Naše země nevzkvétá. Ale zas to není až takovej prů*er. Zápisníček A.V. Tentokráte 2 v 1, vánočně / novoroční
komentář
28.12.2018
Foto: Ondřej Vanča
Popisek: Zápisníček, ilustrační fotomontáž
FOTO Poslední komentář v roce, to si žádá zhodnocení uplynulého času. Alespoň to tak všichni dělají. Myslím média, ta sepisují seznamy mrtvých, co letos odešli, největší úspěchy a propadáky ´2018, v čem vás napadne a podle typu novin. Od politiky po módu, že. Krajské listy.cz mými… no ne ústy, ale artritickými prsty se právě teď, ve čtvrtek po poledni, chystají k podobné bilanci, jak se hezky česky říkalo za bolševika.
Tak jo. Naše země nevzkvétá – to řekl prezident Havel ve svém prvním novoročním projevu. A uvedl to se svým typickým roztomilým ´královským er´: „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych i já vám lhal.“ Nelžeme si tedy do kapsy, fakt to není žádná velká sláva. Co mně osobně vadí nejvíce, není ani tak Miloš ´pasy´ Zeman a oligarcha Babiš a jeho Agrofertistán, ale dilentantismus na všech úrovních.
No, vlastně… tak třeba Babiš je generátor diletantů ve velkém – vzpomeňme na pražskou primátorku Krndu či veleúspěšného ministra dopravy, co zvládne postavit tak pět kiláků dálnice (za rok 2018 je to přesně 3,8 km) a sníh na Vysočině v prosinci nikdy nečeká, Dana Ťoka. Je až zázračné, kde hnutí ANO ty neschopné amatéry sbírá… Kam kouknu, nějaký malér. Počínaje nespravedlivou justicí, přes chudobu většiny obyvatel, na nichž parazitují korporáty i nenažraný stát a konče padajícími mosty – ne padacími, ale řítícími se k zemi. Což není neřešitelné. Chce to přestat se furt hádat a začít makat. Don´t panic, jak řekl klasik Douglas Adams, že.

Autorem této výstižné, aktuální situaci v ČR dle mne pěkně ilustrující fotky (stejně jako té ve fotomontáži nahoře), je fotograf Petr Našic, který je sdílel na svém FB. Silnice nic moc, ale jezdit se po ní dá, trochu srandovní cyklostezka také, pokud s tím kolem budete přeskakovat křižovatky jak Superman a pokud se k té stezce probijete :-)
Zvedněme už svá velectěná pozadí z kavárenské či hospodské sesle
Takže, podle mého skromného názoru, musíme se zbavit diletantů, ať už to myslí sebelépe. Co nám nejvíce brání vyhrnout si rukávy (sakra, za tenhle koment bych v roce 1957 dostala Řád práce :-)? Ty věčné hádanice a to, že ten nemluví s tím a ten zas s oním, ve výsledku pomalu už nikdo s nikým a každý sedí jak puk ve své miniaturní sociální bublince.
Dám příklad, exempla prý táhnou, jak pravili staří latiníci. Od sedmnácti se kamarádím se stále stejnou partičkou lidí. Logicky od konce sedmdesátých let kamarádi prošli různým vývojem, takže někteří jsou celkem movití, jiní chudí jak kostelní myši, názory mají díky tomuto i lecčemu jinému tudíž rozličné. Jak jsme to zařídili, abychom spolu pořád (a troufám si tvrdit, že čím dál tím líp) vycházeli? Jako Svobodní zednáři. Ne že by byla politika přímo zakázaná, ale existuje nepsané pravidlo, že pokud víš, že s tebou kámoš nebude souhlasit, nahodíš prostě jiné téma. Taky si pomáháme navzájem, když je na tom někdo blbě, uděláme sbírku – můžeš dát měsíčně stovku, nebo třeba pět – a momentálně průserová situace kamaráda se značně vylepší… Jo, a máme se navzájem rádi a svého přátelství si ceníme. Víc než svých ´pravd´ o Babišovi.

