápil. Nestěžoval si, s pokorou hrál na jevišti i menší role a na svou někdejší filmovou slávu se dovedl dívat s nadhledem. Láskyplně pečoval o rodinu a našel si docela obyčejné koníčky. Byl vášnivý čtenář, rád poseděl s kolegy ve vinárně, dobře vařil a volné chvíle věnoval pěstování okurek, rajčat, jahod a dalších plodin na zahrádce na Trojském ostrově. Sportu, kterému se kdysi věnoval aktivně, pak holdoval alespoň u televizní obrazovky. Poté co si v roce 1985 zlomil nohu v krčku, dostal endoprotézu a měl problémy s chůzí, začali za ním přátelé častěji chodit domů. Byli mezi nimi i hráči šachu, v němž byl přeborník a málokdy ho někdo dokázal porazit.
Císařský soudní rada v televizní komedii Jaroslava Dudka z roku 1988 Stařeček vavříny vídeňské slávy ověnčený aneb Zpronevěra
(foto – repro/imdb.com)
Dvojnásobné výročí
V listopadu 1997 oslavil devadesátiny a jen o pár dnů později si stejné výročí připomnělo i jeho domovské Divadlo na Vinohradech. Slavnostní pořad tehdy sledoval z portálu jeviště, a pak vyšel na scénu a diváci ho přivítali bouřlivým potleskem vestoje. Patřil k hereckým legendám. Svoji kariéru i životní dráhu zakončil symbolicky v létě 1998 postavou sedláka Štveráka v koprodukčním válečném dramatu režiséra Vladimíra Michálka Je třeba zabít Sekala. Krátce po natáčení, 17. září, zemřel poklidně doma na selhání srdce. V jednom z televizních pořadů na otázku, zda bylo dobré stát se hercem, odpověděl: „Na nic jiného jsem nemyslel. Divadlo, to je jako droga. Jak ji ochutnáte, už ji nemůžete opustit. Herec, jako by mu nestačil jeden život, chce prožívat další desítky životů na jevišti! Je to snad nemoc, která se nedá vyléčit. Ale dělal jsem to rád.“
Vložil: Adina Janovská