Kdekdo záviděl protekci, přitom jí doma nikdo neporadil. Spoléhala vždy sama na sebe. Tajnosti slavných
04.01.2019
Foto: Facebook
Popisek: Jana Štěpánková v představení Divadla Ungelt Pardál
Slavná rodina může být i pořádný handicap. Mimořádná dáma se prosadila úplně sama, i když jí to dlouho leckdo nevěřil. Po půlstoletí štěstí ztratila milovaná herecká legenda všechno, co tvořilo její svět. A pak konečně objevila svobodu.
Poprvé se výrazně zapsala do diváckého povědomí jako Pavla v seriálu Taková normální rodinka, na krku s věčně nevnímajícím a hladovým manželem Péťou a divokými raubíři. A o šest let později vkročila do našich domovů prostřednictvím obrazovky coby doktorka Dana Králová z Nemocnice na kraji města, kterou dokonce natáčela pod režijní taktovkou svého manžela. Byla prý ale na place poslušná, protože mu vždycky věřila. A vyplatilo se. „První série Nemocnice byla zázrak, ty další už ne,“ konstatovala kdysi pro novinky.cz. Málokdo se mohl pochlubit tak hlubokými uměleckými kořeny jako nezapomenutelná Jana Štěpánková. Širokou popularitu získala zejména jako představitelka vtipných až sarkastických intelektuálek v televizních seriálech, přestože její srdce patřilo vždy spíš divadlu.
Manka v historickém dramatu Martina Friče Psohlavci
(foto – repro/archiv ČT)
Babiččina holčička
Umělecká historie její slavné herecké rodiny sahá z matčiny strany až k básníku a spisovateli Vítězslavu Hálkovi, z otcovy zase k dramatiku a divadelníkovi Janu Nepomuku Štěpánkovi. Prvorozená dcera nezapomenutelného Zdeňka Štěpánka a skvělé herečky Eleny Hálkové se narodila 6. září 1934 v Žilině, přestože rodiče v té době už bydleli v Praze. „Můj dědeček byl lékař poblíž Žiliny, který za svízelných podmínek vybudoval dětský špitál. Babička zase učila číst a psát, protože tam byly jen maďarské školy. Narodila se tam moje máma i její sestra. Máma říkala, že ze sentimentu mě tam také porodila. Jako malinká jsem tam byla občas, než přišel rok 1938. Po vzniku samostatného Slovenského štátu jsme všichni museli odejít,“ zavzpomínala v jednom rozhovoru pro ona.idnes.cz.
V pardubickém divadle v roce 1954, v Shakespearově komedii Kupec benátský
(foto – vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)
Rozvod na úrovni
Když jí bylo šest, rodiče se rozvedli, na vzájemných vztazích se tím ale příliš nezměnilo. Nebo spíš byly mimořádně nadstandardní. „Lidé na sebe při rozvodu většinou plivou a jsou na sebe zlí. U nás ne. Prostě se rozešli dva inteligentní lidé,“ konstatovala. Je až neuvěřitelné, jak se navzdory rozpadu prvního manželství měli všichni v rozvětvené rodině rádi a navzájem si pomáhali. Janin otec se znovu oženil se Soňou Grossovou a pozadu nezůstala ani maminka, která se provdala za lékaře. Otcovo manželství však hned zkraje poznamenala tragédie –prvorozený syn Zdeněk zemřel na záškrt v pouhých třech měsících. S narozením dalšího dítěte se pak exmanželé vzácně shodli, téměř současně Janina maminka porodila Kateřinu a tatínkova žena Martina. „Soňa nemohla kojit, měla málo mléka. Moje máma ho zase měla na rozdávání. Denně ho tak Soně posílala,“ prozradila herečka v knize Aleše Cibulky Černobílé idoly 3. Neměla tudíž pouze dva mladší nevlastní bratry Martina a Petra, kteří vykročili stejně jako ona v otcových stopách, ale ještě další dva sourozence, o nichž léta nepadlo slovo.
