Sexy kočka s nádhernýma očima se mohla stát hvězdou. Jenže na ni dolehly hrůzy holocaustu. Tajnosti slavných
26.12.2018
Foto: ČT
Popisek: Vida Skalská-Neuwirthová ve své nejslavnější roli princezny ve Třech veteránech
Exotická krása a oči, v nichž by se kdekdo utopil, talent, extrovertní povaha… do vínku prostě dostala soubor vlastností úspěšné herečky. Poté co poprvé zazářila v hlavní roli, měla cestu ke slávě otevřenou. Rodinná minulost ji ale tak zasáhla, že jí musela dát přednost.
„Viděls ten zadek? A ty voči, ty jsi taky viděl?“ Sexy figuru a půvaby synovy první lásky prostě maminka nedokáže skousknout. Role sexy Venduly v nestárnoucí televizní rodinné komedii režisérky Marie Poledňákové Kotva u přívozu byla úplně první, kterou v roce 1980 tehdy osmnáctiletá Vida Skalská-Neuwirthová dostala. O tři roky později jí postava protivné princezny Bosany v pohádce Tři veteráni vynesla obrovskou popularitu a rázem měla nakročeno k úspěšné kariéře. Přesto se jí dobrovolně vzdala. Tragická rodinná historie jí totiž natolik nedala spát, že se rozhodla raději zasvětit život nejtemnější kapitole historie dvacátého století – holocaustu.
Vendula a Ondra (Miroslav Vladyka) v komedii Kotva u přívozu
(foto – repro/kinobox.cz)
Jízdenka do nebe
Vida Skalská se narodila 10. července 1962 v Teplicích a nezvyklé jméno prý dostala po dědečkově první lásce z Černé Hory. Babička to ale nejspíš ani netušila, na jeho přání tak pojmenovala její maminku a díky tomu úřady povolily nezvyklé jméno i u další generace. Když se ptala tatínka, proč má na ruce vytetované číslo, říkával jí prý, že je to číslo do nebe, že to tam má předplacené. Původně se jmenoval Vítězslav Mojše Abeles. Když jeho starší bratr dokončoval v roce 1938 medicínu, profesoři mu doporučili změnit jméno, a tak vzali doma seznam a ukázali prstem na Skalský. Díky tomu pak bratr přežil v Terezíně jako lékař celou válku. „Táta byl také v Terezíně, pak v Osvětimi, Birkenau, Buchenwaldu a Flosenbürgu. Na konci války se mu podařilo uprchnout z pochodu smrti a do osvobození se ukrýval,“ prozradila nedávno v rozhovoru pro novinky.cz. Až ve čtrnácti letech se Vida dozvěděla hroznou pravdu, že v koncentračních táborech zahynulo třicet pět příbuzných. Z celé velké rodiny přežili jen dva, Vidin otec a jeho starší bratr.
Krásná princezna Bosana v pohádce Tři veteráni
(foto – repro/archiv ČT)
Dřevěná láska na celý život
Děsivou rodinnou historií totiž rodiče nechtěli malé holce zatěžovat hlavu. „Vyrůstala jsem v době, kdy nebylo dobré se příliš odlišovat, natož se hlásit k židovským kořenům. Proto rodiče počkali, až budu větší a lépe to pochopím,“ prozradila před časem serveru ona.idnes.cz. Už v roce 1980 založila židovské dětské divadlo Feigele, v němž hrají herci malí, velcí i dřevění a které nabízí publiku biblické příběhy, legendy z pražského ghetta a pohádky židovských autorů. Herectví ji lákalo odmalička, od gymnázia se pohybovala v různých amatérských divadlech a ve společnosti kolem režiséra Tomáše Vorla, jenž jí také později nabídl roli Evy ve svém studentském filmu Dáreček. K přijímačkám na pražskou DAMU se připravovala u profesora Nejedlého společně s Evou Holubovou, jenže – na rozdíl od Evy ji nepřijali. Rozhodla se, že to za rok zkusí znovu a mezitím bude sbírat zkušenosti jako elévka. Přijali ji do dětského divadla Sluníčko, kde se zamilovala do loutek a práce pro děti ji tak vzala za srdce, že tam už zůstala. Tragédie jejích předků jí ale nedala spát.
