První jí zahýbal, druhý se vypařil a připravil ji o kariéru. Sama pak vychovala tři děti. Tajnosti slavných
16.01.2019
Foto: repro/NFA Nationalfilm
Popisek: Jiřina Steimarová v komedii Paklíč
Kdekdo po ní toužil, oženit se s ní chtěl i Martin Růžek. Při výběru životních partnerů přesto neměla ani trošku šťastnou ruku. Přesto dokázala rozdávat energii, radost a naději. Sílu jí prý dodávala láska.
Hnacím motorem nezapomenutelné krásky byla láska, díky níž prožila četné mimořádné vzlety i hluboké pády. Okouzlující dáma, pocházející z nejstaršího českého hereckého rodu, byla na své předky právem hrdá. Ve svém srdci nosila nejen talent, ale i noblesu a eleganci, žár, oheň i pokoru. S tímto vybavením překonávala všechny kruté rány, nikdo a nic ji nikdy nedokázalo zlomit. Sílu jí vždy dala láska. K divadlu, herectví, rodině, dětem, partnerům... A také k přátelům a žákům. Jiřina Steimarová byla mimořádná a obdivuhodná v mnoha směrech. Rozdávala energii, radost a naději a i její smysl pro humor byl vzácný. Byla prostě originální a jedinečná.
S prvorepublikovým idolem žen Rolfem Wankou v roce 1936 v romantickém dramatu Karla Hašlera Irčin románek
(foto – repro/MGCB)
Sláva ruku v ruce se skromností
Kořeny obdivuhodného hereckého klanu, jehož pověsti dělala dlouhá desetiletí čest, sahají hluboko do devatenáctého století, překračují přes století dvacáté a v mladé generaci pokračují i v jednadvacátém. Narodila se v Praze ještě za Rakousko-Uherska, 24. ledna 1916. Jejím dědečkem byl Vendelín Budil, jehož podobizna v úloze krále Leara dodnes visí v Shakespearově domě ve Stratfordu jako pocta Anglie vynikajícímu českému herci. Přestože byl ředitelem plzeňského divadla, žil se svou ženou Krescenzií v jednopokojovém bytě a Jiřina až do konce života vzpomínala na prostá jídla, která u nich ochutnala. „Babička Cenzi vařila výborné knedlíčky z tvarohu, strouhané housky a vajíčka. Polila je máslem a na jazyku se úplně rozplývaly,“ vyprávěla.
Ve dne hoteliér, večer herec
Jiřininým tatínkem byl Jiří Steimar, který hrál čtyřicet šest let v Národním divadle. Byl neobyčejně pracovitý a podnikavý, takže při umělecké kariéře ještě zvládl vybudovat penzion v Černošicích. Ve dne byl pan hoteliér, večer herec. „Táta byl moc hodný člověk. To se poznalo už podle toho, jak miloval zvířata. Choval psy, slepice a spoustu holubů. Navíc byl krásnej chlap a v divadle hrál díky tomu všechny milovníky,“ vzpomínala. Rodinné prostředí ji tak ovlivnilo, že se velmi brzy rozhodla stát herečkou. Začala vystupovat s tatínkem, učila se role, které v Národním divadle hrály Andula Sedláčková a Olga Scheinpflugová, a jezdila po štacích. „Když mi táta na jevišti říkal ,Miluji vás‘, byl to zvláštní pocit. Lidi přitom kolikrát ani nevěděli, že jsem jeho dcera.“
Princezna Dišperanda v roce 1945 v představení Národního divadla Hrátky s čertem
(foto – archiv ND)
Dětství jako z pohádky
V otcově penzionu prožila pohádkové dětství. Kdykoli se jí zachtělo, mohla si z hotelových zásob ve sklepě vzít, nač zrovna dostala chuť. Vždy před víkendem prý tatínek nakoupil spoustu vepřového, hus a kachen, pak se ale třeba zhoršilo počasí, hosté nedorazili a nezbývalo než všechno rychle sníst. Nebo se naopak hosté zničehonic nahrnuli a smažilo se k obědu třeba sto řízků. V Černošicích také začala chodit do obecné školy. Byla ale divoška, raději než výuce se věnovala tanci a zpěvu. Dokázala se prý uprostřed vyučování postavit mezi lavice a začít tančit tehdy populární shimmy. A tatínek žehlil průšvihy tlačenkou a jitrnicemi z domácích zabijaček. Především prý díky tomu Jiřina přece jen postupovala do vyšších ročníků, i když ‘s odřenýma ušima‘.