S Danielou Kolářovou a Pavlem Landovským během natáčení seriálu Taková normální rodinka
(foto – archiv ČT/Přiba Mrázová)
Domácí školu neměla
Vyrůstala v Praze, oba rodiče zářili v Národním divadle, maminka ale pouze do roku 1948, kdy ji vyhodili, poté co prohlásila, že únor 1948 byl puč. „A to měla rozezkoušenou Emílii v Othellovi s Janem Pivcem. Jenže ona vždycky říkala, co si myslela, ať to mělo jakékoli následky,“ zavzpomínala Jana. Přesto se doma o herectví nikdy nemluvilo, ani jeden z rodičů jí neudílel žádné rady do života. „Ani oni spolu o svých rolích nemluvili. Ale máma říkala, že vždycky poznala, co otec zrovna zkouší. Při Othellovi našlapoval doma jako tygr, když hrál na Vinohradech v Dostojevském, prostupovalo ho to mučivě od hlavy až k patě.“ Na oba ale do divadla chodila a tatínka většinou sledovala z portálu pro hasiče, protože jeho repertoár nebyl určený pro děti. Sama stanula na jevišti poprvé ve čtrnácti letech, a to hned po jeho boku. Nikoli ovšem na prknech Národního divadla, ale u ochotníků v Železné Rudě.
V Divadle S. K. Neumanna v roce 1969, v představení Škola pomluv
(foto – vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)
Herečka se zrodila v Pardubicích
Před filmovou kamerou stanula poprvé ještě během studia herectví na pražské DAMU, v roce 1952 ji režisér Otakar Vávra obsadil jako Jiřinu Postavovou ve svém úspěšném historickém dramatu Nástup, natočeném podle stejnojmenného románu Václava Řezáče. Na DAMU také poprvé narazila na člověka, který ji prostě neměl rád, herce a pedagoga Miloše Nedbala. „Já myslím, že byl na mě úplně alergickej,“ svěřila se ve svém posledním rozhovoru. Příčinu té averze, kterou nazvala nenávistí, buď ani sama neznala, nebo o ní prostě nechtěla mluvit. Nedbal ji tenkrát dokonce nechtěl pustit do dalšího ročníku. Naštěstí se jí zastal Otomar Krejča. Absolvovala v roce 1954, a jak bylo tenkrát zvykem, dostala umístěnku. Jenže na určené místo nenastoupila, protože měla právě roztočený film, komedii Jaroslava Macha Ještě svatba nebyla. Bála se, že z toho bude mít pořádný průšvih, a kolegové jí poradili, ať někam napíše, a navrhli jí několik divadel, kde byli skvělí ředitelé. Jedním z měst byly i Pardubice. „Pět kilometrů od nich byla vesnice Starý Mateřov, kam jsem jezdila k dědečkovi na prázdniny. Tak jsem si říkala, že když mi bude zle, vždycky dojdu do Mateřova, třeba pěšky. Vybrala jsem si Pardubice a udělala jsem dobře.“ Do prvního angažmá tedy nakonec nastoupila ve Východočeském divadle, na jeho jevišti prožila šest sezón a říkávala, že až tam se narodila jako herečka.
Doktorka Králová s doktorem Štrosmajerem (Miloš Kopecký) v Nemocnici na kraji města
(foto – repro/archiv ČT/Miroslav Pospíšil)
Jirásek v přímém přenosu
Na podzim roku 1959 se konečně vrátila do Prahy, navzdory nespornému talentu se ale neustále potýkala s pomluvami, že má díky slavnému otci protekci. „Táhlo se to se mnou i do libeňského Divadla S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou – pozn. red.), tam jsem si také užila. Přitom je to takový nesmysl! Byla jsem vychovaná spoléhat jen sama na sebe,“ prohlásila a dodala: „Ať se ale jmenujete jakkoli, jméno je vám na jevišti úplně k ničemu. A režisér by byl sebevrah, kdyby vás obsazoval jen podle slavného jména.“ Na televizní obrazovce se objevila poprvé v roce 1960 v pohádkové komedii režiséra Jiřího Bělky Lucerna, zpracované podle klasické stejnojmenné divadelní hry Aloise Jiráska. Jednalo se tenkrát o jednu z úplně prvních televizních inscenací, která byla vysílána živě z pražské Měšťanské besedy. Záznam se nedochoval, v databázích lze dohledat jen kusé informace o jejím obsazení. První opravdovou televizní roli pak dostala až v roce 1966, kdy si zahrála Toničku ve vysoce ceněné inscenaci režisérky Evy Sadkové Křišťálová noc.
Marie Stuartovna v roce 1974, v představení Divadla na Vinohradech Ať žije královna!
