Romantická křehká kráska… A přitom dokázala vrazit takovou facku, že vzala dech samotnému králi. Tajnosti slavných
24.12.2018
Foto: youtube.com
Popisek: Marie Glázrová v pohádce Byl jednou jeden král
Křehkou krásou okouzlovala během války, kdy se stala skutečnou hvězdou. A pak vyťala samotnému Burianovi takovou facku, že s ní vstoupila do historie. A ještě si ji musel od ní nechat líbit.
Že se i křehká dáma umí pořádně ohnat, když je třeba, názorně předvedla nedostižná Marie Glázrová v legendární pohádce Byl jednou jeden král. A věřte mi, i to fackování se musí umět. Když jsem kdysi šla do puberty, prošla jsem v tomto směru velmi názornou instruktáží u svého otce, jenž mi podrobně vysvětlil, jak uštědřit ‘pravou žižkovskou‘, po níž i metrákový protivník ztratí dech, balanc i glanc. Později se mi toto umění hodilo v životě bratru dvakrát třikrát… A vážně fungovalo skvěle, i když radost jsem z toho nikdy neměla. Facka, kterou od vdovy Kubátové inkasoval rádce Atakdále Vlasta Burian, sice vinou příliš velkého rozmáchnutí postrádala tu správnou razanci, pleskla ale pěkně. Koneckonců si ji letos znovu připomeneme právě na Štědrý den, kdy nás slavná pohádková komedie režiséra Bořivoje Zemana, v hlavní roli s Janem Werichem, znovu na obrazovce potěší. A opět so budeme moci vychutnat herecké umění dámy, která byla po dlouhá desetiletí hvězdou naší první divadelní scény.
Jedna z nejobletovanějších hvězd na oficiálním promo snímku ke komedii Miroslava Cikána Svět kde se žebrá
(foto – repro/archiv CS Film)
Burianovy kopačky
Marie Glaserová se narodila 11. července 1911 v Horní Suché u Karviné do rodiny venkovského lékaře. Její tatínek Vavřinec Glaser byl nadšený ochotník, brával ji s sebou na zkoušky ochotnického spolku a její lásku k divadlu všemožně podporoval. Jediné, na čem trval, bylo vzdělání, především znalost cizích jazyků, a tak Marie už ve čtrnácti letech mluvila plynně několika jazyky včetně polštiny, němčiny a francouzštiny. Od dětství ráda a velmi dobře recitovala, první hereckou průpravu získala soukromými lekcemi u známé herečky Isy Grégrové, a poté vystudovala pražskou konzervatoř. Po absolutoriu v roce 1931 se pokusila získat angažmá v tehdy mimořádně populárním Divadle Vlasty Buriana, jenže neuspěla, a tak první sezónu nakonec strávila na jevišti Městského divadla v Plzni. Rychle ale na sebe upozornila, takže od podzimu 1932 už byla členkou souboru pražského Divadla na Vinohradech.
Satisfakce od Buriana
Její křehká oduševnělá krása neunikla filmařům, takže se již v roce 1934 dočkala první nabídky – před kamerou stanula jako Zdenka Kohoutová v komedii režiséra Martina Friče Poslední muž, v níž její rodiče ztvárnili Zdeňka Baldová a Hugo Haas. Ve srovnání s některými kolegyněmi se sice rozjížděla její filmová kariéra pomaleji, přesto měla nabídek tolik, že kvůli nim opustila v roce 1937 stálé divadelní angažmá. První větší role se dočkala až v roce 1938 v adaptaci Její pastorkyně, kterou natočil Miroslav Cikán. Následovala řada drobnějších rolí v různých komediích a melodramatech. A v roce 1939 dokonce přišla i satisfakce. Přestože ji původně Vlasta Burian odmítl, když se ucházela o místo v jeho divadle, rád ji obsadil jako Lory Brandlovou v bohužel nepříliš úspěšné sentimentální komedii Ulice zpívá, na níž se podílel i jako režisér.
S Terezií Brzkovou ve slavné filmové adaptaci knihy Boženy Němcové Babička
(foto – repro/archiv ČT)
Nabídka, která se neodmítá
V roce 1939 se stala členkou činoherního souboru Národního divadla, v němž pak setrvala až do oficiálního odchodu do důchodu. Melodický hlas, kultivovaný projev a noblesní elegance ji předurčovaly k ztvárňování lyrických či tragických hrdinek, s nimiž slavila velké úspěchy. Na jevišti naší první scény se představila poprvé jako Markétka ve Faustovi, její životní rolí se ale stala Maryša, kterou ztvárnila dokonce ve třech nastudováních, v letech 1943, 1945 a 1956. S příchodem do Národního ji také začali ještě více oslovovat filmaři, a tentokrát už s hlavními rolemi, které ji během protektorátu katapultovaly mezi největší hvězdy. První byla paní kněžna ve slavné Babičce Františka Čápa, vedlejší postavu herečky Heleny Vargové si zahrála i v jeho slavném secesním melodramatu Noční motýl, v němž se setkala před kamerou s Hanou Vítovou a Adinou Mandlovou. Výjimečný výkon předvedla v psychologickém dramatu M. J. Krňanského Gabriela, natočeném podle románu Vladimíra Neffa.
