Ekonomika jasně, ale pro lidi. Novoroční předsevzetí. Zápisníček A.V.

Foto: Ondřej Vanča

Popisek: Zápisníček, ilustrační fotomontáž

FOTO Pro lidi ve středně velké zemi ve středu Evropy... Jo, je to tak, koukněte na mapu. Spousta zemí v Evropě je menších než my, Rakousko, Dánsko, Nizozemsko, Belgie, o Monaku a Lucembursku nemluvě. Že by ten pocit geografické malosti vytvářeli velcí sousedé, jako je Německo a Polsko? K těm předsevzetím. Novoroční předsevzetí si nikdy nedávám, takže tohle je výjimka. Mám za to, že pokud se člověk chce do něčeho pustit, fakt nemusí čekat ausgerechnet na první leden. Anebo s něčím přestat. Rovnou tady proto úvodem napíšu, že se nechystám přestat kouřit. Je to moje jediná větší neřest životosprávného charakteru (jinak mám neřestí a špatných vlastností, s nimiž vedu ustavičný, nepříliš úspěšný boj, pochopitelně hafo), zato oblíbená. Hulím od třinácti dvě krabky denně a moje zchátralé tělo by ten šok z absence nikotinu nemuselo přestát. Nic proti zdravému modrému životu, já si ale vzpomínám v této souvislosti na lídra Plastiků, Milana Mejlu Hlavsu, též závislého kuřáka a… no alkoholika zrovna ne, ale řádného konzumenta. Letos 5. ledna to je už 18 let, co Mejla odešel.

Takže. Napřed Mejla začal krotit alkáč. A dodržoval to. Pil jen po setmění. Mluvím o druhé polovině devadesátých let, přibližně. Čili v létě chlastal víc než v zimě. No a pak začal sportovat, jezdit na kole, s helmou, mimochodem. Netroufám si tvrdit, že to byla příčina jeho rakoviny, ale pro tělo zpustlé máničky, zvyklé na tvrdou restaurační sesli a vichry hospodských větráků, to podle mne musel být šok… A protože jsem se již přiznala na FB Standy Pence, řeknu to i tady. Jo, do Mejly jsem byla léta po uši zamilovaná (samozřejmě platonicky, holek se kolem něj motalo jak vos na meruňkách). Čímž předesílám, že předsevzetí budou vždy dvě – jedno nesmělý návrh pro vedení tohoto státu, a druhé, protože radit je snadné, moje vlastní. Leckdy hodně osobní.

Mejla většinou už v těch časech nosíval černou čepičku, kterou maskoval čím dál vyšší čelo. Ale byl krásnej, strašně charismatickej a hlavně - milej.  

„Vančový nic neříkejte, ta to nejen vykecá, ale hlavně – napíše,“ tvrdíval o mne v devadesátkách, když jsme měli pražský programový a kulturní čtrnáctideník 14, Radim Špaček. Špágr měl recht a platí to dodnes. A že se mi vynořila slova dávného známého a kamaráda, dnes oceňovaného režiséra Radima Špačka (lví úroda za film Pouta, aktuálně v kinech jeho Zlatý podraz), přestože jsme se víc než dvacet let osobně neviděli? Protože se vynořil i jejich nositel.

Na mém FB profilu glosoval jeden komentář Štěpána Chába, ten o Ukrajině. Dost nevybíravě. Když jsem se ohradila, že neargumentuje, ale nálepkuje, a vyzvala ho se Štěpánem do ringu, čímž míním souboj argumentů, ne pěstí, Štěpán mi zarputile tvrdil, že do toho Radim nepůjde. „On by nás tím vlastně legitimizoval,“ přesvědčoval mě - měl na mysli ten léta se táhnoucí odér ´proruského a dezinformačního webu´, který vyplynul z toho, že jsme součástí stejného vydavatelství jako Parlamentní listy. Jen pro pořádek poznamenám asi tak po sto padesáté druhé, že se stačí na naše stránky kouknout, ostatně i z toho zlověstného seznamu Konspiratori.sk nás vyřadili; a ani Parlamentky, ať jsou, jaké jsou, fakt nejsou ani proruské, ani dezinformační…

