Všechno dělal na plný pecky a jeho fórky bývaly až nebezpečné. Přesto mu osud nedal příliš šancí. Tajnosti slavných
07.01.2019
Foto: repro/imdb.com
Popisek: Vilém Besser
Jeho mimořádného umění jsme si mohli užít mnohem víc, kdyby tak rád nezlobil soudruhy. Josef Vinklář dokonce od něj jednou málem dostal pár facek. Nejkrutější životní zkoušku ale neměl šanci vyhrát.
Oblíbený představitel drsňáků a správných chlapů, majitel výrazného osobitého hlasu, který s oblibou využívala dabingová studia. Zpočátku hrál milovníky a nadějné mladé muže, později dramatické postavy s vyhroceným charakterem. Několikrát hostoval i v Národním divadle a mimořádné úspěchy sklízel obzvlášť ke konci života, když už ho sužovaly velmi vážné zdravotní komplikace. Hlavní role se mu ale bohužel většinou vyhýbaly. Jednou dokonce sám pronesl památnou větu, že kdyby existovala hra jménem Vilém Besser, tak by Bessera určitě hrál někdo jiný než on sám.
Jiřík v Tylově báchorce se zpěvy a tanci Jiříkovo vidění, v roce 1952 v Městském divadle pro mládež Praha
(foto – vis.idu.cz/Karel Drbohlav)
Putování po republice
Narodil se 2. prosince 1930 v Kročehlavech u Kladna a po celý život mu většinou nikdo neřekl jinak než Míla, i když dostal jméno Vilém. Jeho rodiče byli dělníci a nadšení ochotníci, takže není divu, že se mu herectví brzy zadrhlo za drápek. Sice se nejprve vyučil číšníkem, již v roce 1947 ale odstartoval svoji první uměleckou sezónu v zájezdovém souboru Modrá halena. Během několika následujících let pak hrál v pražském Divadle mladých pionýrů, Městském divadle pro mládež a jezdil po republice se zájezdovou scénou Ústředního divadla československé armády. V letech 1955 až 1961 vystřídal řadu oblastních scén, od Českých Budějovic přes Teplice, Pardubice či Hořovice až po Kladno a Plzeň. Ve stálém angažmá zakotvil teprve v roce 1961 na jevišti Realistického divadla Zdeňka Nejedlého na pražském Smíchově (dnešní Švandovo divadlo) a setrval v něm až do své předčasné smrti.
Jeřábník Toník a Tonka (Jana Dítětová) v dramatu Václava Kršky z roku 1958 Cesta zpátky
(foto – repro/imdb.com)
Milovník a správný kluk
Před kamerou stanul poprvé již v roce 1950, když ho režisér Václav Krška obsadil do jedné z vedlejších rolí v historickém dramatu o vynálezci parního stroje Josefu Božkovi Posel úsvitu. Pak už na něj režiséři mysleli pravidelně, v padesátých letech si zahrál coby nadějný mladý herec v řadě budovatelských a sociálních dramat. Objevil se ale také ve vysoce ceněných historických projektech režiséra Otakara Vávry Jan Hus a Jan Žižka jako tesař Jíra. Počátkem šedesátých let přešel k robustnějším chlapským typům, které ztvárňoval střídmými a výstižnými výrazovými prostředky. Nejčastěji se objevoval před kamerou jako kriminální vyšetřovatel či policista, lékař, zahrál si antifašistické odbojáře či pedagogy. Jen zcela výjimečně ztvárnil negativní postavy. Velmi často spolupracoval s dabingem, mimo jiné miloval Lino Venturu, do povědomí diváků se ale nejvíc zapsal jeho charakteristický hlas, když ho propůjčil polskému herci Marku Perepeczkovi v kriminálce Smrt stopařek.
.jpg "vis.idu.cz")
Othello v roce 1960 v Městském divadle Kladno
(foto – vis.idu.cz)
Osudové setkání
O přízeň něžného pohlaví neměl díky svému vzhledu a mimořádnému smyslu pro humor nikdy nouzi, přesto je detailů o jeho partnerkách z mládí známo jen pomálu. V srpnu 1954 se mu narodila dcera Kateřina, která sice vystudovala původně herectví, již léta ale působí na ministerstvu kultury, kam ji přivedl coby svoji tiskovou mluvčí ministr Pavel Dostál. Osudovou lásku, o šestnáct let mladší Mirku, potkal Míla náhodou, původně totiž chtěla být také herečkou, a tak dělala přijímačky na DAMU. „Jenomže jsem tam potkala krásnýho kluka, co po nich mířil na konkurz do televize, a vzal mě s sebou. Když jsem viděla, jak probíhal, připsala jsem se mezi uchazeče. Představte si, oni mě přijali! Do Zvědavé kamery jako eléva. Věděla jsem prd, co to znamená, ale to slovo znělo tak krásně. Na DAMU jsem se vykašlala a nastoupila rovnou tam,“ zavzpomínala scenáristka, publicistka a spisovatelka Miroslava Besserová před časem v rozhovoru pro ona.idnes.cz.