S Petrem Štěpánkem v romantické televizní inscenaci Vlasty Janečkové Osudné dveře
(foto – repro/archiv ČT-Olga Svobodová)
Osudový konkurz
Právě taková byla její první a jediná hlavní role, princezna Bosana v pohádce Jana Wericha Tři veteráni. Přesto si ji diváci zamilovali a Vida přiznává, že ji poznávají dodnes. Stále zůstává princeznou, která se vrací do našich domovů každoročně o vánočních svátcích. O roli se ucházela jako desítky dalších hereček na konkurzu, kde sháněli dívku orientálního vzhledu s velkýma očima. „Když mě uviděl Zdeněk Svěrák, volal hned režiséru Lipskému, že už nemusí hledat,“ zavzpomínala. Konkurz to byl nakonec opravdu osudový. Nejenže získala životní roli, ale potkala tam i režiséra Pavla Marka, který ji přivedl k černému divadlu Ta Fantastika. Vida se stala jedním z jeho zakládajících členů, hráli pohádky pro děti, představení pro dospělé… Pak začali kolegové jezdit do ciziny a Vidu to prý přestalo bavit. A tak začala s jedním kolegou a loutkami jezdit po mateřských školkách.
Představení dětského divadla Feigele
(foto – repro/archiv ČT)
Pod dohledem StB
Před filmovou či televizní kamerou stanula více než desetkrát, zahrála si v úspěšných projektech Jiřího Menzela, Karla Kachyni, Jaromila Jireše či Dušana Kleina a říkává, že jí to stačilo. „Nikdy mě to rozhodnutí nemrzelo, hraju pro děti ráda, loutky mě fascinovaly.“ A spoustu času věnovala minulosti. Začala se zajímat o židovskou víru, mystiku a židovské kořeny, chodit do skupiny mladých umělců podobného smýšlení, účastnila se ilegálních bytových seminářů. Tím na sebe upozornila komunistickou státní bezpečnost, která ji začala sledovat. Několikrát ji vyslýchali a marně se snažili přesvědčit ji ke spolupráci se Státní bezpečností. Vdala se, porodila dva syny a přešla do divadla Minor. A pak přišel rok 1989 a vzápětí nabídka udělat vlastní představení. Poté co se změnilo v divadle vedení, založila vlastní loutkové divadélko. „Byla jsem manažer, autor, režisér, organizátor dopravy a techniky, sekretářka, producent, žadatel o granty a rozesílatel brožurek s programem.“
V dokumentu České televize 13. komnata
(foto – repro/archiv ČT)
Nová vlna nenávisti
Mimo jiné Vida píše i knížky pro děti, které nabízejí malým čtenářům hlavně převyprávěné biblické příběhy a legendy. Zatím jí vyšly dvě, v roce 1995 Opuštěný palác a jiné židovské pohádky a v roce 2003 Dobře ukryté poklady aneb Příběhy z midraše. Po změně režimu ale přišlo něco, s čím nikdo nepočítal – najednou prožívala nebezpečné situace, které pramenily z xenofobie a nacionalistické agresivity. Byla vystavena útokům, namířeným proti židovské víře. Nakonec pověsila herectví definitivně na hřebík, k loutkoherectví ještě absolvovala průvodcovský kurz a provází zahraniční turisty po pražských židovských památkách a v Terezíně. „Ani jsem netušila, že bych toto místo dokázala ukazovat ostatním. Pak jsem tam byla s jedním průvodcem-přeživším a on mi řekl, že je to nutné. Aby se na to nezapomnělo, abychom se z toho poučili, abychom už nedělali stejné chyby,“ zdůraznila s tím, že mnoho návštěvníků má prý podobnou rodinnou historii jako ona. Rozpovídají se a jí se pak jejich příběhy honí hlavou dlouho do noci. A když provází větší skupinu, nosí s sebou místo tradičního deštníku loutku královny Ester.
Se skupinou turistů v pražské synagoze
(foto – repro/praguevida.com)
Hrůzy nesmíme zapomenout
Osudy lidí, kteří přežili holocaust, bývají velmi složité, děsivé zážitky navždy poznamenaly jejich psychiku i přístup k životu a jednání. Setkala jsem se s tím několikrát. Jedním z nich byl kolega, který prožil v dětství sedm let v Terezíně. Zůstaly mu trvalé následky v podobě poškozeného sluchu, způsobeného tvrdými ranami. Úžasná třídní profesorka z gymnázia si zase navždy zakódovala, že před agresí je nutno ustoupit, protože se odpor trestal smrtí. Byla tichá, mírná a nenápadná, proto jsme jí také říkávali naše Ťunťa. Všichni ji měli rádi a chovali se k ní jako k porcelánové panence. S výjimkou manžela, jenž zřejmě podvědomě hledal partnerku, kterou bude moci zcela ovládat. K radikální změně se rozhodla až poté, co se jí osmiletý syn zeptal: Maminko, kdy už se rozvedeme? Tetičce se zase podařilo koncem války přežít pochod smrti z koncentračního tábora Ravensbrück. Mluvit o tom nechtěla, podařilo se mi přemluvit ji jenom jednou. A to byla nejspíš chyba. Hrůzy, které lidé dokázali vymyslet, je nutné neustále připomínat. Jenom tak máme šanci, že se nebudou opakovat.
Vložil: Adina Janovská