(foto – vis.idu.cz/Vilém Sochůrek)
Pod manželovou taktovkou
Během kariéry ztvárnila ve filmu, televizních inscenacích a seriálech více než stovku postav, dochovala se i řada záznamů divadelních představení. Těch televizních bylo mnohem víc a jen obtížně bychom hledali seriálový projekt, v němž nezanechala svoji stopu. Od počátku sedmdesátých let začala být nabídkami doslova zavalená. Poté co se v roce 1971 objevil na obrazovce projekt Fan Vavřincové Taková normální rodinka, v němž ji manžel Jaroslav Dudek obsadil do role mimořádně vyrovnané vnučky, dcery a matky Pavly, zařadila se k nejvýraznějším a nejobsazovanějším herečkám. Rozhodně to ale neznamenalo, že by odsunula divadlo na vedlejší kolej. Od roku 1972 byla ve stálém angažmá v Divadle na Vinohradech a davy diváků chodívaly prostě na Štěpánkovou. Přiznám se, že jsem k nim patřila také. Například její Marie Stuartovna byla tak mimořádná, že vás mrazilo v zádech, a její výkon v mých očích už nikdy nemá žádná jiná herečka šanci překonat.
S Květou Fialovou v populární komedii Účastníci zájezdu
(foto – Falcon)
Byli si předurčeni
Režiséra Jaroslava Dudka poznala již ve škole, sblížili se ale až po Janině návratu do Prahy počátkem padesátých let a žili spolu až do jeho smrti. Dokud ho nepoznala, nikdy prý děti nechtěla, pak to ale přišlo samo a měli spolu syna Jana. Zůstal ale jedináčkem, protože byli oba tak pracovně vytíženi, že by další dítě nezvládli. Jejich manželství bylo přímo ukázkové a harmonické, recept na ně však Jana předat nedokázala. „Když jsem se jednou své maminky jako dítě ptala, jak se stane, že se najdou dva lidé, vezmou se, mají děti, tak použila příměr: Pánbůh rozkrojil pomeranče a rozhodil je po světě. Pomeranče jsou stejné, ale přitom je každý jiný. Někdy se stane, že se dvě půlky z jednoho pomeranče sejdou a pak jsou spolu,“ zavzpomínala a dodala: „ My dva s mužem jsme byli opravdu dvě půlky z jednoho pomeranče, které k sobě pasovaly. Je to o náhodě, o štěstí.“
Sarita Myrtlová v představení To byla moje písnička – Divadlo na Vinohradech, 2012
(foto – divadlonavinohradech.com)
Velké ztráty
O dva roky starší Jaroslav Dudek měl z prvního manželství s dramaturgyní Janou Dudkovou dcery Janu a Annu, přesto jejich vztah trval jen krátce. S Janou pak prožil téměř půl století, vzali se ale až v roce 1960. Poslední srpnový den roku 2000 pak odstartoval sérii událostí, které obrátily celý její dosavadní život vzhůru nohama. V ten den zemřel její manžel a jen o čtyři měsíce později jí v Divadle na Vinohradech řekli, že už s ní dál nepočítají. Bylo to krátce poté, co po Jiřině Jiráskové usedl na ředitelskou židli její dlouholetý přítel Jindřich Gregorini, jehož éra v divadle neproslula vůči lidem příliš velkou dávkou empatie. „Najednou jsem přišla úplně o všechno. Začít znovu žít a dýchat nebyla legrace,“ prozradila v jednom rozhovoru s tím, že už se k tomuto období nikdy nechce vracet. Z nejhoršího jí pomohl syn a vnučky, a pak zjistila, že na přísloví, že na všem zlém je vždycky i něco dobré, něco je. Začaly chodit nabídky a mohla se rozhodnout, zda jí vyhovuje text, kolegové i režisér. V divadle i před kamerou se jí náhle otevřela cesta ke svobodnému rozhodování.
S Milanem Kňažkem v seriálu Doktor Martin
(foto – repro/archiv ČT/Ondřej Novák)
Jak usínat s dobrým pocitem
Od té doby Jana Štěpánková ztvárnila řadu krásných postav na různých divadelních scénách, od Divadla na Jezerce přes Divadlo Ungelt až po nezapomenutelné představení Divadla na Vinohradech To byla moje písnička, které se stalo derniérou vážně nemocné Jany Hlaváčové. Zahrála si v dlouhatánské řadě seriálů, od Nemocnice na kraji města po dvaceti letech přes Náves či Cukrárnu až po První republiku. Naposledy stanula před kamerou letos coby tetička Marie Loukotová v celovečerní krimikomedii s populárním seriálovým hrdinou Doktor Martin: Záhada v Beskydech. V listopadu pak musela být hospitalizována kvůli těžkému zápalu plic, kterému podlehla krátce před vánočními svátky, 18. prosince 2018. Odešla moudrá, vzdělaná a noblesní dáma, která před lety v rozhovoru pro ČTK prozradila své životní krédo: „Je důležité, aby se člověk choval slušně. A to nejen v životě, ale i v té naší herecké branži. Aby usínal s dobrým pocitem, že nikomu vědomě neublížil.“
Vložil: Adina Janovská