Bylo sebeupálení Jana Palacha činem labilního sebevraha? Komentář Štěpána Chába

komentář 16.01.2019

Foto: ČT

Popisek: Z filmu Jan Palach

FOTOGALERIE V diskuzích se začal s připomínkami na padesáté výročí sebeupálení Jana Palacha vyskytovat prazvláštní názor. Sebeupálení bylo činem labilního sebevraha. Tvrdí to čím dál více lidí, tento názor začíná převažovat v anketách některých zpravodajských webů. A upřímně, je to čiré bláznovství, které vychází z hloupého a tolikrát propíraného rozdělení společnosti, která na to konto začíná být slepá a hodnoty vidí jen tam, kde je jejich politické přesvědčení. Jan Palach byl labilní, protože ho kavárna zbožšťuje. To je jediný důvod.

Ono přesvědčení o labilním sebevrahovi ukazuje na návrat převratné teorie bolševických kádrů, kteří ve své době tvrdili, že Jan Palach použil takzvaný studený oheň, ale špatně si to spočítal. Je to obdobné. Zpochybňovat nezastupitelnou a vskutku obrovskou oběť, kterou Jan Palach pro republiku udělal, to je přesně v režii kádrů.

Chraňme si své dějiny

Po srpnu 1968 probíhaly protesty, ale ty postupem času utichly, lidé sklonili hřbety a jelo se dál, přesně tak, jak to naplánoval soudruh v tanku. Veškeré vzedmutí alespoň nějaké svobody začalo uvadat, začaly čistky, kriminály se plnily nepohodlnými. A začala přicházet normalizace. Taková ta šeď bez svobody a bez možností. A ne, teď to není to samé, teď máme svobodu a možnosti, a právě svobodu a možnosti si proti takovým hovadinám, jako je zpochybňování úlohy Jana Palacha v dějinách země, musíme chránit. (Mimochodem, ve fotogalerii najdete printscreeny panelů z výstavy nazvané Jan Palach, která se konala v Praze v roce 2009 - jsou plné informací a fotografií, které je dobré si připomenout...)

A pak se, když vše vypadalo skutečně beznadějně, 16. ledna 1969 postavil Jan Palach na Václavské náměstí a škrtl sirkou. A nezapálil se Jan Palach, ale netečnost lidí, kteří sice se vztekem, ale začali přijímat diktát komunistické diktatury. Začaly další protesty, pohřeb Jana Palacha byl pak vlastně posledním vzedmutím svobody a touhy po svobodě mezi lidmi bezprostředně po Srpnu 1968, kterého se zúčastnily desítky tisíc lidí. V lidech se zapálila na chvíli naděje, vzpurnost a nenávist k režimu, který byl autoritářský a dusil všechno lidské a ke svobodě stvořené. A chraň nás ruka páně, abychom v sobě začali rozfoukávat nostalgické vzpomínky na rohlíky za pět haléřů a pivo za korunu. V zrcadle bychom pak hleděli na idioty.

Význam oběti Jana Palacha pro dějiny

Stačí obraz mladého člověka, který žije v natolik ohavné době a politických podmínkách, že se radši vzdá vlastního života, než aby v něčem takovém žil. Chce sebeupálením vzbudit lidi z jejich apatičnosti a destabilizovat tyranský režim vyvoláním společenských nepokojů, protože vidí, že to všichni vzdali. Jistě, byl to dvacetiletý kluk, který prožil Pražské jaro, vzedmutí svobody, který zažil neuvěřitelný soulad lidí v odporu proti okupantům a jistě ho děsila ta odevzdanost, která přišla hned poté, taková ta nastupující šeď mlčení a tichého souhlasu. Jistě mu přišlo, že lidé se vzdali tak nějak bez boje, příliš brzy, příliš jednoduše.

Jan Palach doposud probouzí svou obětí v lidech touhu po svobodě. Je to jeho odkaz, jeho poselství, na které bychom neměli zapomínat. Každý v té touze po svobodě můžeme a jistě i vidíme něco jiného, ale zásada by měla být jasná – neomezovat lidem jejich život, nechat je žít, nezavádět manýry, které povedou k omezování a oklešťování. Ano, Jan Palach byl svým způsobem blázen, ale nádherný.