Protože tento koment je ´bilanční´, k čemuž se blbě hledají fotky, použila jsem krásné strážné anděly kámošky Jolany, druhé nebo třetí, teď přesně nevím, exmanželky kámoše Tondy - naše partička je totiž velmi nasákavá, adoptuje vždy i rodinné příslušníky a nyní již i děti, jejich kamarády, partnery a milence. A tyhle krásné andělíčky Jolana vyrábí, navrch i fotí.
Yoko a její A(O)NO
Bohužel v posledních letech se republika ocitla ve fázi vývoje na úrovni věku teenagerského, kdy se všichni vymezují svým NE. Tohle nechci, s tím nemluvím, tohle se mi nelíbí. Tahle muzika, tenhle kluk, tyhle hadry. Je to normální, napřed každý projde fází NE, aby se dopracoval k fázi ANO, tohle chci a tak tohle udělám. Milan Kundera má ve své knížce Směšné lásky jednu povídku. Jmenuje se Symposion. Má jen pět postav - primáře, doktorku, se kterou tajně chodí, doktory Flajšmana a Havla a sestřičku Alžbětu. Ti sedí a popíjejí vínko v inspekčním pokoji během noční služby ve špitále. Alžběta má zájem o doktora Havla, ale on, přestože je notorický děvkař, ji neustále odmítá. A ona zase odmítla primáře, přestože je ošklivá a byl by to ´skvělý´ úlovek, pro jednou se rozhodla vymezit se svým NE a tím jako by popřít celou svou dosavadní existenci oblíbené ´matrace´. Jako ve všech svých ´českých´ a pár prvních ´francouzských´ knihách se Kundera ukazuje jako brilantní psycholog.
A mně ta situace neodbytně připomíná zákopovou válku ´kavárny´ a ´hospody´, v níž se nalézáme. A která je zdánlivě zabetonovaná. Co kdybychom se na to, s prominutím, již vysrali? A hledali společné ANO, čímž fakt nemám na mysli ten Babišův projekt, ale spíše to, čím zaujala Yoko Ono Johna Lennona - seznámili se v listopadu 1966 v Londýně, na výstavě Yoko s názvem Nedokončené obrazy a předměty, v galerii Indica. Šedesátá léta byla proslulá tím, že mladí odmítali vše, čeho si cenily starší generace. A Johna prý zaujalo, že jedna z instalací Yoko (byla členkou umělecké skupiny Fluxus) nesla právě velké YES… Co bylo dál, víme. Ona byla o sedm let starší, oba byli zadaní. Oba svá manželství zrušili a vrhli se do společného života, který začal svatbou na Gibraltaru v roce 1969. A vydali spolu Imagine. Imagine, All the People...

Spousta menších NE zůstane, no tak je prozatím strčíme do kredence a vytáhneme později, třeba se v té almaře některá z nich vypaří, nebo alespoň zmenší do řešitelné velikosti… Společný jmenovatel, to společné ANO, podle mne zní: Chceme bezpečný, relativně zámožný a sociálně spravedlivý stát, kvalifikovaně spravovaný rozumnými a schopnými politiky, kteří nekradou více, než je slušné (trochu krást budou vždy, nelze ignorovat realitu, že) a kde nikdo nemusí hladovět a spát na ulici, jedině pokud se tak sám rozhodne. Souhlas? Tak na co se jako furt čeká?
Zachraňte Ježíška a Náš Ježíšek se dohodly na spolupráci, ale…
Santa podle mne vítězí. Proč? Později. Napřed ta spolupráce, věc v Česku dosud málo vídaná, byť tuto zrovna prý domlouvali léta :-): Dva české projekty Zachraňte Ježíška a Náš Ježíšek, jejichž cílem je lidem připomínat, že všudypřítomný Santa Claus k českým vánočním svátkům nepatří, se po dlouholetém jednání dohodly na spolupráci. Projekty dnes mají již několik desítek tisíc fanoušků a vzájemná spolupráce může povědomí Čechů o tradičním dárkonošovi Ježíškovi ještě rozšířit, píší nadšeně v tiskové zprávě, jež dorazila na redakční mail.
A proč nemají na Santu šanci? Koukněte na toho posledního. Hraje ho Kurt Russell (v letošní premiéře The Christmas Chronicles). Chlap jak hora, který má obrovské sáně, tažené devíti létajícími soby. Sob dosahuje výšky v kohoutku 90–120 cm, délky těla asi 180 cm a hmotnosti 230 – 400 kilo, jak praví Wikipedie. Santa jich má 9, slovy devět. A proti němu je tu Ježíšek, malé, bezmocné miminko, jemuž na pomoc dal Všemohoucí jednu kravku a oslíka. Sorry, ale kdo myslíte, že víc unese? A o co všem o Vánocích jde? No přece o DÁRKY. A těch tedy pobere Santa víc než Ježíšek, o tom žádná.

