Pohádkový Kuba se podělil o holky s kamarádem, ta jeho mu pak zůstala na celý život. Tajnosti slavných
11.01.2019
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Jaroslav Satoranský v komedii Parta hic
Film mu moc nepřál, v televizi si to ale dosyta vynahradil. Nekompromisní seriáloví správňáci mu seděli a proměnili ho v hvězdu. Sotva tenkrát mohl tušit, že mu jeho nejslavnější role v budoucnu málem zlikviduje další kariéru.
Kdo by neznal Kubu z legendárního Večerníčku Krkonošské pohádky. Ještě víc jsme ho ale milovali na jevišti, chodívali jsme na něj do pražského Divadla na Vinohradech a chodíme dodnes. Členem jeho souboru je totiž už déle než půl století. Začínal sice před filmovou kamerou, mnohem více příležitostí mu ale nabídla později Československá televize. Mimo jiné se jí hodil jako ideální představitel kladných hrdinů v budovatelských seriálových projektech, což se mu později vrátilo jako bumerang. „Měl jsem tu smůlu, že role nekompromisních mladíků šly výborně k mému hereckému naturelu i celkové vizáži. Nemohl jsem ve své mladické naivitě tušit, co ta role Honzy Hamra udělá s mou pozdější hereckou kariérou,“ posteskl si Jaroslav Satoranský před časem v jednom rozhovoru.
Don Felix v komedii Vítězslava Nezvala Schovávaná na schodech, ve studentském divadle AMU DAMU DISK v roce 1960
(foto – vis.idu.cz)
Nejkrásnější dárek
Narodil se v pražském Braníku coby nejkrásnější dárek pod stromeček přesně týden před Štědrým dnem, 17. prosince 1939, a nejprve se vyučil rytcem. „Přivedla mě k tomu náhoda. Na horách, kde jsem byl se školou, jsme to přehnali s opalováním na sněhu, dostal jsem zánět ledvin a dlouho ležel v nemocnici. Studia mě moc nelákala a doktoři mi moji vysněnou profesi automechanika zakázali. Podle nich jsem musel pracovat někde v teple. Na pracáku mi dali vybrat mezi pekařem, rytcem a chemikem,“ prozradil kdysi v rozhovoru pro novinky.cz. Zároveň ale začal hrát amatérsky divadlo, což ho později přivedlo až k přijímačkám na pražskou DAMU, u nichž uspěl. Studium herectví ukončil v roce 1961 a o dva roky později se dočkal prvního stálého angažmá v kladenském Divadle J. Průchy. Po třech divadelních sezónách pak přešel do pražského Divadla na Vinohradech, v jehož souboru je dodnes. Současně ale hrál a hraje i na řadě dalších scén.
S Otakarem Brouskem ve slavném dramatu Karla Čapka Matka – Divadlo na Vinohradech v roce 1967
(foto – vis.idu.cz/Olga Housková)
S Hanzlíkem plánoval muzikál
V mládí hrál na klavír, skládal písničky a s kolegou z Divadla na Vinohradech Jaromírem Hanzlíkem, tvořili společně pro děti. Dokonce spolu chtěli napsat dětský muzikál, nakonec ale zůstalo jenom u několika písniček. „Měl jsem tehdy malou dceru, která je ráda zpívala. Když se na Vinohradech uváděla hra Pavla Kohouta August August, august, věnovali jsme po premiéře představiteli hlavní role Vlastimilu Brodskému šanson o stárnoucím klaunovi, který později nazpíval Waldemar Matuška,“ zavzpomínal. Muziku ale nikdy neopustil, mimo jiné například složil písničky pro své absolventské přestavení na DAMU či scénickou muziku do představení Valentýn a Valentýna. „Místo pianina mám teď doma klávesy, kde se dá nahrát skladbička s několika nástroji, čehož využívá moje dcera, učitelka ve školce. Když potřebuje udělat cédéčko k nějakému vystoupení, natočíme spolu hudební podklad,“ prozradil.
Kuba a Anče (Hana Maciuchová) v nestárnoucím Večerníčku Krkonošské pohádky
(foto – repro/archiv ČT/Ivan Minář)
V uniformě se Suchým a Šlitrem
Před filmovou kamerou se objevil poprvé ještě během studia v roce 1959, v dětské detektivce Zpívající pudřenka, o něco větší roli pak dostal v rodinném psychologickém dramatu Osení. Po několika dalších filmech se konečně dočkal v roce 1963 hlavní role jako kytarista, vojín Karel Čiperka, v hudební komedii režiséra Antonína Kachlíka Bylo nás deset. Kromě skvělé muziky skladatele Oldřicha Flosmana to byl i první filmový projekt, v němž si zahrála legendární tvůrčí dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Během šedesátých let pak ztvárnil menší postavy v řadě dalších filmů, v komediích i dramatech. Od počátku sedmdesátých let pak začalo filmových rolí ubývat, stal se především televizním oblíbencem. Během kariéry ztvárnil téměř sto padesát postav různých charakterů a stěží bychom našli seriálový projekt, který by se bez něj obešel.