Radim Špaček vloni v létě (na snímku vlevo), při natáčení Zlatého podrazu

Ale k věci. Radim překvapil, je to chytrej kluk, žádný pitomec, který by bezmyšlenkovitě opakoval, co někde zaslechl. A má po ruce legitimní argumenty. Tudíž se chystá mač na téma, byl, nebo nebyl Stepan Bandera válečný zločinec a masový vrah? Je, nebo není obětí protiukrajinské, tudíž ruské propagandy? Sama jsem hodně zvědavá a Štěpán se na to doslova třese…

Leden, za kamna vlezem. A pustíme do tepla bezdomovce

Meteorologové mají poslední léta s předpověďmi trabl, počasí blázní. Vzpomínám, jak jsme vyrazili na výlet do Liberce a sotva tam dojeli a zaparkovali před Zoo, spustil se děsný (a vytrvalý) liják. A my přitom čučeli do mobilu na ultra přesnou předpověď od Yr.no, kde měli tu samou minutu v Liberci krásné malé sluníčko… Takže dlouhodobou předpověď na leden 2019 od ČHMÚ beru s rezervou;  zkušenost nás učí, že leden je, marná sláva, nejchladnější měsíc v roce.

Kdo tím nejvíce trpí? Bezdomovci, každoročně jich spousta umrzne. Což by nám fakt nemělo být jedno a už vůbec by to nemělo být jedno státu a obcím. Bezdomovci jsou naši spoluobčané, kteří ve své většině buď měli smůlu, nebo mají psychiatrickou diagnózu, která jim znemožňuje etablovat se v dnešním, poměrně komplikovaném světě. To je tedy jen můj skromný názor, založený na pozorování, přesto si myslím, že by to stálo za seriózní výzkum. Takže, milý státe. Je nejvyšší čas iniciovat reformu psychiatrie a vytopit nějakou tu kačku na ne větší, ale přímo masivní nárůst účinnější psychiatrické a sociální péče, včetně ambulantní. A milé obce a města. Pokud někdo umrzne na vašem území, protože se neměl kam ukrýt před zimou (ať už je to proto, že neměl dvacku na ubytovnu, anebo nesplnil kritéria ´střízlivosti a slušného chování´ – pustit do tepla musíte každého, bezdomovci nebývají vyvonění frajeři, to by nebyla bezdéčka, že - není přece takový trabl najmout jako ochranku statné sociální pracovníky, chlapy, kteří si v klidu, s nadhledem a empatií poradí), je to vaše ostuda a vaše převeliká vina.

Jsem facebooková straka. Jakmile se mi nějaká fotka líbí, hned si ji schovám. Někdy si napíšu, od koho je, jindy zapomenu. Tahle je myslím od Jolany Šťastné, ale jistá si tím nejsem :-)

A já se zavazuji, že budu chodit každý den tetičce pro obědy. Což prospěje jednak mé devadesátileté  tetě, nechci, aby jedla třikrát ohřívané žrádlo od sociálky, ale každý den alespoň malinkou porci dobré, čerstvé a chutné (ano, teti, jídlo by mělo i chutnat) ňamky z restaurace Klub Santoška, kde mají moc hodného, vstřícného provozáka, s nímž jsem to domluvila. Plus to prospěje mně, nebudu celej boží den jen hnít u kompu (to si neprotiřečím, viz úvod, je to jen jedna stanice autobusu, co urazím pěšky, žádnej velkej sport).

Únor je krátký, moc se toho nestihne

Co bych chtěla po státu? Přívětivé, vstřícné úředníky, kteří se necítí být nepřáteli občanů - budeme je všichni potřebovat již další měsíc. A jak toho dosáhnout, když stát jde očividně po kvantitě, ne po kvalitě, což dokazuje (samozřejmě s výjimkou vyššího managementu) nízkými platy? Co třeba bonusy? Ať alespoň ten mizerně placený úředník má více volna, třeba v pátek práci jen čtyři hodiny, a delší dovolenou, sick days a vyšší nemocenskou za plný plat? Pomůže také kvalitně připravená digitalizace, nóbl pojmenovaná e-goverment. Což není easy, vím, ale zase – máme Piráty. A ti se vyznají.