Arminius, ing. Zodiak/Moltke (Jaromír Hanzlík) a Sigismor (Bořivoj Navrátil) v roce 1971 ve verneovce režiséra Ludvíka Ráži Tajemství Ocelového města
(foto – repro imdb.com)
Putování po porodnicích
Poprvé ho prý Mirka zaregistrovala ve filmu, když jí bylo čtrnáct, v devatenácti se od něj dočkala první žádosti o ruku, tenkrát se tomu ale zasmála. Pak se ještě několikrát potkali a zase vzdálili a brali se až mnohem později. Znamení Střelce, v němž se narodil, nezůstával nic dlužný. I když se do diváckého povědomí zapsal především jako charakterní herec, miloval komedie a měl prý přímo nebezpečný smysl pro humor. Když se měl narodit syn Vilém, měl právě derniéru Drahomíry. Hrál Hněvsu, oblečeného do kožešin, na hlavě čepici s dlouhým liščím ohonem, na nohou hadry. A takhle vyšňořený vezl o pauze svoji ženu do porodnice. „V Zemské porodnici malovali, v Londýnské nás vyhodil vrátný, když uviděl můj doprovod. Vysvětlení odmítl. Uspěli jsme na Vinohradech, jeho pak cestou do divadla zastavili policajti. Nic nenadýchal a oni ho jako eskorta doprovodili,“ zavzpomínala Mirka pro server idnes.kultura.cz při příležitosti jeho nedožitých pětaosmdesátin.
V pražském Realistickém divadle v roce 1974, v dramatu Čingize Ajtmatova Výstup na Fudžijamu
(foto – vis.idu.cz/Miroslav Tůma)
Málem létaly facky
Výborně vařil, bavila ho zahrádka na chalupě, sbíral recepty starých hereckých kolegů. Dokonce se prý s Eduardem Cupákem předháněli, kdo jich do dabingu přinese víc. A kdo nepřinesl recept, platil panáka. Občas také ‘zlobil‘ soudruhy, dokonce kvůli tomu nějaký čas nesměla jeho žena v televizi pracovat, a tak její scénáře oficiálně podepisovala kolegyně. A u ‘Realistů‘ se prý problémy jmenovaly Josef Vinklář. „Pepa chtěl hrát všechny Mílovy role. Byl nejlepší. Ve všem. Včetně informování soudruhů. A Besser nebyl z těch, kteří by se drali. Neříkal si o role. Jednou chtěl ale Vinkláře profackovat. To když ho režisér František Vláčil obsadil do Hadího jedu. Pepa ho v klubu opil a původně Mílovu roli si domluvil pro sebe. Zahrál ji ale dobře. Vůbec nechápu, proč tak výborný herec tohle dělal,“ kroutila Mirka nechápavě hlavou i po letech.
Ota Braniborský v historické komedii režiséra Karla Steklého Hra o královnu
(foto – repro/archiv FS Barrandov Miroslav Pešan)
Přítel alkohol
Život s ním byl prý krásný, mimořádně dynamický a bohatý na nečekaná překvapení. Hlavně ale plný lásky. „Byli jsme neskutečně zaháčkovaní. Proto já už nikdy žádného chlapa domů nechtěla. Nikdo mu nesahal ani po kotníky,“ prohlásila Mirka třicet let po manželově smrti. Když se narodil syn Vilém, už oba věděli, že je zle. Na Mílu totiž zaútočila rakovina. Prostě žili ze dne na den a Besser tu a tam překonával trudné myšlenky pomocí alkoholu. „Když bylo Vilémovi trochu líp, měli jsme třeba i pár týdnů klid. To pak zkoušel v divadle a hrál. Zajímavé je, že ty poslední roky hrál krásné role a skvěle. I přestože pil,“ konstatovala Mirka. „To mi pak třeba volal po představení a posezení v klubu, abych pro něj do divadla přijela. Měli jsme to kousek, takže klidně v pyžamu, bez papírů, pomalu po paměti. Policajti nebyli. Pak mi tyhle výpadky vynahradil jinak. Byl strašně hodný, bezvadný chlap. Milovala jsem, jak všechno dělal na plný pecky. Průsery i nádherný věci.“ Se smrtelnou chorobou bojoval její manžel dlouhých osm let. „Vilém měl rakovinu měchýře a míchy a rychlý spád to vzalo až poté, co ho pan profesor Hradec otevřel, aby se podíval, jak je to dobré. Vzduch se dostal, kam neměl, přišly metastázy, a pak už to byla otázka půl roku.“
V jednom z posledních představení v pražském Realistickém divadle, v dramatu Rodinný portrét z roku 1856
(foto – vis.idu.cz/Jaroslav Krejčí)
Boj o život
Chemoterapie tenkrát ještě nebyla, léky, které existovaly v zahraničí, občas přivezla kamarádka Dagmar Havlová. Přesto hrál do posledního dechu, i když mu bylo čím dál hůř. Během posledních měsíců ještě čtyřikrát stanul před kamerou. Stihl natočit první díl úspěšného seriálu Třetí patro a naposledy si zahrál zástupce ředitele v televizním rodinném dramatu Antonína Moskalyka Mít někoho do deště. Poslední rolí, kterou nastudoval v Realistickém divadle, byl Johan Ludig Heiberg v dramatu ze života slavného pohádkáře H. Ch. Andersena Rodinný portrét z roku 1856 aneb Ze života žížal. Rolí, které ztvárnil v divadle, byly desítky a před kamerou dalších zhruba osmdesát. V poslední době trpěl krutými bolestmi a kamarád, známý psychiatr Jan Cimický, mu chodil píchat injekce. Až dva dny před smrtí už to prostě dál nešlo a museli ho převézt do nemocnice. Vilém Besser zemřel 27. října 1985 v necelých padesáti pěti letech. „Přál si, aby viděl svého syna jít do školy, odmaturovat, aby věděl, čím ten kluk bude, jestli z něj vyroste chlap, kterého budou mít ostatní rádi,“ prozradila jeho žena po letech deníku Aha!. „Poslední chvilky ve špitále byly o Vildovi a o tom, aby se mi povedlo vychovat ho bez ztráty kytičky.“
Vložil: Adina Janovská