Tragický osud démonického magistra Kelleyho. Byl tak zoufalý, nebo někomu vadil? Tajnosti slavných
28.12.2018
Foto: repro/archiv ČT
Popisek: Jiří Plachý st. ve filmu Císařův pekař – Pekařův císař
Dominantní chlap jako hora, démonický, až uhrančivý… Pro ztvárnění nejslavnějšího šarlatána si režisér Martin Frič nemohl vybrat lépe. A stejně jako dokázal magistr Kelly žonglovat s realitou, zůstává dodnes obestřena tajemstvím i předčasná smrt jeho představitele.
Jeho jméno si už málokdo ze současných diváků vybaví, přesto znovu a znovu vstupuje několikrát do roka prostřednictvím obrazovky do našich domovů. Samozřejmě i letos během svátků, protože bez legendární historické komedie režiséra Martina Friče Císařův pekař – Pekařův císař si je snad už ani neumíme představit. Vedle Werichova císaře Rudolfa II./pekaře Matěje patří jeho magistr Kelley bezesporu k nejvýraznějším postavám tohoto projektu. Jiří Plachý starší byl výrazný a osobitý, dokázal být mimořádně věcný a civilní, současně ale i působivý, hrál moderně a přitom s vášní. Ne nadarmo o něm režisér Jan Grossman říkával, že na jevišti i ve filmu předběhl svou dobu.
S Trudou Grosslichtovou v roce 1935 v komedii Martina Friče Jedenácté přikázání
(foto – repro/Elektafilm)
Strojař v Národním
Narodil se 29. července 1899 v Železném Brodě do úřednické rodiny a podobně jako řada kolegů měl původně namířeno do zcela odlišného oboru. Vystudoval strojní průmyslovku v Pardubicích, po maturitě začal pracovat v továrně, současně ale hrál s ochotníky. V roce 1921 sice začal studovat na ČVUT, brzy ale ze školy odešel, aby se mohl divadlu věnovat naplno. Již v roce 1922 začínal jako elév v činoherním souboru Národního divadla a krátce nato už získal angažmá ve smíchovském Švandově divadle, na jehož jevišti strávil pět sezón. Pak se pokusil o založení vlastní divadelní společnosti, kterou nazval Česká komorní scéna, bohužel ale neuspěl. Důvodem prý byl divácky příliš náročný repertoár. A tak v roce 1929 nastoupil do Vinohradského divadla, kde se od roku 1937 začal prosazovat i jako režisér a koncem války byl dokonce i uměleckým šéfem. Od roku 1948 pak byl členem činohry Národního divadla.
Vávra v dramatu bratří Mrštíků Maryša, na jevišti Národního divadla v roce 1948
(foto – repro/archiv.narodni-divadlo.cz)
Záludný šarlatán
Na filmovém plátně se poprvé představil ještě v němé éře, v roce 1925, v komedii režiséra Svatopluka Innemanna Z českých mlýnů si zahrál mlynářova syna Karla Karáska. Vzápětí se ale divákům ztratil z dohledu a před kameru se vrátil až ve zvukovém filmu, v roce 1933 jako učitel v hudební romanci V tom domečku pod Emauzy. Od té doby se objevoval na plátně pravidelně, leckdy až pětkrát do roka, i když výraznějších rolí dostal pomálu. V období protektorátu se pak raději odmlčel, aby si předválečný nedostatek dramatických postav po osvobození bohatě vynahradil. Opravdu mimořádný herecký koncert předvedl mimo jiné jako záludný magistr Edward Kelley, anglický alchymista a šarlatán, působící velkou část svého života na dvoře císaře Rudolfa II., v historické komedii Martina Friče Císařův pekař – Pekařův císař. Různých charakterů ztvárnil během kariéry na čtyři desítky.
S Janem Werichem ve slavné historické komedii Císařův pekař-Pekařův císař
(foto – repro/archiv ČT)
Premiéra bez hvězdy
Jiří Plachý často spolupracoval i s rozhlasem a v dabingu, v roce 1940 obdržel cenu České akademie věd a působil ve vedení Ústřední jednoty českého herectva. Nezanedbatelná byla i jeho činnost pedagogická. Od roku 1939 byl profesorem pražské konzervatoře, z níž v roce 1949 přešel na DAMU. Největší a nejkrásnější roli dostal ve slavném romantickém dramatu Václava Kršky Měsíc nad řekou, v němž si zahrál přítele hlavního hrdiny Josefa Roškota. Slavnostní premiéry, která se uskutečnila 28. srpna 1953, se už ale nedožil. Stejně tak nestihl dokončit natáčení dramatu podle stejnojmenné povídky Svatopluka Čecha Jestřáb kontra Hrdlička. Měl v něm ztvárnit svoji další velkou postavu, lichváře Jestřába, kterého po jeho smrti převzal Jaroslav Marvan.
V Tylově divadle v představení Carská milost
(foto – repro/archiv.narodni-divadlo.cz)
Smrtelný pád
Jiří Plachý starší zemřel 2. prosince 1952, oficiálně spáchal sebevraždu skokem z okna. Stalo se tak krátce poté, co na následky neúspěšného sebevražedného pokusu nakonec zemřel slavný režisér Jiří Frejka. Okolnosti Plachého smrti dodnes nebyly vyjasněny a logicky se kolem ní vyrojila i řada konspiračních teorií. Nelogicky působí již samotná volba dne, soubor činohry Národního divadla měl totiž tenkrát odjet na zájezd, jenže Plachý nedorazil. Do telefonu řekl, že se zdržel, a tak bylo rozhodnuto, že ho vyzvednou doma. Detaily, které měl od kolegyně Vlasty Fabianové, prozradil až po letech Radovan Lukavský své vnučce Kláře v knize Rozhovory s dědečkem. Právě když autobus s herci zahýbal do Chrudimské ulice na Vinohradech, v níž Plachý bydlel, spatřili z výšky padat člověka. Nikde nikdo, jen od chodníku právě odjížděla tatra šestistovka, ‘funkcionářský‘ vůz, který byl pro běžné motoristy nedostupný.
Naposledy před kamerou – Josef Roškot v romantickém dramatu Měsíc nad řekou
(foto – repro/Studio uměleckého filmu)
Sebevražda, nebo vražda?
Synovi bylo tehdy pouhých šest let, manželka, dcera generálního ředitele Živnobanky, sice vystudovala filozofii, nikdy ale nepracovala. „Takže když táta zemřel, byla bez příjmů a měla na krku malého kluka,“ prozradil před časem serveru lidovky.cz Jiří Plachý mladší. „Po tátovi, členovi Národního divadla, dostala vdovský důchod 260 korun a já sirotčí. Nešlo jen o peníze, máma nemohla sehnat práci a byla úplně vykolejená.“ Informací o podivných souvislostech se časem objevilo víc. Nelogické například bylo, že měl mrtvý u ruky pečivo, které právě snídal. Jeho synovi prý navíc po letech prozradil rodinný známý, jak soused odnaproti na vlastní oči viděl, že Plachý nebyl v místnosti sám. Jedna z verzí tvrdila, že byl zoufalý kvůli dluhům, proslýchalo se ale také, že ho vydírala StB kvůli tomu, že se za války přimluvil na gestapu za bratra Josefa, který byl ve vězení. Vyšetřovací spis se ztratil, takže pravdu se už nejspíš nikdy nedozvíme.
Vložil: Adina Janovská