Tohle fotila myslím Irena Čani

A já slibuju na život svých čtyř zbožňovaných koček, že budu též přívětivá, nebudu na nikoho řvát, že je kretén, i když projeví menší než malou míru chápavosti, anobrž budu nebesky trpělivá, nikoli vzteky vibrující. Inteligence a to, že to někomu pálí, je sice fajn, ale jsou důležitější vlastnosti. Třeba empatie. A svého muže, elektrikáře, přiměju laskavou manipulací, nikoli výhrůžkami rozvodem, aby vyměnil všechny zdechlé žárovky a bylo světlo – tma je depresivní.      

Březen, ještě tam budem. A vylezeme 31. 3., kdy razíme na finančák   

Daně, daně, daně. Jediná jistota kromě smrti. A v Česku doslova smrtící. Pléduji za jejich rozumnou výši, někde mezi těmi nízkými, které podpoří byznys, z něhož pak má užitek celá země (pokud prachy neodtečou do zahraničí, teda) a vysokými, co zaplatí sociální stát. Který většina občanů - včetně mne - chce. Daně by neměly zmrazit podnikání a iniciativu, ale měly by být progresivní. Kvadratura kruhu? Trochu. A úkol pro šikovného ekonoma s vizí.

Takže ne Babiše, podporujícího sobecky jen velký, kromě svého Agrofertu z většiny zahraniční byznys, a ne Kalouska, nejhoršího ministra financí, co jsme kdy měli (povedl se mu ´husarský kousek´ - etablovat v ČR vleklou hospodářskou krizi, která by bez něj nebyla; doslova jí vymyslel na základě pilné četby zahraničních, hlavně amerických médií, a pak realizoval zmrazením ekonomiky). Nejlépe celou odbornou komisi, sestavenou z ekonomických delegátů všech politických stran, které dosáhly v minulých volbách alespoň jedno procento (chci tam Svobodné, tak proto), jejíhož doporučení ale bude, na rozdíl od minulosti, dbáno. Což se musí dohodnout, než komise začne pracovat.   

Vážně netuším, komu jsem to uloupila, ale děkuju

Slibuji na život nejoblíbenější Ondrovy myši (jmenuje se Azalka a je z chovu mého syna – jeho chovná stanice se jmenuje Žabotlam a spíše než na vzhled krys se soustředí na povahové vlastnosti; ideálem je milý, mazlivý potkan, takové chováme již ve čtvrté generaci, jmenují se po bylinách a tudíž máme také Dřípatku), že nebudu pitomě podléhat internetovým reklamám. Velký bratr totiž dobře ví, co se mi líbí – všechno huňaté, lesklé, heboučké, měkoučké… A strká mi to pod čenich na kompu. A já naskakuju s rozběhem. Takže – nebudu utrácet za blbosti a nekoupím desáté mikroplyšové povlečení, i kdyby bylo ve slevě 150 %.    

Duben, příroda se probouzí. Nechť se probudí i sdílená ekonomika

Velectěný stát již velmi nesměle začal – míním poskytování hypoték mladým do 36 let ze Státního fondu rozvoje bydlení. Pozor, teď přijde amatérská ekonomická vsuvka: To je de facto sdílená ekonomika, tak jak já tomu rozumím (je zde trochu zmatek v pojmech; Wikipedie uvádí coby sdílenou ekonomiku jen tak zvané spoluspotřebitelství, model založený na sdílení, výměnách, půjčování nebo pronájmu produktů, na rozdíl od jejich vlastnění; i to je logické – není třeba věc vlastnit, je ekologičtější a levnější k ní  ´jen´ mít přístup). Wikipedie ale do sdílené ekonomiky počítá nyní hlavně Uber a Airbnb, což je podle mne jen zmodernizovaný, na digitální společnost ušitý obchodní model, který venkoncem slouží ke generování zisku. A tady je zakopaný jezevčík. Chce ten obchodní model primárně generovat zisk, nebo ne?

Fajn, nic proti, ale tohle já na mysli nemám. Stejný termín, sdílená ekonomika, používá třeba i První klubová pojišťovna, která ale funguje na trochu jiném principu, a to, že když se u ní pojistíte, stanete se spoluvlastníkem a pokud ten rok nečerpáte pojištění, je vám ze společného měšce vyplacen váš podíl, který zbyde po odečtení pevné marže 17 % Klubovky (ano, zde jde o mírné generování zisku, 17 % z milionu je méně než z miliardy) a výplat pojištěncům. Takže je to takový zajímavý kočkopes, dle mne hodný následování...