Hvězda komedií
V letech 1931 až 1932 studovala na dramatickém oddělení pražské konzervatoře a v roce 1932 dostala první angažmá v pražském divadle Rokoko. Již po několika měsících ale přešla do Národního divadla, zprvu jako elévka, od roku 1941 pak jako a řádná členka činoherního souboru. Skvělá charakterní herečka působila skvělým temperamentním, oslňujícím, svěžím i přirozeným zjevem a projevem, čehož si brzy všimli i filmaři a první ‘štěky‘ dostala hned po absolvování konzervatoře. Vzápětí následovaly i role hlavní, například si zahrála již v roce 1933 Jiřinu v komedii Karla Lamače Dobrý tramp Bernášek. A pak už dostávala jednu nabídku za drou. V roce 1944 zazářila s Oldřichem Novým v komedii režiséra Miroslava Cikána Paklíč, po osvobození ale na ni najednou začaly zbývat pouze epizodní a vedlejší, často jenom němé roličky. Výjimečně spolupracovala i s rozhlasem a televizí a od roku 1965 vyučovala herectví na Lidové škole umění v pražské Biskupské ulici.
S Robertem Vrchotou v roce 1969, v legendárním seriálu Hříšní lidé města pražského
(foto – repro archiv ČT/Jindřich Panáček)
Osudoví muži
Říkávalo se, že jí žádný muž neodolal, osudové partnery ale měla pouze dva. Tím prvním se stal v roce 1936 známý sochař Jan Kodet, kterému rok po seznámení porodila syna Jiřího, později známého herce. „S Kodetem se mi otevřel úplně nový svět, citový a umělecký. Zamilovala jsem se do něj i do jeho práce,“ prozradila ve své biografii, nazvané Ničeho nelituju. Jejich soužití prý bylo velmi bouřlivé, Jiřina nikdy nebyla jeho jedinou ženou, takže se po osmi letech, plného mužových nevěr, rozhodla rozvést. Kvůli druhému manželovi zase ztratila z politických důvodů v roce 1952 po devatenácti letech angažmá v Národním divadle. O téměř šest let mladšího Jaroslava Juhana poznala při natáčení filmu Paklíč, na němž se podíleli i zástupci firmy Alfa Romeo, bratři Jaroslav a František Juhanové. Úspěšný obchodník s auty ji okouzlil, bydleli v pražském Podolí v krásném domě s bazénem, cestovali, užívali si společenského života a vypadalo to na velkou pohádku. Měli spolu dcery Julii a Evelynu, která je také známou herečkou.
Potrestána dvakrát
Rodinná idylka skončila ze dne na den, když 9. listopadu 1951 Juhan znenadání zmizel. Tehdejší systém za to potrestal jeho ženu. Přišla o angažmá i veškeré prostředky a zůstala sama se třemi dětmi. Napřed nesměla hrát vůbec, pak musela brát i role, které se jí nelíbily. Nakonec dostala ‘milost‘ v podobě umístění do Hudebního divadla v Karlíně. „Vilu si ode mě naštěstí koupil Jiří Trnka a já šla s dětmi do jeho bytu v Jinonicích. Mezitím jsem stále věřila, že se Jarka jednoho dne objeví ve dveřích,“ vzpomínala. Až po třech letech se jedna kolegyně z divadla dozvěděla, že Juhan žije v Guatemale. „Požádala jsem ministerstvo kultury o povolení napsat mu dopis. Neodpověděli, ale časem začaly chodit balíky s čokoládami a různými drobnostmi,“ dodala.
V roce 1972 v poetické romanci režiséra Juraje Herze Dotek motýla, natočené podle románu I. S. Turgeněva
(foto – repro/archiv ČT)
Odmítla i Růžka
Po Juhanově emigraci sice prožila několik dalších vztahů, druhého manžela ale nikdy nepřestala milovat. Kvůli němu dokonce odmítla nabídku k sňatku od kolegy a blízkého přítele, nezapomenutelného Martina Růžka. Přestože obě dcery otce v cizině v dospělosti navštívily a Julie nakonec také emigrovala, Jiřina svého muže neviděla až do roku 1991. „Táta dlouho neměl odvahu přijet, a pak se zjevil naprosto nečekaně. Přijel v cadillacu, vůbec se dopředu neohlásil. Když zazvonil u dveří, nikoho jsem nečekala, a nechtěla proto nejdřív vůbec otevřít. Ale pak jsem začala křičet na celou ulici: Tatíííí!,“ vzpomínala Evelyna. Její matka manželovi hned odpustila a zašli spolu symbolicky na oběd do restaurace Národního divadla.
Tradice žije dál
Herecké umění Jiřiny Steimarové ocenil komunistický režim v roce 1976 titulem Zasloužilé umělkyně. Svůj poslední film, Čas sluhů režisérky Ireny Pavláskové, natočila v roce 1989, naposledy stanula před kamerou v roce 1999 v televizním seriálu Policajti z předměstí. Jako cenná pamětnice sepsala v roce 1995 své memoáry Život plný kotrmelců, které vyšly krátce po její smrti pod názvem Ničeho nelituju. Zemřela 7. října 2007 v úctyhodném věku jednadevadesáti let. „Maminka zemřela v nemocnici ve spánku. Měla nádherný konec, nic ji nebolelo,“ oznámila médiím její dcera Evelyna. V rodinné tradici nyní pokračují mimo jiné i její vnučky Barbora Kodetová a Anna Polívková.
Vložil: Adina Janovská