S Otýlií Beníškovou v roce 1955 v plzeňském divadle, v realistické hře Aloise Jiráska Vojnarka
(foto – vis.idu.cz/Věra Caltová)
Svoboda a konec slávy
K vrcholům jejího herectví patří hlavní role v historickém dramatu Otakara Vávry Rozina sebranec. Vzápětí ale skončila druhá světová válka, která přinesla českému národu konečně svobodu, pro Marii ale znamenala konec úspěšné filmové kariéry. Dokonce ani nebyly dokončeny dva filmy, na nichž se začalo pracovat v letech 1944-45 – Bludná pouť Václava Bínovce a Z růže kvítek Františka Čápa. Znárodněná kinematografie jí nepřála, elegantní noblesní krásku sotva mohli režiséři posadit na traktor. Sice se tu a tam před kamerou objevila, stěžejní náplní její práce se ale stalo divadlo. Z jejích filmových postav z padesátých let stojí za zmínku právě půvabná vdova Kabátová, která svou rázností a temperamentem dostane do kolen samotného krále Já I. v podání Jana Wericha. A facku, kterou před kamerou uštědřila samotnému Burianovi, si nejspíš docela užívala.
S Vladimírem Brabcem v pražském Tylově divadle, ve slavné Moliérově komedii Tartuffe
(foto – vis.idu.cz/Jaromír Svoboda)
Na svatbu si musela počkat
Konec války jí přece jen vnesl do života spoustu radosti. Národní divadlo jí totiž nadělilo kromě spousty úžasných rolí i celoživotní lásku, operního pěvce-basistu Eduarda Hakena. Poprvé se prý potkali na schodech, on si právě něco broukal a ona stála a četla si vzkazy na nástěnce. A jak procházel kolem, jen tak mimochodem prohodila: Vás bych si tak vzala! Byla z toho láska jako trám, se svatbou to ale nebylo tak jednoduché. Haken totiž pocházel z rodiny Volyňských Čechů, kteří se přestěhovali na Volyň v druhé polovině devatenáctého století na pozvání ruského cara, protože tam byla spousta nevyužité zemědělské půdy. Jednou z tradic, které ctili, byl zvyk neženit se bez souhlasu rodičů. Jenže za německé okupace nebylo možné, aby Haken přivezl svou vyvolenou k rodičům na území, obsazené Sovětským svazem. A tak museli počkat. Vzali se až v roce 1947 a jedinou dceru Marii porodila o rok později, tedy až v sedmatřiceti letech, což bylo v její generaci zcela výjimečné. Dcera později pracovala jako dramaturgyně v televizi, jako scenáristka a publicistka a obyvatelé Prahy 5 ji dobře znají jako zastupitelku Marii Ulrichovou-Hakenovou.
S Janem Werichem v pohádce Byl jednou jeden král
(foto – repro/archiv ČT)
Sláva bez práce
První ocenění svého umění, Národní cenu, získala již během okupace, v roce 1942. V roce 1958 dostala titul Nositelka vyznamenání Za vynikající práci, o dva roky později Zasloužilou členku Národního divadla a v roce 1963 se stala Zasloužilou umělkyní. Přesto ji potkal stejný osud jako řadu kolegyň její generace – najednou pro ni bylo čím dál méně práce. Stejně jako filmaři ani televize nevyužívala od šedesátých let jejího umění tak, jak by si byla zasloužila, inscenace, v nichž účinkovala, se dají spočítat na prstech. Hodně ale spolupracovala s rozhlasem. Časem dostávala stále méně příležitostí i v Národním divadle, nakonec hrála už jen jednu z vedlejších postav ve slavné divadelní inscenaci Istvána Örkényho Kočičí hra, v níž excelovala Dana Medřická. Po smrti Medřické v roce 1983 už pak žádnou další roli nedostala, přestože byla oficiálně členkou činoherního souboru až do roku 1987. Před filmovou kamerou stanula naposledy v roce 1986 v komedii Oldřicha Lipského a Zdeňka Podskalského st. Velká filmová loupež, v níž si zahrála samu sebe. V roce 1993 obdržela Cenu Senior Prix. Marie Glázrová zemřela 19. února 2000, svého milovaného muže přežila o čtyři roky.
Vložil: Adina Janovská