Já si ale sdílenou ekonomiku (možná to má nějaký svůj název, nevím) představuji tak, že je samonosná. Není určena ke generování zisku, dle tatíka Marxe kapitálu, ale k obecně prospěšné ekonomické činnosti, jež se tím sama zaplatí a může navíc rozšiřovat svou působnost. To je ta státní hypotéka, například, s výhradou. Má svá pravidla: Mohou o ní žádat manželé nebo registrovaní partneři. Dítě do 15 let je podmínkou u žadatelů, kteří nejsou manželé. Žadatel v době podání žádosti nesmí být vlastníkem ani spoluvlastníkem obydlí, ani nájemcem družstevního bytu, stejně tak jako jeho manžel či registrovaný partner. Fond poskytne půjčku až 1,2 milionu korun na koupi bytu, maximálně pak 2 miliony korun na stavbu nebo koupi rodinného domu. Úroková sazba je vázána k základní referenční sazbě EU (nejnižší 1 %) s možností fixace na pět let. V létě, kdy s tím začali, byla 1,12 %. Stát se zde ale zachoval trochu „přizdisráčsko – vyděračsky“, jeho podmínky jsou příliš tvrdé, přečtete si znovu body 1 a 2.

Co mně ale vadí nejvíce, je pohyblivá úroková sazba. Stát by měl v tomto případě stanovit pevnou úrokovou sazbu po celou dobu splácení, nejlépe 2,5 %. Proč? Za prvé je třeba se krýt, ne každý příjemce hypotéky bude řádně splácet, na to je ale osvědčená statistika, každá banka ji má. Za druhé, ta necelá tři procenta jsou slušná marže, z níž by se měl celý systém udržovat v chodu i další léta. A ten, kdo by si zde půjčil na své bydlení třeba… vezmu vysoké numero, dva miliony na 20 let, splácel by měsíčně 12 500 Kč… Kdo namítne, že i stát si na to půjčuje, odpovím, nemusí. Stačí, když napoprvé ze státního rozpočtu (ergo z našeho) dá tu původní sumu (zde to bylo 650 milionů korun, které když půjčíte na 2,5 % úrok, máte každoročně přes 16 milionů na provoz a další hypotéky; ideálně by to samozřejmě mělo být řádově víc hned na začátku) a založí malý státní podnik, který se o to bude starat, aby peníze zas nezmizely někam zpět do bezedného státního rozpočtu. Pokud podobné menší hypoteční příležitosti vytvoří i města a obce (a proč ne?) či velké podniky (vzpomeňme na Baťu), banky se mohou jít se svými doslova nemravnými zisky zahrabat. A jak je to aktuálně s bankovními hypotékami? Čtěte ZDE.

Dan Veselý? Doufám... A dík

Tak jsem se rozepsala, že své vlastní, osobní předsevzetí zkrátím: Nebudu ´pušit´, jak tomu říkají moje děti. Anobrž použiju mírnou, laskavou manipulaci tam, kde cítím, že je třeba něco posunout kupředu.

Květen kvete jako blázen. Ať kvete i sdílená ekonomika

V květnu bývá přes den pěkně, v noci bych ale venku spát nechtěla… Vracím se tedy k něčemu, co bych nazvala ´sociální hypotéky´. Považuji je za něco, co by řešilo problém bydlení efektivněji, než to omílané chybějící sociální bydlení, nebo spíše – měl by to být základ a sociální bydlení doplněk pro potřebné, co si sami nepomohou, ať už přechodně či nastálo.

Mimochodem, jaképak sociální bydlení, když nejvíce lidí bere 25 674 Kč hrubého (to není průměr, ale tak zvaný median, tj. číslo, které se týká největšího počtu lidí; platí za rok 2017) a náklady na bydlení jsou tu astronomické. E15 uvádí poměr nákladů na bydlení vůči příjmům vyšší než 25 % dle Eurostatu, spíše bude někde okolo 33 %, napsal ekonomický web. Mno. Já bych to hodila ještě výše, spolu s rostoucími náklady na plyn, elektřinu a vodu. Kdybych bydlela sama nebo s dítětem a brala tu průměrnou necelou dvacku, platila kolem 15 tisíc nájem s poplatky, což není nic přestřeleného, to mi tedy věřte - tak regulérně třu bídu a pomalu hladovím. Kdybych byla dle KDU-ČSL šikulka a udržela si podobně vydělávajícího manžela, zbyde nám krásných 25 litránků na vše ostatní. Takže to vypadá, že sociální bydlení potřebujeme pomalu všichni :-).