S Janou Šulcovou v seriálu Nejmladší z rodu Hamrů
(foto – repro/archiv ČT/Přiba Mrázová)
O holky se podělil s kamarádem
Svoji první a celoživotní lásku Libuši poznal již v ochotnickém divadle. „Do zákulisí přišly dvě dívky, to mi bylo sedmnáct a půl. Jedna blond a jedna černá. Kamarád ke mně přišel, kterou bych bral, tak jsem řekl, že třeba tu blondýnu. Za pár dnů jsem ji potkal v tramvaji, předstíral, že máme stejnou cestu a domluvil si s ní rande. V loděnici jsem si půjčil starou kánoi, vzal si s sebou kamaráda, aby seděl na háčků, a vyrazili jsme ve třech na Vltavu,“ vyprávěl s tím, že je to především Libušina zásluha, že jim láska vydržela na celý život. „Když jsme se vzali, hned jsem šel na dva roky na vojnu, takže to nebylo úplně jednoduché. Tehdy v roce 1961 byla v souvislosti se studenou válkou výjimečná situace a já jsem dostal povolání rovnou k útvaru.“ Přesto vydrželi, vzali se, mají dceru Martinu a jsou spolu dodnes.
Hanzl ve hře Pavla Landovského Hodinový hoteliér
(foto – repro/divadlonavinohradech.com)
Osudový soudruh
Jedním z jeho prvních výrazných seriálových postav se stal v roce 1969 Vojtěch Vont v Záhadě hlavolamu režiséra Hynka Bočana, natočené na motivy kultovního časopiseckého seriálu Jaroslava Foglara o Rychlých šípech. Obrovskou popularitu mu ale vynesly v sedmdesátých letech především hlavní role v seriálu Nejmladší z rodu Hamrů v roce 1975 a o čtyři roky později inženýr Zbyněk Kořínek v projektu scenáristy Jaroslava Dietla a režiséra Evžena Sokolovského Inženýrská odysea. Kvůli společenské angažovanosti to ale byla popularita diskutabilní a časově omezená a tenkrát Satoranský ani nemohl tušit, že se mu o dvě desetiletí později vymstí, přestože za Jana Hamra dostal v roce 1976 televizní cenu Zlatého krokodýla. Nebo spíš právě proto. Zcela opačný efekt měl slavný Večerníček Krkonošské pohádky, v němž si zahrál Kubu po boku Františka Peterky (Krakonoš) a Hany Maciuchové (Anče) a který nejspíš diváky nikdy neomrzí. Před filmovou kamerou stanul naposledy v roce 1986 v komedii Oldřicha Lipského a Zdeňka Podskalského st. Velká filmová loupež, v níž si zahrál v podstatě sám sebe. Od té doby už spolupracoval pouze s televizí, jeho prozatím posledním projektem byl seriál televize Nova Policie Modrava.
Šéf klatovské kriminálky major Václav Koutný v seriálu TV Nova Policie Modrava
(foto – repro/archiv TV Nova)
S Amforou do světa
Jeho další láskou byl fotbal, který kdysi začínal hrát s kamarády na louce. „Hrál s námi třeba Václav Mašek, který se později stal ve Spartě slavným fotbalistou, internacionálem. Já jsem za žáky nastoupil jenom na první poločas, do druhého už mě nepustili,“ usmál se. Nakonec se ale stal členem týmu slavné Amfory, s níž procestoval kus světa. Podíval se mimo jiné i do Brazílie či Japonska. „Hrál jsem většinou někde v obraně, ale nebyl jsem nijak zvlášť spolehlivý. Hrozně rád jsem sice běhal, ale takovou techniku, jakou má ještě dodneška třeba Karel Šíp, tak to jsem neměl.“
Aktuálně v pražském Divadle v Rytířské, s Petrem Kostku a Miroslavem Vladykou v komedii Hrdinové
(foto – repro/divadlovrytirske.cz)
Rozdělování nesnáší
Jaroslav Satoranský patří k hercům, kteří se do penze nechystají, přestože už letos koncem roku oslaví osmdesátku. Dál hraje v divadle a práce ho těší stejně jako dřív. „V jednom rozhovoru se mě ptali, jak reaguju na anonymy ohledně mého účinkování v normalizačních seriálech. Odpověděl jsem citátem z Puškina, že se s hlupáky nehádám. Pár takových dopisů opravdu přišlo, ale jenom jsem se nad nimi usmál. Vždyť ty seriály nemůžou nikomu ublížit. Každý pochopí, že je to výpověď o určité době. Pan Dietl to psal podle nějaké předlohy, takže v tom je kus pravdy. Něco jiného je, že tehdy všechno zaštiťovala mocná strana a vláda. Dneska už ale každý ví, že se to vrátit nemůže.“ Spousta věcí se mu nelíbila dřív a nelíbí se mu ani dnes, veřejně o tom nemluví, ale doma prý často nazývá věci i lidi pravými jmény. „Víte, do divadla chodí spousta lidí s různým pohledem. Někdo se na to dívá zleva, někdo zprava. Takové rozdělování nesnáším, ale chtěl bych pro ně zůstat jako herec, ne přívrženec nějaké strany.“
Vložil: Adina Janovská