Dvě svědectví. Kdo byl vlastně Palach? Národní ikona a vědec, nebo rváč a uličník?
17.01.2019
Foto: Galerie Skleňák / Jiří Chocholáč
Popisek: Snímek z pohřbu Jana Palacha: Výstava fotografií Jiřího Chocholáče ´Jan Palach´ je ode dneška otevřená na Praze 6, v Galerii Skleňák
Film o Janu Palachovi, který k padesátému výročí jeho sebeupálení se o víkendu odvysílala Česká televize, sám režisér Robert Sedláček popisuje jako snahu vylíčit tuto výjimečnou osobnost jako normálního mladíka, který se příliš nelišil od svých vrstevníků a žil podobně jako oni. Podle některých názorů však snímek vůbec neodpovídal skutečnosti. A zajímavé rozdíly nabízí i srovnání svědectví dvou Janových spolužáků a kamarádů.
Stanislav Hamr se s Janem Palachem znal od malička, bydleli blízko sebe ve Všetatech. Po letech se rozhodl promluvit, protože podle něj vznikla kolem Jana gloriola národní ikony. Přitom to byl normální kluk, žádný svatoušek, ale spíše rváč a uličník. S kluky se prý dokázal porvat až do krve. Již předtím se sice snažil jeho pokřivený obraz napravit, reagoval například na nactiutrhačný článek Miroslav Macka, ale odezva prý byla nulová. „Tak jsem si říkal, že to nemá cenu,“ vysvětloval tento týden v rozhovoru pro Radiožurnál, proč o Janu Palachovi podává svědectví až nyní.
Velký bojovník
Připouští ovšem, že Janova povaha má více rovin. Byl nesmírně inteligentní, hodně a rychle četl a byl to myšlenkově hotový člověk. Zatímco někteří vrstevníci na Jana vzpomínají jako na uzavřeného mladíka, podle Hamra to bylo spíše způsobeno tím, že je převyšoval a neměl mezi nimi partnery k diskuzi. A něco si podle něj také musel nechat pro sebe. Na druhé straně to byl velký bojovník, což nejspíše ovlivnil i fakt, že byl od malička fascinován husitstvím a Janem Husem, Janem Žižkou či Janem Roháčem z Dubé. Dokonce se prý soustavně připravoval na možný souboj s nepřítelem, uměl střílet a vyrábět výbušniny. „Jako výtečný chemik tedy Honza věděl, jakou hořlavinou se tedy toho 16. ledna před padesáti lety polévá a jaké důsledky to pro něj bude mít,“ vyprávěl Hamr v dalším rozhovoru, tentokrát pro server Aktualne.cz.
Drsný trénink
Ve stejném rozhovoru také uvedl, že se Jan od útlého dětství cvičil se i na možný střet a muka. Píchal si prý pod nehty jehly nebo strkal prsty do svěráku a Stanislava nutil, aby jej utahoval. Na druhé straně by prý ale nedokázal zabít a Hamr to dokazuje na tom, že měl hrozně rád živočichy a bytostně nesnášel, když jim ostatní ubližovali. To je ovšem v rozporu se skutečností, v jednom dopisu matce Jan píše, že utopil malá štěňata a Sedláčkův film tento okamžik popisuje v jedné z nejsilnějších scén filmu. Vzhledem k tomu, jak se Jan choval už od dětství, prý Stanislava vůbec nepřekvapilo, když se z rádia dozvěděl zprávu, že se v Praze upálil mladý student. „V tu ránu jsem si řekl, to je Palach. A bylo to tak.“
Žádný vtipálek, ale vědec!
Poněkud jinak ale na Jana Palacha vzpomíná jeho další spolužák Štěpán Bitner, patřící do okruhu šesti nejbližších kamarádů. Ten v rozhovoru pro deník Blesk spíše potvrdil verzi, že to byl vážný a uzavřený mladík: „Mockrát jsem ho neviděl se smát nebo usmívat. Nebyl to žádný vtipálek a třeba sledování komedií nebo grotesek považoval za ztrátu času.“ Nebyl ani na studentské večírky, či pití alkoholu. Ve škole se mu říkalo „Vědec“, protože pořád studoval a sebevzdělával se. Stále chodil v baloňáku a s černým baretem na hlavě.
A byl podle něj také dost skeptický. To se projevilo například v tom, že Jan nebyl (na rozdíl od většiny), příliš nadšený z Pražského jara. Poté, co jako brigádník navštívil Sovětský svaz, dospěl k názoru, že Moskva reformy v naší zemi nepovolí. A měl pravdu... Zajímavý je rovněž Bitnerův názor, že Jan Palach nebyl typem studentského vůdce. „Ani na filosofické fakultě nepatřil mezi ty, co to táhli.“ Na rozdíl od Stanislava Hamra uvádí, že všechny Palachův čin překvapil, tím spíše, že měl v té době dívku a moc miloval svoji matku.
Vložil: Adéla Hofmanová