Mimochodem, stát by měl zadat pořádný výzkum. Kolik bereme brutto i netto (průměr i median), kolik nás skutečně stojí bydlení, kolik ostatní nezbytné věci jako je jídlo, drogerie, ošacení. A kolik tedy zbývá. Na kino aspoň jednou ročně, dovolenou na Slapech, výměnu rozbité pračky. Myslím, že by se ukázalo, co všichni dávno tuší, že jsme tu chudí jak kostelní myši a spousta lidí může o dovolené na Slapech leda snít. Což není podle mne vysokými náklady, to je prostě nízkými příjmy. Nějaký ekonom to nazval „banditokapitalismem“, to, co tu s požehnáním profesora Klause máme.

Princip sociální hypotéky, čili půjčky, která bude pro každého, nemusí mít předem naspořenou bůhvíjakou akontaci (z čeho taky, že), kdo je schopen splácet (čili má trvalý, doložitelný příjem) – ale stále stejnou, předem domluvenou cifru, ne tu zlodějskou ´fixaci´ třeba na pět let a pak děj se vůle kapitalistova, jsem doufám osvětlila. Jen dodám, že se mi jeví i jako šikovný instrument právě pro města a obce, které si chtějí udržet lidi. Samozřejmě zbývají ti, kteří splácet schopni nejsou, a pro ty je to sociální bydlení.

Fakt netuším, kde v tom všichni hledají takový problém. Na to se snad nemusí scházet sněmovna, aby město ze svého rozpočtu koupilo napřed jeden zchátralý dům, pak třeba další, opravilo ho, udělalo tam malometrážní byty s nutným vybavením (sprchový kout, záchod, umyvadlo; v kuchyni sporák, trouba, linka), spočítalo rozumný nájem - který pokryje nutné opravy, péči o nemovitost a, to je důležité, domovníka, statného chlápka všeuměla, co zvládne drobné opravy sám a s rodinou tak bydlí zadarmo a udržuje v domě pořádek ve všech směrech -, ale negeneruje zisk. O zisk tu přeci nejde.

A co se státu a krajů týče, tak ti mohou tyto hypotéky využít i jako vhodný nástroj k pomoci chudším oblastem, kde je větší bída. V Praze bude ta státní hypotéka třeba na 3 % (stále výhodnější než u banky s akontací a sakra nejistým procentem po uplynutí fixace), zato v Ústeckém kraji jen na 0,5 %. Co by ne? Nejlepší je prostě vždy pomoci lidem, aby si pomohli sami (a k tomu se ještě vrátím). Co se Ústeckého kraje týče, Štěpán Cháb, který tam žije, tvrdí, že v Sudetech mají hafo krásných, polorozpadlých domů, na jejichž opravu nikdo nemá prachy a tak pomalu chátrají, až spadnou. Velká škoda, že. Proč kraj nepřemýšlí, jak je darovat mladým rodinám s dětmi, které potřebují bydlet, nota bene v krásné přírodě, a formou sociální hypotéky od kraje by si je mohly opravit? A z čeho budou platit? Digitální ekonomika, tj. práce z domova, kdy stačí jen elektřina, stůl, židle, komp a připojení, vzpomínáte? Ta tu už dávno běží… A ta rodina může pak třeba nechat dva oddělené pokoje s příslušenstvím na pronájem (letní byt pro chudší z města, tak se to dělávalo za první republiky, čili nic nového pod sluncem) a trochu si pomoci s placením, pokud tedy stát zjednoduší administraci podnikání a ušije ho na míru i drobným aktivitám, nejen OKD a Agrofertu (i k tomu se ještě vrátím)…  

Mám dojem, že tuto fotku jsem čmajzla na FB města Příbram

A já v květnu nakoupím rajčata, bylinky a nově i okurky a zasadím na terasu, která bude ještě zelenější než vloni. A nezapomenu zalévat každý den.