Samozřejmě existují i občané, kteří vnímají Vánoce jako „vyšší smysl, a to přiblížit se božstvu,“ jak nazval svou úvahu na ČRo nestor české novinařiny Karel Hvížďala. Fajn, tak je necháme kontemplovat, konec konců, žijeme doufám stále ještě ve svobodné zemi, ale my konzumáci chceme dárky! Co nejvíc a co největších. Ať si Hvížďala běduje, že „místo adventního rozjímání nad způsobem našeho života a symbolických pozorností jsme zahlceni přehršlí dárků. Vyšší smysl Vánoc byl z našich hlav vygumován.“
I když na druhou stranu… Aneb jak rohlíková bába způsobila Vánoce
Já moc na rozjímání nejsem, nemám totiž páru, jak na to. Jako že si kecnu na zadek, řeknu si, je nejvyšší čas kontemplovat, je to takové pěkné, vznešené slovo a začnu… co jako? Dumat nad nesmrtelností chroustů a nekonečností vesmíru? A co na tom vykoumám? Fakt netuším. Pokud by mne měl ale někdo přece jen o vyšším smyslu Vánoc přesvědčit, je to úžasná spisovatelka Alena Ježková, která na svém Facebooku sdílela kouzelnou minipovídku. Nazvala ji „Jak rohlíková bába způsobila Vánoce“. Snad se nebude zlobit, když jí zde publikuji:
Byl Štědrý den, vlastně už večer. Ulicemi města se plížil soumrak a okna domů v něm zářila měkce oranžově a žlutě. Na náměstí před obchodním centrem se ovšem soumrak neodvážil ani nahlídnout. Tam hlasitě hrála hudba a hemžili se opozdilci, co ještě sháněli dárky, pouliční lampy lily studené světlo a ze sloupů blikaly hvězdy na stočených drátcích. Na nebi vysoko nad náměstím se rozlila hluboká modř, ale tam nebylo vidět ani jednu hvězdu. Ty byly jen dole, blik a blik, a všechny umělé. Žádné skutečné, pomyslel si kluk znechuceně.
Seděl na lavičce před obchodním centrem a nudil se. Zpozorněl, když zaznamenal divnou postavu s igelitovýma taškama, jak si neochvějně razí cestu spěchajícím davem. Kolébala se jako loď na moři, oblečená do obrovské bundy a vysokých bot. Zjev došel ke klukovi, shodil tašky na zem, zašátral ve špinavé kapse a vytáhl krabičku cigaret.
„Co civíš…?“
„Mám tady čekat, mi řekli naši,“ odpověděl kluk vzdorovitě. „Šli mi koupit plejstejšn.“
„Stejšn, jo?“ Bytost uznale pokývala hlavou. „To máš dobrý. Já stejšn nikdy neměla.“

Zblízka kluk viděl, že je to stará ženská. I když měla kulich se zmijovitým vzorem, jaký nosívají dědci.
„Stejně je to divný,“ rozvázal kluk a zavrtěl se. „Si myslím, že Vánoce vlastně nejsou, když není sníh. A taky nesvítí ta hvězda, ta… ta opravdivá, co má dneska svítit. Támhle,“ ukázal na oblohu.
Bába pokývala hlavou. „Něco s tím uděláme. Mrkej.“
Natáhla špinavý ukazovák a na špičce nehtu jí vyskočil plamínek, vztyčila ruku a prst s plamínkem prošel skrz světlo elektrických výbojek až k obloze. Ohnivá hvězda se lehce přehoupla na modrou hlubinu a už tam zůstala. Potom bába dlouze vyfoukla kouř z cigarety, bílá pára zalehla celé náměstí a všechna okna se pokryla kouzelnými ornamenty a mráz zapraskal.
Kluk si zapnul bundu a prsty si strčil do pusy, aby mu nezkřehly.
„Dobře,“ zahuhlal. „Co ten sníh?“

Bába zaštrachala v igelitce. Vytáhla rohlík a špinavými prsty ho lámala, mhouřila oči a něco mumlala, kousky rohlíku padaly na zem. A vzduchem zašuměla a zapleskala křídla a ze všech stran se slétali velcí bělostní rackové, desítky, tisíce racků. Jak letěli a přistávali, zpod křídel jim sněžilo bílé chmýří a v mžiku křehlo v tom mrazu a měnilo se v těžké sněhové vločky. Lidi zvedali hlavy a usmívali se a říkali: „Tak přece, to jsou pohádkové Vánoce.“
Vzápětí byl kluk přepaden rodiči a tažen pryč. Ohlédl se ještě a zamával. Bába se zašklebila a naposledy vyfoukla dým, pusou i nosem, aby zůstalo namrznuto celou noc až do bílého vánočního rána. A nikdo kromě kluka nevěděl, že Vánoce způsobila rohlíková bába.

A mezitím Andrej Babiš…
Posiluje, neb jeho politická konkurence se hádá mezi sebou... Fujtajxl, to je ale - s výjimkou Pirátů - ošklivý pohled. Hlavně na mizející preference stran, které by se chtěly ANO postavit. Zbývají jen ti Piráti a ODS, kteří již k sobě nikoho nemají. Je to 43,5 vs. 48,3 stále ještě ve prospěch stran systémových (ODS, Piráti, ČSSD, KDU-ČSL a STAN) proti těm anti-systémovým, které mají politiku jako byznys projekt, v čele s ANO, dále pak je to SPD, KSČM zas žije ze své (ne)slavné minulosti... Jenže opozice má díky zmíněné nesnášenlivosti mizivý koaličně - kolaborující potenciál. To ty byznys projekty z postaty věci - jde jim hlavně o prachy a nějaké ideje vzal čert, se spojí mnohem snadněji. Už to ostatně udělaly...

Vždy s úsměvem a božským nadhledem (což si opakuju i pro sebe, pro jistotu hned dvakrát, občas se totiž děsně vztekám) - jako tenhle veselý kopytnatec. PF 2019 všem!

Vložil: Anička Vančová