Červen – nejkrásnější měsíc v roce. Ať se tu i krásně podniká

Zde se vrátím k tomu, že největší pomoc je zařídit, ať si lidé pomohou sami. Ne všichni, všichni nemohou, to je jasné. Některým brání stáří, nemoc či chybějící ´talent k životu´, tam obecně řadím všechny diagnózy typu ADHD, Aspergerův syndrom a tak. Takovým lidem musí být pomoženo, nenecháme je přece chcípnout v pangejtu (a proto platím daně, docela vysoké a dle mínění mé účetní hloupě poctivě; moje účetní je fakt sladká, ta se přímo osypává, když má stát třeba jen k dispozici na jediný měsíc mých pár stováků, no, tedy, jsou to 4 litry, které si předplácím na daně - dle ní je to holá nemravnost :-)).

A jak si lidé pomohou sami? Lehce, jen jim to nesmí stát ustavičně komplikovat a házet jim klacky pod nohy. Nejdůležitější je střecha nad hlavou, to jsme již probrali. A teď nějaké love, aby bylo na živobytí. Tudíž drobné podnikání. Jednoduchá administrativa, jednoduché, nízké daně. Vystavení, zrušení i pozastavení živnosťáků jen na pár kliknutí na internetu, popřípadě jednu krátkou návštěvu na úřadě – s okamžitou platností a zdarma! Snížení počtu živností, k nímž je živnosťák třeba, na nezbytně nutnou míru, zbytek ponechat jen na ohlášení na finančáku (takhle třeba funguju já, již skoro 15 let, na volnou živnost, k danění používám paušál). EET omezit na provozovny s obratem větším než tři miliony ročně, nemyslete, to je obrat, ne zisk a vůbec není zvlášť vysoký. Tři mega, to je takové pěkné číslo, hranice, kterou bych vybrala jako první, zásadní schod pro podnikatele. Do tří milionů se neobtěžovat s EET a DPH, což je hrozná zátěž, která malé firmičky doslova likviduje. Do tří milionů platit rozumně nízké daně, maximálně 15 % (pro fyzické osoby navrhuji snížení na 10 %).

Naopak na obranu zákazníků by měl stát povinně iniciovat (kde ještě nejsou) profesní komory, které se postarají o zaručenou kvalitu. Něco jako cechy ve středověku. Máte glejt od komory pokrývačů, který se jednou za čas musí obnovit, za mírný poplatek, jenž zajišťuje provoz zastřešující organizace? Zaručíte se jím zákazníkovi a ten ví, že nejste jouda, co mu zku*ví střechu. Pokud si ten zas vybere někoho bez požehnání od komory elektrikářů, plynařů, instalatérů či tesařů nebo architektů, má to patrně levnější, ale činí tak na vlastní nebezpečí. A ví to. Má to jediný háček, na rozjezd potřebuje každý nějakou tu kačku, to není zadarmo. Jsme u ´sociálních půjček´, které si schovám na červenec.

Tahle krásná fotka je Jolany

Červen mám nejradši. Už ze školních dob, kdy nejhezčí byl konec června s prázdninami před sebou. Kvete jasmín, akáty, plané růže, začínají vonět lípy, prostě ráj. Moje předsevzetí je easy – každý den ráno si připomenu, jakou mám obrovskou kliku, že si žiju tak fajn – mám skvělou rodinu, báječnou práci s prima lidmi, bezva kamarády a kamarádky, povětšinou milé kočky, bydlím v nejkrásnějším městě světa… a vůbec. (A slibuju, že si to budu říkat pro sebe a velmi potichu, jinak by mě mohl jinak naladěný rodinný příslušník ubít kamenem a zahrabat na zahrádce.)  

Další pololetí příště – to by bylo k neučtení.

Zvířátko na konec v sobě obsahuje též důležité předsevzetí. Nebudu sob (tak se u nás doma říká seberybám, které jsou selfish a nemyslí na ostatní), ale LOS se sametovým čumákem! Jako tento, který si v brněnské Zoo právě pochutnává na neprodaném vánočním stromku. Jestli se jmenuje Angeles, fakt nevím.

Vložil: Anička Vančová